Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Násilím otevřel oči a pokoušel se zahnat kalný závoj.

„Pola?“ vydechl.

Odpovědí mu byl radostný výkřik. „Ano, jsem to já. Jak je vám?“

„Jako bych byl mrtvý,“ pronesl chraptivě, „a přitom mě všechno bolelo… Co se stalo?“

„Odvezli nás na vojenskou základnu. Byl tu plukovník. Prohledali vás. Nevím, co mají v úmyslu, ale… Ach, pane Arvardane, neměl jste toho poručíka udeřit. Asi jste mu zlomil ruku.“

Chabě se pousmál, spíš se o úsměv pokusil. „To je dobře. Škoda, že jsem mu nezlomil vaz.“

„Ale klást odpor imperiálnímu důstojníkovi je hrdelní zločin.“ Řekla to vystrašeným šepotem.

„Ano? Uvidíme.“

„Psst. Vracejí se.“

Arvardan zavřel oči a uvolnil se. Polin výkřik k němu dolehl jakoby z dálky. Ani když ucítil bodnutí jehly, nedokázal svaly přinutit k pohybu.

A pak se mu po celém těle rozlil nádherně uklidňující pocit, a bolest zmizela. Ruce, stažené křečí, byly najednou ohebné a záda, vypjatá do ztuhlého oblouku, se pomalu uvolnila a vrátila do přirozené polohy. Rychle zamžikal, opřel se o loket a posadil.

Plukovník si ho zamyšleně prohlížel. Pola se dívala pátravě, avšak tak nějak radostně.

„Jak se zdá, došlo dnes večer ve městě k politováníhodnému nedorozumění, doktore Arvardane,“ začal plukovník.

Doktore Arvardane. Pola si uvědomila, jak málo o něm ví, že neví ani to, čím je… Zaplavil ji pocit, jaký dosud nepoznala.

Arvardan se krátce zasmál. „Tak politováníhodné nedorozumění, říkáte. Podle mě to není nejvýstižnější výraz.“

„Zlomil jste ruku důstojníkovi Impéria při výkonu služby.“

„Ten důstojník mě udeřil první. K výkonu služby mě vůbec nemusel napadat, slovně ani fyzicky. A jelikož to udělal, pozbyl jakýkoli nárok, aby se k němu člověk choval jako k důstojníkovi a gentlemanovi. Jako svobodný občan Impéria mám právo se takové povýšenosti, navíc nezákonné, vzepřít.“

Plukovník se zarazil, a zdálo se, že neví, co říct. Pola na oba hleděla vytřeštěnýma, nevěřícíma očima.Konečně se ozval plukovník. Řekl tiše: „Nemusím snad zdůrazňovat, že celý incident považuji za nešťastnou náhodu. Bolest a ponížení se nakonec rovnoměrně rozdělily mezi obě strany. Snad by bylo nejlepší na celou událost zapomenout.“

„Zapomenout? Neřekl bych. Byl jsem hostem pana prokurátora. Ten by možná se zájmem vyslechl, jakým způsobem tato posádka dbá o udržování pořádku na Zemi.“

„Poslyšte, doktore Arvardane, když zařídím, aby se vám poručík veřejně omluvil…“

„Na to kašlu. Co chcete dělat se slečnou Shektovou?“

„Máte nějaký návrh?“

„Okamžitě ji propustíte, vrátíte jí doklady a slušně se omluvíte — teď hned.“

Plukovník zrudl, a pak ze sebe s přemáháním dostal: „Ano, ovšem.“ Obrátil se k Pole. „Dovolte, mladá dámo, abych vyslovil nejhlubší politování…“

Tmavé kasárenské zdi zůstaly za nimi. Během krátkého, desetiminutového letu v aerotaxi do centra nikdo nepromluvil. Teď stáli před ztemnělým Ústavem.

„Asi tomu dost dobře nerozumím,“ řekla Pola. „Musíte být velice důležitá osoba. Jsem asi hloupá, když mi vaše jméno nic neříká. Netušila jsem, že by se cizinci mohli k nějakému Pozemšťanovi chovat takovým způsobem.“

Nechtělo se mu brát jí iluze, ale cítil, že musí. „Já ale nejsem Pozemšťan, Polo. Jsem archeolog ze sektoru Sirius.“

Prudce se k němu otočila, tvář jí v měsíčním světle zcela zbělela. Chvíli, během níž by člověk pomalu napočítal do deseti, neřekla nic. „To se vám to vzdorovalo vojákům, když jste věděl, že se vám nic nemůže stát. A já si myslela… Mělo mě to napadnout.“

Mluvila z ní zloba a trpkost. „Poníženě se vám omlouvám, pane, pokud jsem si k vám dnes ve své nevědomosti dovolila něco nepatřičně důvěrného…“

„Polo,“ přerušil ji rázně, „co to má znamenat? Co na tom, že nejsem Pozemšťan? V čem jsem jiný než ten, za koho jste mě ještě před pěti minutami považovala?“

„Měl jste mi to říct, pane.“

„Nechci, abyste mi říkala pane. Nebuďte jako ostatní, ano?“

„Jako kteří ostatní, pane? Jako ostatní odporná zvířata, která žijí na této planetě? Dlužím vám sto kreditů.“

„Zapomeňte na to,“ řekl znechuceně.

„Tohoto rozkazu nemohu uposlechnout. Když mi dáte adresu, pošlu vám peníze poštovní poukázkou.“

Arvardan se najednou zatvářil zavile. „Dlužíte mi mnohem víc než sto kreditů.“

Kousla se do rtu a pak potichu řekla: „Je to jen tato část mého dluhu, pane, kterou mohu splatit. Jaká je vaše adresa?“

„Státní rezidence,“ vyštěkl na ni přes rameno. Pak ho pohltila noc.

A Pola si uvědomila, že pláče.

Shekt se setkal s Polou ve dveřích své pracovny. „Je tady,“ usmál se na ni. „Přivedl ho takový drobný člověk.“ „To je dobře.“ Nechtělo se jí mluvit. „Řekl si o dvě stě kreditů. Dal jsem mu je.“ „Měl si říct o sto, ale nevadí.“

Proklouzla kolem něho. „Měl jsem hrozný strach,“ pronesl. „Nedaleko odtud se něco dělo — raději jsem se neptal, abych tě třeba neohrozil.“

„Nemusíš se omlouvat. Nic se nestalo… Nech mě tu dnes v noci přespat, tati.“

Ale i když byla unavená, usnout nedokázala, protože něco se přece jen stalo. Potkala muže, který byl cizincem.

Měla však jeho adresu. Měla jeho adresu.

Ti dva Pozemšťané ztělesňovali dva protiklady — jeden měl největší moc na Zemi zdánlivě, a druhý fakticky.

Premiér byl nejdůležitějším Pozemšťanem na Zemi, uznávaným vládcem planety na základě přímého dekretu, vydaného imperátorem Galaxie — ale byl podřízen imperiálnímu prokurátorovi. Jeho tajemník byl zdánlivě bezvýznamný — pouhý člen Společenstva tradicionalistů, kterého jmenuje premiér, aby se staral o některé maličkosti, a kterého lze kdykoli odvolat.

Premiéra znali všichni na Zemi a spatřovali v něm nejvyššího soudce v otázkách zvyklostí. Byl to on, kdo uděloval výjimky ze šedesátky a soudil ty, kteří porušovali tradice, nedodržovali přídělový systém a plán produkce, ty, kteří pronikli na zakázanáúzemí a tak dále. Ale tajemníka neznal nikdo ani jménem, kromě Společenstva tradicionalistů a samozřejmě samotného premiéra.

Premiér měl dar řeči a často k lidem promlouval. Jeho projevy měly silný emocionální ráz a hýřily sentimentem. Měl dlouhé světlé vlasy a jemný, ušlechtilý zjev. Tajemník, který měl tupý nos a jaksi pokřivený obličej, dával přednost krátkým slovům před dlouhými, zabručení před slovy a mlčení před zabručením — aspoň na veřejnosti.

Tím, kdo měl moc zdánlivě, byl samozřejmě premiér — tajemník ji měl však fakticky. V soukromí premiérovy pracovny to platilo více než kde jinde.

Premiér byl nedůtklivý a roztěkaný, zatímco tajemník zůstával chladný a nezúčastněný.

„Nechápu,“ začal premiér, „jaká je mezi všemi těmi hlášeními, která mi nosíte, souvislost. Hlášení, hlášení!“ Zvedl ruku nad hlavu a zlostně udeřil do neviditelné hromady papírů. „Nemám na ně čas.“

„Jistě,“ poznamenal tajemník. „Na to máte mě. Já je čtu, excerpuji a předávám.“

„No dobrá, milý Balkisi, věnujme se tedy tomu, s čím přicházíte. Ale krátce, stejně jsou to jen malichernosti.“

„Malichernosti? Vaše Excelence by jednou mohla hodně ztratit, kdyby se vzdala kritického posuzování… Napřed se podívejme, co ta hlášení znamenají, a já se vás pak zeptám, jestli je stále považujete za malicherná. Především je tu původní zpráva od Shektova poskoka, která mě vlastně přivedla na stopu.“