Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Bude to poučné, sliboval si.

K večeru zašel v Chicu do jídlomatu, kde se při jídle stal svědkem malého výstupu mezi dvěma Pozemšťany, kteří přišli krátce po něm, a zavalitým, starším mužem, který vešel jako poslední. Přihlížel nezaujatě a bez zvláštní pozornosti, bral ten výstup jako protiklad k nepříjemnému zážitku z letadla. Ti dva u stolu byli patrně řidiči aerotaxíků, a přestože nepatřili k bohatým, dokázali pomoci.

Žebrák odešel, a Arvardan ho po dvou minutách následoval.

Pracovní den končil a na ulicích bylo o poznání živěji.

Na poslední chvíli uskočil, aby nevrazil do mladé dívky.

„Promiňte,“ omluvil se.

Dívka měla na sobě bílý oděv, jednoduchým střihem připomínající nemocniční stejnokroj. To, že do sebe málem narazili, jí zřejmě zcela uniklo. Tvářila se ustaraně, rozhlížela se kolem a viditelně byla myšlenkami někde úplně jinde. To vysvětlovalo situaci.

Lehce jí položil ruku na rameno. „Mohu vám nějak pomoci, slečno? Stalo se vám něco?“

Zastavila se a spočinula na něho překvapeným pohledem. Arvardan se přistihl, že si pozorně prohlíží její hnědé vlasy, tmavé oči, vysoké lícní kosti a malou bradu, štíhlý pas a elegantní držení těla, a odhaduje, kolik jí může být. Dospěl k závěru, že devatenáct až jedenadvacet. A zjistil, že pomyšlení na její pozemský původ dodává přitažlivosti tohoto drobného ženského stvoření zvláštní pikantnosti.

A ona si ho také stále prohlížela. Když nakonec promluvila, jako by jí právě došly síly. „Vždyť to stejně nemá smysl. Nedělejte si se mnou starosti, prosím. Není rozumné očekávat, že člověk někoho najde, když nemá tušení, kam mohl jít.“ Nahrbila se zklamáním a do očí jí vhrkly slzy. Pak se narovnala a zhluboka se nadechla. „Neviděl jste tu náhodou silnějšího muže, vysokého tak metr šedesát, oblečeného v zelenobílém, bez klobouku, skoro plešatého?“

Arvardan na ni užasle pohlédl. „Co? Říkáte v zelenobílém? — Ne, to není možné… Poslyšte, nemá ten muž, kterého hledáte, potíže s vyjadřováním?“

„Ano, má. To ano. Tak vy jste ho viděl?“

„Ani ne před pěti minutami tu jedl se dvěma muži… Tam s těmi. — Poslyšte, vy dva,“ kývl na taxikáře.

Granz si pospíšil: „Taxík, pane?“

„Ne, ale jestli té mladé dámě řeknete něco o tom chlapíkovi, se kterým jste jedli, vyděláte si taky.“

Granz se zarazil a zatvářil mrzutě. „Rád bych vám pomohl, ale viděl jsem ho poprvé v životě.“

Arvardan se obrátil k dívce. „Podívejte, slečno, určitě nemohl odejít směrem, kterým jste přišla vy, protože to byste si ho všimla. A nemůže být daleko. Měli bychom jít směrem na sever, Poznám ho, jestli ho uvidím.“

Pomoc jí nabídl bez uvažování, i když se impulzivně zpravidla nechoval. Přistihl se, že se na ni usmívá.

„Co provedl, slečno?“ ozval se náhle Granz. „Snad neporušil nějakou zvyklost?“

„Ne, to ne,“ odpověděla spěšně. „Je jenom trochu nemocný, nic víc.“

Messter se za nimi díval, když odcházeli. „Trochu nemocný?“ Narazil si na hlavu čepici se štítkem a zamyšleně se poškrábal na bradě. „Co na to říkáš, Granzi — trochu nemocný?“

Chvíli si svého společníka úkosem prohlížel.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptal se nervózně Granz.

„Nic. Jenomže teď je špatně zase mně. Ten chlap určitě utekl z nemocnice. To byla sestra, která ho hledala. A byla dost vyplašená. Proč by byla vyplašená, kdyby byl jenom trochu nemocný? Sotva mluvil a skoro nevnímal. Toho sis snad všiml, ne?“ Granzovi se v očích náhle objevil úlek. „Myslíš, že má horečku?“

„To si piš, že má radiační horečku — a je fuč. Byl skoro až u nás. Z toho nekouká nic dobrého…“Najednou se u nich objevil hubený mužíček s pichlavýma očima a naříkavým hlasem. Jako by vyrostl ze země. „Co to slyším, pánové? Kdo má radiační horečku?“

Dostalo se mu nevlídného přijetí. „A kdo jste vy?“

„Jo,“ vyhrkl ostře. „To byste rádi věděli, co? Tak aby bylo jasno, jsem kurýr Bratrstva.“ Blýskl odznakem, který měl na vnitřní klopě saka. „Jménem Společenstva tradicionalistů chci vědět, co měly znamenat ty řeči o radiační horečce.“

Já nic nevím,“ hájil se polekaně Messter. „Byla tu jakási sestra a hledala nemocného. A tak mě napadlo, že by mohl mít radiační horečku. To snad není proti zvyklostem, ne?“

„Cože! Vy chcete mě poučovat o zvyklostech? Hleďte si svého a starosti o zvyklostech přenechte mně.“

Mužík si zamnul ruce, rychle se rozhlédl a spěšně zamířil na sever.

„Támhle je!“ vykřikla Pola a horečně uchopila svého společníka za loket. Uspěli rychle, bez námahy a náhodně. Ten, koho hledali, se zničehonic objevil před vchodem do samoobslužného obchodního domu, snad tři bloky od jídlomatu.

„Vidím ho,“ zašeptal Arvardan. „Zůstaňte tady, půjdu za ním sám. Kdyby si vás všiml a zmizel v davu, už ho nenajdeme.“

Sledování pokračovalo jako v tíživém snu. Návštěvníci obchodního domu byli jako tekutý písek, který dovede svou oběť pomalu — nebo naopak rychle — pohltit, dokonale skrýt, nečekaně vyvrhnout a přichystat překážky, které není možné překonat. Dav jako by se řídil vlastním zlomyslným vědomím.

Arvardan visel na Schwartzovi očima, jako by ho držel na udici, a opatrně obešel pult. Pak natáhl ruku a pevně ho chytil.

Schwartz vyhrkl cosi nesrozumitelného a pokusil se vyškubnout. Z Arvardanova sevření by se však nevyprostili mnohem silnější než Schwartz. Usmál se a klidným hlasem, určeným náhodným, zvědavým kolemjdoucím, řekl: „Nazdar, tebe jsem neviděl, ani nepamatuju. Jak se máš?“

To nebylo ode mě moc chytré, napadlo ho, když muž začal cosi blábolit, ale to už u nich stála Pola.

„Schwartzi,“ zašeptala, „pojďte s námi.“

Schwartz se na okamžik vzepřel, pak se vzdal.

„Já — jít — s — vámi,“ hlesl, ale jeho slova přehlušil v náhlý řev z reproduktorů.

,Pozor! Pozor! Pozor! Žádáme všechny zákazníky, aby spořádaně odešli východem na Pátou ulici. Strážnému u vchodu se prokažte identifikační kartou. Je nezbytné, aby vyklizení obchodního domu proběhlo rychle. Pozor! Pozor! Pozor!“

Výzvu třikrát opakovali, ta poslední už zanikla v dusotu nohou, a u východů se začaly tvořit fronty. Mnohohlasý křik opakoval v různých obměnách jedinou nezodpověditelnou otázku: „Co se stalo? Co se děje?“

Arvardan pokrčil rameny. „Pojďme se postavit do fronty, slečno. Stejně jdeme ven.“

Ale Pola zavrtěla hlavou. „Nemůžeme. Nemůžeme…“

„A proč?“ Archeolog se zamračil.

Pouze se od něho odtáhla. Jak mu měla říct, že Schwartz identifikační kartu nemá? Nevěděla, kdo je jejím společníkem a proč jí pomáhá. Hlavou jí vířilo podezírání a zoufalství.

„Raději běžte, nebo se dostanete do maléru,“ pronesla chraptivé.

Jak se vyprazdňovala horní patra, po schodech sjížděly proudy lidí. Arvardan, Pola a Schwartz tam stáli jako pevný ostrůvek v lidské řece.

Když o tom Arvardan později přemýšlel, říkal si, že v tom okamžiku ji ještě mohl opustit. Opustit a nespatřit nikdy víc! Ušetřit si výčitky! — A všechno by bylo jinak. Velké Galaktické impérium by zaniklo v chaosu a destrukci.Ale on zůstal. Strach a zoufalství ji nedělaly zrovna krásnou, jako ostatně nikoho. Ale Arvardan se na její bezmocnost již nemohl dívat.