Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Zeptal se svého souseda: „Ta šedesátka, o které je řeč, to bude asi eutanazie, že? Chci říct, že je člověk odstraněn, když dosáhne šedesátých narozenin.“

Hlas se mu jaksi zadrhl, když jeho soused polkl poslední záchvěvy smíchu a přeměřil si ho dlouhým, podezíravým pohledem. „No a co jiného by to mělo být?“ odfrkl posléze.

Arvardan udělal rukou neurčité gesto a chabě se usmál. Ten zvyk znal, ale jen teoreticky. Jako něco, o čem se píše v knihách, něco, o čem polemizují vědecké práce. Až nyní na něho dolehlo, že se týká živých lidí a že muži a ženy, co jsou kolem něho, nepřežijí podle místní zvyklosti šedesátku.

Jeho soused si ho nepřestával prohlížet. „Člověče, odkud jste? Tam u vás šedesátku neznáte?“

„My říkáme, že přišel čas,“ odvětil nejistě Arvardan. „Já jsem odtamtud.“ Ukázal palcem přes rameno. Teprve po další čtvrtminutě jeho soused svůj pronikavý, tázavý pohled odvrátil.

Arvardanovi se zachvěly rty. Místní byli podezíraví. Aspoň v tom se karikatury nemýlily.

Starší muž opět promluvil. „Ona půjde se mnou,“ kývl na svou rozveselenou ženu. „Měla by ještě tři měsíce, ale myslí si, že nemá smysl čekat, že můžeme jít spolu. Není to tak, babulko?“

„Ale jistě,“ přisvědčila a rozesmála se. „Všechny naše děti mají své rodiny a domovy. Byla bych pro ně jenom přítěží. A stejně bych bez svého starého neměla ze života radost — tak prostě odejdeme spolu.“

Poté snad všichni pasažéři začali vypočítávat, kolik času jim ještě zbývá, a několik manželských párů, kterých se to týkalo, přivedlo přepočítávání měsíců na dny k vášnivým debatám.Jeden drobný muž v přiléhavém obleku a s neústupným výrazem rozhodně prohlásil: „Zbývá mi přesně dvanáct let, tri měsíce a čtyři dny. Dvanáct let, tři měsíce a čtyři dny. Ani o den víc, ani o den míň.“

Vzápětí někdo logicky dodal: „Jestli ovšem nezemřete dřív.“

„Nesmysl,“ ohradil se človíček okamžitě. „Nemám v úmyslu zemřít dřív. Vypadám snad na to? Budu žít dvanáct let, tři měsíce a čtyři dny, a ať to někdo zkusí popřít.“ A zatvářil se bojovně.

Štíhlý mladík vytáhl z úst dlouhou, frajerskou cigaretu a ponuře pronesl: „Dobře těm, kteří si to dovedou spočítat na dny. Je spousta Udí, kteří svůj čas přežívají.“

„To je pravda,“ přidal se další, a hned začali přikyvovat všichni. Zažehnuté rozhořčení začalo doutnat.

„Nemám nic proti muži nebo ženě,“ pokračoval mladík, prokládaje výdechy cigaretového kouře složitými pohyby, jimiž odklepával popel, „kteří se po narozeninách rozhodnou ještě počkat na nejbližší zasedání Rady, obzvlášť když jim zbývá dodělat nějakou práci. Jde mi o ty zbabělce a parazity, kteří se snaží přežít až k příštímu sčítání a ujídají z krajíce další generaci…“ Zatvářil se, jako by ho to skutečně pobuřovalo.

Arvardan se odvážil k nesmělé otázce: „Není snad věk každého zaregistrován? Nemohou přežít narozeniny o mnoho, ne?“

Rozhostilo se všeobecné mlčení, prostoupené nemalým pohrdáním bláhovým idealismem, který právě zazněl. Posléze se ozval další muž, diplomaticky, jako by se snažil hovor na toto téma ukončit. „Podle mě stejně nemá smysl žít déle než do šedesáti.“

„Když jsi farmář, tak ne,“ vyhrkl rázně další. „Po půlstoletí dřiny na polích bys musel být blázen, kdybys nebyl rád, že to končí. Ale co úředníci a obchodníci?“ Konečně i postarší muž, jehož čtyřicátým výročím svatby celá diskuse začala, vyslovil svůj názor. Snad mu dodalo odvahy to že zanedlouho bude mít sám šedesátku na krku a nemá proto co ztratit.

„Víte,“ začal, „to záleží na tom, jaké máte známosti.“ A spiklenecky mrkl. „Já znal chlapíka, kterému bylo šedesát rok po sčítání v roce 810, a žil, dokud na něho nepřišli při sčítání o deset let později. Bylo mu devětašedesát, když odešel. Devětašedesát! Představte si to!“

„Jak se mu to povedlo?“

„Měl nějaké peníze, a jeho bratr byl ve Společenstvu tradicionalistů. S takovou kombinací se dá ledacos.“

Jeho slova se setkala se souhlasným mručením.

„Poslyšte,“ ozval se důrazně mladík s cigaretou, „to já měl strýčka, který přežil o rok — jen o rok. Byl to takový ten sobec, kterému se odejít nechce, znáte to. Na ostatní nehledí… Já jsem o tom nevěděl, jinak bych ho ohlásil, vážně, protože člověk má odejít, když přijde jeho čas. Je to čestné vůči další generaci. Nakonec na něho stejně přišli, a já jsem se to dozvěděl až tehdy, když si nás s bratrem předvolalo Bratrstvo a ptali se nás, proč jsme ho nenahlásili. Řekl jsem jim, hergot, vždyť já o tom nevěděl, nikdo z rodiny to nevěděl. Řekl jsem jim, že jsme ho deset let neviděli. Starý to potvrdil. Ale stejně nám napařili pokutu pět set kreditů. Tak to chodí, když nemáte styky.“

Výraz znepokojení na Arvardanově obličeji se prohloubil. Co to bylo za šílence, že přijímali smrt takovým způsobem a že opovrhovali svými přáteli a příbuznými, kteří se jí snažili vyhnout? Neocitl se náhodou v letadle, které převáží blázny někam do ústavu — nebo na eutanazii? Nebo to byli normální Pozemšťané?

Soused se na něho znovu zamračil a vytrhl ho z úvah. „Člověče, jak jste to myslel, odtamtud?“

„Prosím?“

„Ptal jsem se, odkud jste. Řekl jste odtamtud. Kde to je odtamtud? Rozumíte?“

Arvardan zjistil, že na něm najednou všichni visí pohledem a že jim v očích blýská podezření. Považovali ho snad za člena Společenstva tradicionalistů? Zeptal se jako nějaký agent provocateur?

Aby předešel zášti, upřímně vyhrkl: „Já nejsem odnikud ze Země. Jsem Bel Arvardan z Baronnu v sektoru Sirius. A kdo jste vy?“ dodal a podal sousedovi ruku.

Účinek byl stejný, jako kdyby doprostřed letadla hodil atomový granát.

Počáteční tichou hrůzu na všech tvářích rychle vystřídalo nepřátelství. Muž, který seděl vedle něho, toporně vstal a přesedl si jinam, i když se tam dva cestující museli přitisknout k sobě, aby mu udělali místo.

Všichni se dívali jinam. Náhle měl kolem sebe kruh zad Vzedmula se v něm vlna rozhořčení. A tak se zachovali k němu Pozemšťané! On jim přátelsky podal ruku. On, Sirian, se snížil k rozhovoru s nimi, a oni jím opovrhli!

Stálo ho to hodně úsilí, ale zklidnil se. To jen dokazovalo, že rasová nesnášenlivost nepůsobí nikdy jednostranně, že nenávist plodí zase nenávist.

Najednou si uvědomil, že se vedle něho někdo posadil, a nasupeně se k němu obrátil. „Co je?“

Byl to ten mladík s cigaretou. Právě si zapaloval další. „Nazdar,“ řekl. „Já jsem Creen… Těmi idioty se nenechte otrávit“

„Nikdo mě neotravuje,“ odsekl Arvardan. Neměl z nového společníka žádnou radost a neměl náladu na útěchu od Pozemšťana.

Avšak Creen neměl průpravu, která by mu umožnila vnímat náznaky. Několikrát mocně potáhl z cigarety, aby se rozhořela a sklepl popel přes opěrku do středové chodbičky.Jsou to maloměšťáci!“ zašeptal pohrdavě.

„Farmářská sebranka… Chybí jim galaktický rozhled. Nevšímejte si jich… Věnujte se mně. Já vyznávám jinou filozofii. Žij a nech žít, to říkám já. A proti cizákům nic nemám. Jestli se ke mně chtějí chovat slušně, budu se slušně chovat já k nim. Vždyť, hergot, oni nemůžou za to, že jsou cizáci, stejně jako já nemůžu za to, že jsem Pozemšťan. No nemám pravdu?“ A poplácal Arvardanovi familiárně po zápěstí.