Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Arvardan přikývl, ale při doteku mu naskočila husí kůže. Stýkat se s člověkem, kterého mrzelo, že mu utekla příležitost uspíšit smrt svého strýce, mu nebylo nijak příjemné, bez ohledu na jeho planetární původ.

Creen se zaklonil. „Máte namířeno do Chica? Jakže se jmenujete? Albadan?“

„Arvardan. Ano, letím do Chica.“

„Já tam bydlím. Je to nejskvělejší město na Zemi. Zdržíte se dlouho?“

„Možná. Zatím nemám žádné plány.“

„Aha… Doufám, že se neurazíte, když řeknu, že mi padla do oka vaše košile. Mohl bych se podívat zblízka? Ta je ze Siria?“

„Ano, je.“

„Výborný materiál. Něco takového se na Zemi nesežene… Hele, kamaráde, nemáte s sebou náhodou jednu takovou navíc? Zaplatil bych, kdybyste ji chtěl prodat. Je to bomba.“

Arvardan odmítavě zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale nemám s sebou moc oblečení. Chci si je koupit tady na Zemi, až budu potřebovat.“

„Dám padesát kreditů,“ nabídl Creen. Odmlčel se. Pak rozmrzele dodal: „To je dobrá cena.“

„Výborná,“ uznal Arvardan. „Jenže, jak jsem řekl, žádné košile na prodej nemám.“

„Co se dá dělat…“ pokrčil rameny Creen. „Asi se chcete na Zemi nějaký čas zdržet, že?“

„Možná.“

„V čem podnikáte?“

Archeolog nechal podrážděnost vyplout na povrch: „Podívejte, pane Creene, jestli vám to nevadí, jsem trochu unaven a rád bych si zdřímnul. Vyhovuje vám to?“

Creen se zamračil. „Co je to s váma? U vás se k ostatním nechováte slušně? Já se jenom slušně ptám, nemusíte se hned štětit.“

Rozhovor, dosud vedený téměř šeptem, náhle zesílil málem do křiku. Arvardan se opět stal terčem nepřátelských pohledů. Stiskl rty tak, že se z nich stala tenká přímka.

Říkal jsem si o to, povzdychl si. Nemusel se do takové situace dostat, kdyby se od začátku držel zpátky, kdyby necítil nutnost holedbat se tolerancí a nevnucovat ji lidem, kteří o ni nestáli.

„Pane Creene, nežádal jsem vás, abyste si ke mně sedal, a nebyl jsem na vás neslušný,“ prohlásil vyrovnaně. „A opakuji, že jsem unaven a rád bych si odpočinul. Myslím si, že na tom není nic nenormálního.“

„Poslyšte…“ Mladík vstal, prudkým gestem zahodil cigaretu a ukázal na něho prstem. „Nemusíte se ke mně chovat, jako bych byl pes. To známe, tyhle prašivé cizáky. Přiletíte si, máte hubu plnou vznešených řečí, ale jste netýkavky a myslíte si, že po nás můžete šlapat. Ale my to nemusíme snášet, víte. Jestli se vám tady nelíbí, vraťte se tam, odkud jste přišel. Řekněte ještě něco, a vysvětlím vám to jinak. Myslíte si, že se vás bojím?“

Arvardan otočil hlavu a civěl strnule z okna.

Creen si beze slova šel sednout na své místo. Letadlo opět naplnil bzukot hovoru, ale Arvardan ztratil zájem. Spíš cítil než viděl ostré, jedovaté pohledy, které po něm cestující vrhali.

Zbytek cesty strávil mlčky a sám.

Byl rád, když přistáli v Chicu. Musel se usmát, když to nejskvělejší město na Zemi poprvé spatřil ze vzduchu, nicméně vesrovnání s dusnou, nepřátelskou atmosférou v letadle znamenalo obrovskou úlevu.

Dohlédl na vyložení svých zavazadel a nechal je přenést do dvoukolového taxi. Tam aspoň bude jediným cestujícím, a dá-li si pozor a nebude s řidičem mluvit víc, než bude nutné, sotva se dostane do potíží.

„Státní rezidence,“ řekl řidiči, a rozjeli se.

Tak vstoupil Arvardan poprvé do Chica. Bylo to ve stejný den, kdy Joseph Schwartz uprchl ze svého pokoje v Ústavu jaderného výzkumu.

Creen se díval za Arvardanem, jak odjíždí, a zatrpkle se usmíval. Vyndal malý zápisník a mezi jednotlivými šluky z cigarety se do něj pozorně zadíval. Tentokrát toho z cestujících moc nevytáhl, nezabrala ani historka se strýcem, s kterou dřív často slavil úspěch. Jistě, ten starý si postěžoval, že kdosi žil déle, a obviňoval tradicionalisty. To by se dalo posuzovat jako pomlouvání Bratrstva. Jenže tomu paprikovi bude za měsíc šedesát. Nemá cenu ho zapisovat.

Issac Asimov Obrázek na obloze

Ale ten cizák, to je něco jiného. S potěšením si přečetl záznam: „Bel Arvardan, Baronn, sektor Sirius — zájem o šedesátiny — nesdílný, pokud jde o jeho záměry — přílet do Chica 12. října osobní linkou v 11 hodin místního času — silný protipozemský postoj.“

Tentokrát asi ulovil něco velkého. Chytat za slovo nespokojence, kterým tu a tam něco uklouzlo, byla nuda, ale něco takového mohlo stát za to. Bratrstvo obdrží jeho zprávu ani ne za půl hodiny.

Pomalu opustil letiště.

Doktor Shekt snad podvacáté listoval hromádkou svých posledních poznámek. Vzhlédl, když do pracovny vstoupila Pola, oblečená v laboratorním plášti. Zamračila se.

„Tati, ty jsi ještě nejedl?“

„Cože? Ale jistě… Co je to?“

„To je oběd. Nebo spíš byl. Naposledy jsi měl snídani. Jaký má smysl, že ti kupuji a nosím jídlo sem, když ho nesníš? Budeš si muset chodit domů.“

„No tak, nerozčiluj se. Já to sním. Víš, že nemohu přerušit důležitý experiment vždy, když tě napadne, že bych měl jíst. “Nálada se mu opět vrátila, když jedl zákusek. „To bys nevěřila co je ten Schwartz zač,“ poznamenal. „Už jsem ti říkal o jeho lebečních švech?“

,Že jsou primitivní? Tos říkal.“

„Jenže to není všechno. Má dvaatřicet zubů, tři stoličky po obou stranách, nahoře i dole, z toho jednu falešnou, která musí být dělaná podomácku. Aspoň jsem ještě neviděl můstek, který není přichycen k čelisti, ale drží na kovových hrotech, zaháknutých o sousední zuby… Vidělas vůbec někdy někoho s dvaatřiceti zuby?“

„Obvykle lidem zuby na potkání nepočítám, tati. Kolik jich má správně být — dvacet osm?“

„Jistě… A to ještě není všechno. Včera jsme ho podrobili internímu vyšetření. Co si myslíš, že jsme zjistili?… Hádej!“

„Střeva?“

„Polo, ty mě chceš rozčilit, ale já se nenechám. Nemusíš hádat. Řeknu ti to. Schwartz má červovité slepé střevo, devět centimetrů dlouhé a otevřené. Při Galaxii, to nemá obdoby! Konzultoval jsem to s lékařskou fakultou — samozřejmě s velkou obezřetností — slepá střeva prý nebývají delší než dva centimetry a nikdy nejsou otevřená.“

„A co přesně to znamená?“

„Že ten člověk je úplný anachronismus, živá zkamenělina.“ Vstal a rychlými kroky přešel ke stěně a zase zpátky. „Něco ti řeknu, Polo. Myslím si, že bychom Schwartze neměli propustit. Je to příliš vzácný jedinec.“

„Ale, tati,“ namítla Pola, „to nemůžeš udělat. Slíbils tomu farmáři, že ho vrátíš, a to musíš už kvůli Schwartzovi. Je tu nešťastný.“

„Nešťastný! Vždyť se k němu chováme, jako by to byl bohatý cizinec.“

„A jaký je v tom rozdíl? Je to člověk, který je zvyklý na farmu a na svou rodinu. Prožil tam celý život. A teď přijde takový děsivý zážitek — bolestivý, pokud vím — a hlava mu najednou myslí úplně jinak. Nemůžeš očekávat, že to pochopí. Musíme hledět na jeho lidská práva a vrátit ho rodině.“

„Ale, Polo, v zájmu vědy…“

„Řeči! Co je mi po zájmech vědy? Myslíš, že Bratrstvo bude mít radost, až se dozví o tvých neschválených pokusech? Myslíš si, že jim záleží na zájmu vědy? Chci ti jenom říct, abys myslel na sebe, když už nemyslíš na Schwartze. Čím déle si ho tu necháš, tím větší je riziko, že tě přistihnou. Zítra večer ho pošli domů, jak jsi původně zamýšlel, rozumíš? — A teď se půjdu podívat, jestli Schwartz před večeří něco nepotřebuje.“