Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Washennští fanatici symbol strhli a zbraněmi zaútočili na posádku. A Stannell byl takový blázen, že trval na provedení svého nařízení, i kdyby to znamenalo vyhladit Pozemšťany do jednoho, ale zahynul při atentátu, dřív než to mohl provést, a Edard, který nastoupil po něm, jeho nařízení zrušil. Znovu zavládl mír.“

„Tím chceš říct, že imperiální symbol zde už nevztyčili?“ zeptala se nevěřícně Flora.

„Přesně tak. Při hvězdách, Země je jediná z milionů a milionů planet Impéria, která nemá na sněmovně symbol imperátora. Tato zatracená planeta, na které se nacházíme. A kdybychom se o to teď pokusili znovu, bojovali by do posledního muže, aby nám v tom zabránili. A ty se ptáš, jestli jsou nedůtkliví. Já ti říkám, že jsou to šílenci.“V pomalu blednoucí šedi svítání zavládlo mlčení, dokud se znovu neozvala Flora, tiše a nejistě.

„Ennie?“

„Co je?“

„Tebe netrápí jen to, že vzpoura, kterou očekáváš, bude mít vliv na tvou povést. Nebyla bych tvojí ženou, kdybych nedokázala odhadnout, co si myslíš, a mám pocit, že očekáváš něco, co by mohlo ohrozit celé

Impérium… Neměl bys přede mnou nic skrývat, Ennie. Ty se bojíš, že tentokrát Pozemšťané zvítězí.“

„Nechci o tom mluvit, Floro.“ V očích se mu objevil ztrápený výraz. „Není to vlastně ani tušení… Čtyři roky na této planetě jsou pro každého normálního člověka příliš. Ale proč jsou si Pozemšťané sami sebou tak jisti?“

„A jak víš, že jsou?“

„Ale ano, jsou. I já mám své informační zdroje. Třikrát byli rozdrceni.

Nemohou si dělat žádné iluze. A přesto se staví proti dvěma stovkám milionů světů, z nichž každý je silnější než oni, a ještě si věří. Že by skutečně tak pevně spoléhali na nějaký osud nebo nějakou nadpřirozenou sílu — na něco, co chápou pouze oni? Možná… možná…“

„Možná co, Ennie?“

„Možná mají nějaké zbraně.“

„Zbraně, kterými by jedna planeta porazila dvě stě milionů? To svoje obavy přeháníš. To žádná zbraň nesvede.“

„O synapsifikátoru jsem se už zmínil.“

„A já jsem ti řekla, co máš udělat. Víš o nějakém jiném druhu zbraně, který by mohli použít?“

„Ne,“ připustil váhavě.

„Tak vidíš. Protože žádná taková zbraň neexistuje. Teď ti řeknu, co bys měl udělat. Proč se nespojit s premiérem a na znamení dobré vůle ho neupozornit na Arvardanův plán? A neoficiálně ho nepožádat, aby mu nedal povolení? Imperiální vláda tak bude mimo jakékoli podezření, že by v tak hrubémporušení jejich zvyklostí mohla mít prsty. Arvardana tím zadržíš a nebudeš muset proti němu sám vystoupit. Pak požádáš Úřad, aby poslal dva dobré psychology — nebo ne, raději čtyři, abys měl jistotu, že pošlou aspoň dva — a necháš je prověřit možnosti synapsifikátoru… O vše ostatní se mohou postarat naši vojáci, a další generace ať se o sebe starají samy.

Nechceš si teď tady zdřímnout? Můžeme rozložit křeslo, k přikrytí můžeš použít mou kožešinu, a až se probudíš, nechám ti sem přinést snídani. Za dne vypadá všechno jinak.“

A tak Ennius, který probděl celou noc, usnul pět minut před východem slunce.

Proto se od něho premiér dozvěděl o Belu Arvardanovi a jeho poslání až o osm hodin později.

Co se týče Arvardana, ten se staral jen o to, aby si udělal dovolenou. Jeho loď Hadonoš měla dorazit nejdřív za měsíc, a tak mohl celou tu dobu marnotratně strávit podle svých představ.

Šestého dne po příjezdu na Everest se rozloučil se svým hostitelem a nasedl na stratolet, největší proudové letadlo Pozemské letecké dopravní společnosti, který letěl z Everestu do hlavního města Země, Washennu.

Úmyslně dal přednost běžné lince před rychlým vznášedlem, které mu nabídl Ennius, neboť ho jako cizince a archeologa přirozeně zajímalo, jak na takové planetě žijí obyčejní lidé.A měl ještě jeden důvod. Pocházel ze sektoru Sirius, vyhlášeného svou povzneseností nad všechny ostatní v Galaxii. Předsudky vůči Zemi tam měly hluboké kořeny. Proto si rád namlouval, že on sám jim nepodlehl. Jako vědec, jako archeolog si to nemohl dovolit. Přesto Pozemšťany chápal jako karikatury a slovo Pozemšťan mu připadalo neslušné. Avšak skutečné předsudky mu byly cizí.

Aspoň si to myslel. Kdyby se například nějaký Pozemšťan chtěl připojit k jeho expedici a cokoli pro něho dělat — a kdyby měl potřebné vzdělání a schopnosti — přijal by ho. Tedy, kdyby měl místo. A kdyby to ostatním členům expedice příliš nevadilo. V tom byl háček. Obvykle měli námitky jeho spolupracovníci — a s tím nic nenadělal.

Zamyslel se. Dnes by mu určitě nevadilo, kdyby měl s nějakým Pozemšťanem jíst nebo nocovat, kdyby to jinak nešlo — a za předpokladu, že by to byl přijatelně čistý a zdravý Pozemšťan. Vlastně by se k němu ve všech směrech choval stejně jako ke všem ostatním. Ale stále by si uvědomoval, že Pozemšťan je Pozemšťan. Tomu by nezabránil. To byl důsledek dětství, prožitého v atmosféře zaslepenosti tak úplné, že byla téměř nepostřehnutelná, a tak přirozené, že mu její axiomy připadaly přija-telné. Uvědomil si ji, až když z ní vyšel a ohlédl se.

Teď měl možnost vyzkoušet sám sebe. V letadle měl kolem sebe samé Pozemšťany, a nic zvláštního necítil. Snad jen jakési sebevědomí.

Rozhlédl se po nenápadných, normálních obličejích spolucestujících. Jako Pozemšťané měli být jiní, ale rozeznal by je od normálních lidí, kdyby je potkal v davu? Asi ne. A ženy nevypadaly špatně… Svraštil čelo. I snášenlivost musí mít určité hranice. Sňatek s Pozemšťankou, to bylo něco, co si nedokázal představit.

Letadlo mu připadalo malé a konstrukčně zastaralé. Létalo sice na atomový pohon, ale způsob jeho využití měl k účinnostidaleko. Pohonná jednotka byla například špatně odstíněna. Vzápětí Arvardana napadlo, že rozptýlené záření gama ani vysoká neutronová hustota v ovzduší asi Pozemšťanům nevadí tolik jako ostatním.

Pak ho upoutalo něco jiného. Z temných, nachových výšin stratosféry vypadala Země nádherně. Pod ním se v oparu rozplývaly obrovské plochy barvy pouště, tu a tam zastíněné mraky ozářenými sluncem. Letící stratolet nechával zvolna za sebou ustupující, měkkou a nezřetelnou hranici tmy, z jejíchž stínů vycházelo záření radioaktivních oblastí.

Náhle zaujal jeho pozornost smích spolucestujících. Zdálo se, že je určen dvojici starších, dobře vypadajících a usměvavých lidí.

„Co se děje?“ zeptal se souseda.

Ten se na okamžik přestal smát a odvětil: „Jsou svoji čtyřicet let a vydali se na Velkou cestu.“

„Velkou cestu?“

„No přece kolem světa.“

Starší muž, zardělý radostí, se výřečně svěřoval se svými zážitky a dojmy. Manželka mu tu a tam skákala do řeči a opravovala ho v naprosto nepodstatných maličkostech, ale náladu to ani jednomu neubíralo. Všichni jim napjatě naslouchali, a Arvardanovi se zdálo, že Pozemšťané jsou stejně vřelí a živí jako všichni ostatní obyvatelé Galaxie.

A pak se kdosi zeptal: „A kdy vás čeká šedesátka?“

„Asi za měsíc,“ zazněla pohotová, veselá odpověď. „Šestnáctého listopadu.“

„Doufám, že budete mít hezky,“ řekl ten, který se ptal. „Když na tátu přišla šedesátka, lilo jako z konve. Od té doby tak nepršelo. Jel jsem s ním — to víte, v takový den člověk potřebuje společnost — a on si na len déšť pořád stěžoval. Měli jsme otevřenou dvojkolku a promokli jsme na kůži. Poslyš, řekl jsem mu, nechápu, nač si stěžuješ? Já budu muset jet zpátky!“ Všichni se hlasitě rozesmáli, i párek oslavenců se bez váhání přidal. Arvardan však cítil, jak se ho zmocňuje hrůza, když si s nepříjemnou úzkostí začal uvědomovat smysl hovoru.