Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Neuplynulo snad ani pět minut a vrátila se, rozrušená a bledá jako křída. „Tati, on zmizel!“

„Kdo zmizel?“ zeptal se nechápavě.

„Schwartz!“ vykřikla a neměla daleko k slzám. „Určitě jsi zapomněl zamknout dveře, když jsi odcházel.“

Shekt vyskočil a musel se opřít, aby neztratil rovnováhu. „Jak je to dlouho?“

„Nevím. Ale moc dlouho to být nemůže. Kdys tam byl naposledy?“

„Ani ne před čtvrthodinou. Byl jsem tady tak dvě minuty, než jsi přišla.“

„V tom případě,“ rozhodla se, „se podívám ven. Třeba se bude potloukat někde kolem. Ty zůstaň tady! Jestli ho někdo sebere, nemusí ho spojovat s tebou. Rozumíš?“

Shektovi nezbývalo než přikývnout.

Joseph Schwartz zjistil, že se mu nijak neulevilo, když vyměnil uzavřený prostor nemocničního vězení za širé město kolem. Nenamlouval si, že má nějaký plán. Věděl, a věděl to dobře, že jenom improvizuje.

Pokud ho vedl nějaký racionální impulz (jiný než touha vyměnit nečinnost za jakoukoli činnost), byla to naděje, že se nějakému náhodnému zážitku podaří oživit jeho zrádnou paměť. Nabyl totiž přesvědčení, že trpí ztrátou paměti.

Avšak při prvním pohledu na město ztratil odvahu. Schylovalo se k večeru a sluneční paprsky dodávaly všemu kolem mléčně bílý odstín. Budovy vypadaly jako z porcelánu, stejně jako ta farmářská usedlost, na kterou poprvé narazil.

Něco v nitru mu říkalo, že města by měla být hnědá a červená. A mnohém špinavější. To věděl určitě.

Šel pomalu. Věděl, že organizované pátrání po něm nevyhlásí. Věděl to, i když nevěděl odkud. Avšak během posledních několika dnů zjistil, že je stále citlivější na atmosféru, že dokáže situaci kolem sebe vycítit. Byla to jedna ze zvláštností, která se stala jeho mozku, když… když…

Myšlenka se kamsi vytratila.

Připadalo mu, že v nemocničním vězení převládala atmosféra tajemství, tajemství prosyceného strachem. Proto ho nebudou pronásledovat veřejně. Věděl to. Jak to mohl vědět? Že by ta podivná duševní aktivita nějak souvisela s projevy ztráty paměti?

Přešel další křižovatku. Kolových vozidel se po ulicích pohybovalo jen málo. Chodci byli — prostě chodci. Šaty, které měli na sobě, mu připadaly směšné: beze švů, bez knoflíků, pestrobarevné. Ale teď měl takové na sobě i on. Říkal si, kde asi skončily jeho staré šaty, ale pak si řekl, jestli takové šaty, jaké si pamatoval, vůbec kdy měl. Je obtížné si být něčím jist, jakmile jednou začnete o své paměti zásadně pochybovat.

Avšak svou manželku a děti si pamatoval velice jasně, ty si přece nemohl vymyslet. Zastavil se uprostřed chodníku, aby opět nabyl duševní rovnováhu. Možná si pamatoval, jen zkresleně, některé skutečné lidi, které v této neskutečně vypadající, realitě toužil hledat.Lidé do něho vráželi, občas někdo zabručel něco nepřívětivého. Znovu se dal do kroku. Náhle si uvědomil, že má nebo brzy bude mít hlad, a přitom je bez peněz.

Rozhlédl se. Nic, co by se podobalo restauraci, neviděl. Ale podle čeho se měl orientovat? Znaky nedokázal přečíst.

Začal nahlížet do obchodů, které míjel… A pak objevil místnost, v jejíž jedné části stály stolky. U jednoho seděli dva muži a u dalšího jeden. Všichni jedli.

Aspoň to se nezměnilo. Ti, co jedli, žvýkali a polykali.

Vstoupil dovnitř a na okamžik strnul úžasem. Nebyl tam žádný pult, nikde se nepřipravovala jídla, po kuchyni ani památky. Vcházel s představou, že si jídlo odpracuje například umýváním nádobí — jenže se neměl s kým domluvit.

Dodal si odvahy a přistoupil k večeřící dvojici. Ukázal na jídlo a vyhrkl: „Jídlo! Kde? Prosím.“

Překvapeně k němu zvedli oči. Jeden z nich začal plynně, ale zcela nesrozumitelně hovořit a poklepal na malou konstrukci na konci stolu poblíž stěny. Druhý se netrpělivě přidal.

Schwartz sklopil oči. Chtěl odejít, otočil se, a vtom ho čísi ruka uchopila za rukáv…

Granz si Schwartze všiml, ještě když z něho bylo vidět pouze buclatou, dychtivou tvář za oknem.

„Co ten člověk chce?“ řekl.

Messter, který seděl naproti němu, zády k ulici, se otočil, podíval se, pokrčil rameny a neřekl nic.

„Jde sem,“ poznamenal Granz, a Messter utrousil: „A co má být?“

„Nic. Jen konstatuju.“

Jenže nově příchozí krátce poté, co se chvíli bezmocně rozhlížel, k nim přistoupil, ukázal na jejich dušené hovězí a s podivným přízvukem vyhrkl: „Jídlo! Kde? Prosím.“Granz vzhlédl. „Jídlo tady je, kamaráde. Jen zaparkuj na sesli u nějakého stolku a zmáčkni jídlomat. Jídlomat! Ty nevíš, co to je jídlomat? — Podívej na toho idiota, Messtere. Hledí na mě jako mi nerozume! ani slovo. — Hej, kámo, to je tohle, podívej. Hodíš tam minci a můžeš dlabat, chápeš?“

„Nech ho,“ zabručel Messter. „Je to jenom pobuda, co tady žebrá.“

„Hej, počkej.“ Granz popadl Schwartze, který se hotovil odejít, za rukáv. Pak prohodil k Messterovi: „Dokosmu, ať se nají. Stejně má šedesátku na krku. To je to nejmenší, co pro něho můžu udělat. — Hej, kámo, máš peníze? — To snad není pravda, on pořád ještě nechápe. — Peníze, kámo, peníze! Tohle…“ Vytáhl z kapsy lesklý půlkredit a vyhodil jej do vzduchu, kde se zatřpytil.

„Máš?“

Schwartz zvolna zavrtěl hlavou.

„Tak si dej na mě!“ Schoval půlkredit do kapsy a podal mu podstatně menší mincí.

Schwartz si ji váhavě vzal.

„No tak. Nestůj jako váza. Hoď ji do jídlomatu. Sem.“

Schwartz najednou pochopil. Na jídlomatu bylo několik otvorů na mince různé velikosti a řada knoflíků u mléčně bílých obdélníčků, na nichž bylo napsáno něco, co nedokázal přečíst. Ukázal na jídlo na stole, přejel ukazováčkem po knoflících a tázavě zvedl obočí.

„Aha, sendvič mu nestačí,“ poznamenal zlostně Messter. „Roste nám tady třída nóbl vandráků. Dělat jim pomyšlení se nevyplácí, Granzi.“

„Co se dá dělat, přijdu o dalších pětaosmdesát centů. Stejně je zítra výplata… Tu máš,“ řekl Schwartzovi. Sám zasunul mince do jídlomatu a z výklenku ve stěně vytáhl širokou kovovou mísu.,A teď si to odnes k jinému stolu… A ten deseťák si nech. Kup si za něj kafe.“Schwartz si dychtivě odnesl mísu k sousednímu stolu. Lžíce byla připevněna k boku poklopu jakousi průhlednou páskou, která tiše praskla, když na ni přitlačil nehtem. V tom okamžiku se víko mísy ve švů rozpojilo a stočilo.

Na rozdíl od jídla, které měli oni, bylo to jeho studené, ale to mu nevadilo. Až asi za minutu si všiml, že se jídlo ohřívá a mísa je najednou na dotek horká. Polekaně přestal jíst a čekal.

Z omáčky se začalo kouřit, pak chvilku slabě vařila, a když přijatelně vychladla, dojedl zbytek.

Granz a Messter tam ještě seděli, když odcházel. I ten třetí muž, kterého si nevšímal.

Jenže si nevšiml ani drobného muže, který se mu od okamžiku, kdy opustil Ústav, nenápadně držel v patách.

Bel Arvardan se osprchoval, převlékl a s novým elánem se vrátil k původnímu záměru — pozorovat tu lidskou zvířenu, rod Pozemšťanů, v jejich přirozeném prostředí. Počasí bylo příjemné, vánek osvěžující, samotná vesnice — pardon, město — zářivá, klidná, čistá.

Nebylo to tak zlé.

Nejdříve do Chica, řekl si. Největší sbírka Pozemšťanů na planetě. Pak Washenn, místní metropole. Senloo! Senfran! Bonair! — Cestu po západních kontinentech, kde žila většina z řídce roztroušené pozemské populace, si naplánoval tak, aby měl na každé místo dva tři dny času a stihl se vrátit do Chica v době, kdy měla dorazit loď s jeho expedicí.