Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Snad proto se představil méně srdečně, než sám chtěl: „Já jsem Bel Arvardan.“ Podal jí opálenou ruku, ve které ta její nakrátko zcela zmizela.

„Musím vám poděkovat za pomoc.“

Jen pokrčil rameny. „Nepůjdeme raději? Když je váš přítel pryč a snad i v bezpečí?“

„Asi bychom zaslechli nějaký rozruch, kdyby ho chytili, nemyslíte?“ Očima zaprosila, aby její naději potvrdil, a Arvardan musel svést boj s pokušením, aby ji nezačal utěšovat.

„Půjdeme?“

Trochu se zarazila. „Ano, proč ne?“ souhlasila stroze.

V tu chvíli k nim dolehl nepříjemný zvuk, pronikavé kvílení na horizontu, a dívka vytřeštila oči a nataženou ruku rychle stáhla.

„Co se děje?“ zeptal se Arvardan.

„To jsou imperiální vojáci.“

„A vy se bojíte i jich?“ To promluvil sebevědomý nepozemšťan — sirijský archeolog. Nechtěl být zaujatý, avšak když se zde logika otřásala v základech, spatřoval v příjezdu imperiálních vojáků vítězství zdravého rozumu a humanity, a proto se stal vlídnějším.

Z cizáků si nedělejte starosti,“ řekl. Až pak si uvědomil, že použil místní výraz pro nepozemšťany. „Já to s nimi vyřídím, slečno Shektová.“

Najednou z ní promluvila starostlivost: „Ne, prosím vás, nic takového nezkoušejte. Vůbec s nimi nemluvte. Dělejte, co řeknou, a ani se na ně nedívejte.“

A Arvardan se usmál ještě jistěji.

Strážní je spatřili, když byli ještě dost daleko od hlavního vchodu, a ustoupili. Stáhli se na malý, vylidněný prostor a nepřirozeně zmlkli. Kvílení armádních vozidel je přímo ohlušilo.

Vzápětí se na náměstí přiřítily obrněné vozy, z nichž vyskákaly skupiny vojáků se skleněnými přílbami na hlavách. Dav před nimi v panice prchal, poháněn úsečnými povely a pobízen rukojeťmi nervových důtek.

Poručík Claudy, který akci řídil, zamířil k pozemšťanské stráži u hlavního vchodu. „Tak co, kdo má horečku?“

Skleněná celohlavová přílba, obsahující čistý vzduch, mu částečně deformovala výraz obličeje. Zesilovaný hlas zněl tak nějak kovově.

Strážný se uctivě uklonil. „Vaši Urozenost snad potěší, že se nám podařilo pacienta izolovat v obchodním domě. Ti dva, kteří byli s ním, stojí ve dveřích před vámi.“

„To jsou oni? Výborně. Tak ať tam zůstanou. Ze všeho nejdřív chci, aby odtud zmizeli čumilové. Seržante! Vykliďte náměstí!“

Další se udalo děsivě rychle. Na Chico padalo houstnoucí, šero, když dav mizel v tmavnoucím okolí. Ulice zalilo měkké, umělé osvětlení.

Poručík Claudy poklepal koncem nervových důtek na své těžké boty. „Určitě je ten nemocný Pozemák uvnitř?“

„Zatím nevyšel, Vaše Urozenosti. Musí být uvnitř.“

„Dobrá, budeme předpokládat, že tam je, a nebudeme ztrácet čas. Seržante! Odmořte budovu!“

Skupina vojáků v hermeticky utěsněných oděvech, které je izolovaly od pozemského prostředí, obsadila budovu. Uplynula dlouhá čtvrthodina, během níž Arvardan všechno sledoval jako u vytržení. Pro něho to byl zážitek z reálných mezikulturních vztahů, do něhož váhal zasahovat.

Poslední vojáci vyšli z obchodního domu, který obklopovala houstnoucí noc.

„Zapečeťte dveře!“

Po několika dalších minutách byly dálkově odpáleny plechovky s dezinfekcí, rozmístěné na několika místech jednotlivých pater. Plechovky v hloubi budovy praskly a husté páry, které se z nich vyvalily, šplhaly podél stěn, stoupaly vzhůru a pronikaly i do těch nejzapadlejších štěrbin. Nic živého, mikroorganizmy počínaje a člověkem konče, nemohlo přežít. Následná dekontaminace budovy si vyžádá velice důkladnou chemickou očistu.

Pak poručík přistoupil k Arvardanovi a Pole.

„Jak se jmenoval?“ Z jeho hlasu nezazněla ani krutost, jen naprostá lhostejnost. Jeden Pozemšťan přišel o život, pomyslel si. Dnes jsem zabil taky mouchu. To znamená celkem dva zásahy.

Nikdo mu neodpověděl. Pola pokorně klopila hlavu a Arvardan si ho zvědavě prohlížel. Imperiální důstojník z nich neodtrhl oči. „Zkontrolujte, zda nejsou nakaženi,“ pokynul úsečně.

Důstojník se znakem Imperiálního zdravotnického sboru, který k nim přistoupil, se při prohlídce nechoval zrovna ohleduplně. Rukama v rukavicích jim zajel pod paže a roztahoval jim koutky úst, aby se mohl podívat do ústní dutiny.Infikováni nejsou, pane poručíku. Kdyby byli dnes odpoledne nakaženi, příznaky by již teď bylo jasně vidět.“

,Hmmm.“ Poručík Claudy si opatrně sundal přílbu a vychutnával dotek čerstvého vzduchu, byť pouze pozemského. Tu nepohodlnou skleněnou kouli si zasunul pod levou paži a řekl drsným hlasem: „Jak se jmenuješ, Pozemando?“ Již samotné oslovení představovalo značnou urážku, kterou ještě umocnil tón poručíkova hlasu, ale Pola nedala najevo, že se jí dotklo.

„Pola Shektová, pane,“ zašeptala.

„Doklady!“

Pola sáhla do kapsičky bílého pláště a vyndala růžovou legitimaci.

Poručík ji uchopil, ve světle baterky ji rozevřel a zadíval se do ní. Pak ji hodil Pole zpátky. Legitimace se třepetavě snesla k zemi a Pola se pro ni rychle shýbla.

„Vstaň!“ nařídil netrpělivě poručík a odkopl průkaz tam, kam nedosáhla. Pobledlá Pola stáhla ruku.

Arvardan se zamračil. Usoudil, že přišel čas zasáhnout. „Povídám, nechtě toho,“ ozval se.

Poručík se k němu rychle obrátil a ohrnul rty. „Cos to řekl, Pozemáku?“

Okamžitě se mezi ně vrhla Pola. „Prosím vás, pane, tento muž s tím nemá nic společného. Předtím jsem ho nikdy neviděla…“

Poručík ji odstrčil. „Ptám se, cos to řekl, Pozemáku?“

Arvardan mu jeho pohled chladně oplatil. „Řekl jsem, abyste toho nechal. A chtěl jsem dodat, že se mi vůbec nelíbí, jak se chováte k ženám, a že bych vám radil, abyste se nad svým vystupováním zamyslel.“

Nechal se strhnout tak, že ani neopravil poručíkovu mylnou představu o svém planetárním původu.

Poručík Claudy se usmál, ale zlověstně. „A kde tebe vychovali, Pozemáku? Ty nevíš, že když mluvíš s člověkem, máš hooslovovat pane? Ty nevíš, kam patříš? Už dlouho jsem neměl radost poučit žádné pozemské bidlo, jak se má chovat. Co říkáš tomuhle…?“

A rychle, jako když se vymrští had, udeřil dlaní Arvardana do obličeje, a vzápětí hřbetem na druhou tvář. Arvardan překvapeně couvl a v uších se mu ozvalo hučení. Vymrštil ruku a popadl napřaženou paži, která ho chtěla znovu udeřit. Viděl, jak voják zkřivil tvář úžasem…

Jeho ramenní svaly se napjaly.

Poručík se ocitl na dlažbě a jeho skleněná kulovitá přílba se s třeskem rozlétla na kusy. Zůstal ležet, a Arvardan, s náznakem úsměvu na rtech, si zlehka oprašoval ruce. „Ještě si někdo z vás myslí, že si může s mým obličejem hrát na poplácávanou?“

Ale to již seržant pozvedl nervové důtky. V okamžiku, kdy stiskl spoušť, bledé fialový záblesk vyšlehl k archeologově vysoké postavě a zasáhl ji.

Každý sval Arvardanova těla ztuhl v nesnesitelné bolesti. Pak klesl na kolena. Vzápětí ho ochromení přemohlo úplně a omdlel.

Když Arvardan vyplul z mlhy bezvědomí, první, co pocítil, byl příjemný chladivý dotek na čele. Zkusil otevřít oči, ale víčka jako by vázla v zrezivělých závěsech. Nechal je tedy zavřená a pomalými cukavými pohyby, kdy i ten nejmenší svalový pohyb vyvolával pronikavou bolest, zvedl ruku k obličeji.

Měkký, mokrý ručník držela drobná ruka…