Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Již učinil krok k východu, ale nyní se obrátil. „Vy tu chcete zůstat?“

Přikývla.

„Ale proč?“ naléhal.

„Protože… “ — do očí jí vhrkly slzy — „protože nevím, co jiného si počít.“

Připomínala mu vystrašené děvčátko, i když to byla jen Pozemšťanka. „Když mi vysvětlíte, o co jde, pokusím se vám pomoci,“ pronesl chlácholivě.

Ale odpověď nedostal.

Stáli tam jako živé sousoší. Schwartz si dřepl k zemi. Celková sklíčenost ho odradila od pokusu sledovat jejich rozhovor, divit se, proč je obchodní dům najednou prázdný, a udělat něco jiného než složit hlavu do dlaní a beze slov, tiše si zoufat. Slzící Pola si uvědomovala jen to, že nikdy nevěřila, že by mohla mít takový strach. Zmatený, nerozhodný Arvardan ji neobratně a marně hladil po rameni, aby ji povzbudil, a uvědomoval si jen to, že se vůbec poprvé dotýká Pozemšťanky.

Pak k nim přistoupil hubený mužík.

Poručík Marc Claudy z posádky v Chicu jen zíval a znuděně civěl do prázdna. Odsloužil si na Zemi téměř dva roky a nemohl se dočkat, až ho přeloží.

Nikde v Galaxii nebyly s udržováním posádky takové potíže jako na této hrozné planetě. Jinde se mezi vojáky a civilisty, obzvlášť jejich ženskou polovinou, vytvořil jistý druh přátelství. Cítili se tam svobodní a volní.

Avšak zdejší posádka představovala vězení. Bydleli v kasárnách chráněných před radiací, ze vzduchu se filtračně odlučoval radioaktivní prach. Nosili olovem vyztužené oděvy, chladné a těžké, které nemohli bez rizika svléknout. A co bylo nejhorší, jakékoli sbližování s obyvatelstvem (kdyby se snad našel voják,kterého by zoufalství samoty vehnalo do náruče pozemské dívky) nepřicházelo v úvahu.

Co tedy zbývalo než podřimovat nebo spát a pomalu přicházet o rozum?

Poručík Claudy potřásl hlavou, ale marné, chmurné myšlenky nerozehnal. Pak znovu zívl, posadil se a začal si natahovat kalhoty. Pohlédl na hodinky a řekl si, že na večeři je ještě čas.

Ale vzápětí vyskočil a zasalutoval, i když měl jenom jednu botu a věděl, že je rozcuchaný.

Plukovník se pohrdavě rozhlédl, ale komentáře se zdržel. Pouze pronesl ostře: „Poručíku, přišlo hlášení, že v obchodní čtvrti došlo k nepokojům. Pojedete s odmořovací četou do obchodního domu Dunham a převezmete kontrolu. Ručíte za to, že všichni muži budou důkladně chráněni proti nákaze radiační horečkou.“

„Radiační horečkou!“ vykřikl poručík. „Promiňte, pane, ale…“

„Za patnáct minut budete připraveni k odjezdu,“ dodal ledově plukovník.

Arvardan si povšiml toho člověka první a ztuhl, když mu neznámý pokynul na pozdrav. „Čau, šéfe. Čau, kámo. Řekni té slečince, že nemusí fňukat.“

Pola pohodila hlavou a prudce se nadechla. Mimoděk hledala oporu u mohutného Arvardana, a ten jí stejně bezděčně položil ruku na ramena, jako by ji chtěl chránit. Ani si neuvědomil, že se podruhé dotkl Pozemšťanky.

„Co chcete?“ zeptal se ostře.

Mužík s pichlavýma očima vyšel nedůvěřivě zpoza pultu do výšky zarovnaného balíčky. Jeho hlas zněl vlídně i protivné zároveň.

„Venku se dějou věci,“ řekl. „Ale to vás nemusí trápit, slečno. Já vám toho vašeho dotáhnu zpátky do Ústavu.“

„Do jakého ústavu?“ zeptala se Pola bázlivé.

„No tak, nedělejte,“ nedal se mužík, „Já jsem Natter, mám stánek s ovocem přímo naproti Ústavu jaderného výzkumu. Mockrát jsem vás tam viděl.“

„Poslyšte,“ řekl prudce Arvardan, „co to má znamenat?“

Natterova drobná tělesná schránka se roztřásla smíchem. „Oni si myslí, že tady ten chlapík má radiační horečku!“

„Radiační horečku?“ vyjekli současně Arvardan a Pola.

Natter přikývl. „Přesně tak. Roznesli to dva taxikáři, co s ním jedli.“

„Takže ti strážní venku jenom hledají někoho, kdo má horečku?“ ozvala se Pola.

„Jasně.“

„A proč vy nemáte z horečky strach?“ zeptal se důrazně Arvardan. „Jestli tomu dobře rozumím, vyšší místa rozhodla o vyklizení obchodního domu právě z obavy před nákazou.“

„Je to tak. Vyšší místa čekají venku a bojí se dovnitř. Čekají, až dorazí cizácká odmořovací četa.“

„A vy se té horečky nebojíte?“

„A proč bych měl? Tenhle chlapík žádnou horečku nemá. Koukněte se na něho! Kde má zhnisaná ústa? Není ani zarudlý. Oči má v pořádku. Já vím, jak vypadá horečka. Pojďte, slečno, vypadneme odtud.“

Ale Polu znovu ovládl strach. „Ne, ne. To nejde. On — on je…“ nedokázala pokračovat.

„Mohl bych ho vyvést,“ naznačil Natter. „Bez otázek. Bez identifikační karty…“

Pola se nezdržela tichého výkřiku a Arvardan se nesnažil skrývat nechuť, když říkal: „Co z vás dělá takové zvíře?“

Natter se chraptivě rozesmál. Ohrnul klopu. „Kurýr Společenstva tradicionalistů. Mě se nikdo na nic ptát nebude.“

„A co za to?“ peníze! Jste v úzkých, a já vám můžu pomoct. To je seriózní nabídka. Přijde vás to — řekněme — na sto kreditů. Mě to za to stojí — Padesát kreditů hned, padesát po dodání.“

,A vy ho předáte tradicionalistům,“ zašeptala zděšeně Pola.

„A proč? Jim není k ničemu, ale pro mě má cenu sto kreditů. Jestli budete čekat na cizáky, ti ho nejspíš prvně oddělají a pak teprve přijdou na to, že žádnou horečku neměl. Znáte je — těm je jedno, jestli zabijí Pozemšťana nebo ne. Spíš to udělají, aby měli jistotu.“

„Vezmete s sebou i tu mladou dámu,“ řekl Arvardan.

Z Natterových očí probleskla vychytralost a úskočnost. „A to zas ne. To ne, šéfe. Beru na sebe jenom rozumné riziko. Můžu projít s jedním, ale sotva se dvěma. A když vezmu jenom jednoho, vezmu toho, kdo má pro mě cenu. Nezdá se vám to rozumné?“

„A co když vás popadnu a zakroutím vám krkem,“ neudržel se Arvardan. „Co bude pak?“

Natter sebou trhl, ale podařilo se mu najít řeč a dokonce se zasmát. „Pak jste pitomec. Dostanou vás tak jako tak a navíc budete mít na svědomí vraždu… Je to tak, šéfe. Ruce pryč.“

„Prosím,“ zatahala Pola Arvardana za ruku,,musíme to zkusit. Ať to udělá tak, jak říká… Nepodvedete nás, ž-že ne, pane Nattere?“

Natter ohrnul rty. „Váš přítel mi zkroutil ruku. Neměl k tomu žádný důvod, a já nemám rád, když se mnou někdo postrkuje. Za to bude dalších sto kreditů. Celkem teda dvě stovky.“

„Otec vám zaplatí…“

„Stovku předem,“ požádal neústupně.

„Ale já u sebe sto kreditů nemám,“ zaúpěla Pola.

„To je v pořádku, slečno,“ ozval se Arvardan. „Já to zaplatím.“ Otevřel peněženku a vytáhl z ní několik bankovek. Hodil je Natterovi. „A teď do toho.“

„Běžte s ním, Schwartzi,“ zašeptala Pola.Schwartz poslechl, beze slova, bez zaváhání. Kdyby měl jít do pekla, nevzrušilo by ho to o nic víc.

Arvardan a Pola osaměli a nepřítomně na sebe civěli. V tu chvíli ho Pola poprvé skutečně vnímala a s překvapením zjistila, že je to vysoký, pohledný a sebejistý muž. Dosud to byl pro ni pouze neznámý, nestranný pomocník, ale nyní… Najednou znejistěla, a vše, co se za posledních pár hodin seběhlo, jako by vyvrcholilo bušením srdce.

Vždyť se ani nepředstavili.

Usmála se a řekla: „Já jsem Pola Shektová.“

Arvardan, který její úsměv dosud neviděl, zjistil, že je to zajímavý jev, něco jako tlumená záře prostupující obličejem. Propadl pocitu… Ale rychle se vzpamatoval. Pozemšťanka!