Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Jeho asistent se spěšně sklonil nad dosud uspaného Schwartze a vzápětí vítězoslavně zvedl hlavu. „Žije.“

Následovalo několik hodin, během nichž s neskrývaným vzrušením odečítali a zaznamenávali spoustu údajů. Půlnoc již dávno minula, když dali Schwartzovi injekci, a jeho víčka se zachvěla.

Shekt poodstoupil, bledý, ale šťastný. Hřbetem ruky si otřel čelo. „Vyšlo to.“

Pak se rázně obrátil k Arbinovi. „Bude muset u nás par dní zůstat, pane.“

Arbinův úlek prozradil výraz jeho očí. „Ale… ale…“

„Nemusíte se ničeho obávat, věřte mi,“ naléhal Shekt. „Bude tu v bezpečí, na to dám krk. Beztak ho už nasazuji. Nechtě nám ho tu, nikdo jiný než my ho neuvidí. Kdybyste si ho odvezl, nemusel by to přežít. K čemu by vám potom byl? A kdyby zemřel, musel byste jeho mrtvolu vysvětlit Společenstvu.“

To rozhodlo. Arbin polkl a řekl: „Ale jak se dozvím, kdy si mám pro něho přijet? Své jméno vám neprozradím!“ Bylo však vidět, že se vzdal.

„Nic takového po vás nechci,“ uklidnil ho Shekt. „Přijeďte ode dneška za týden v deset večer. Budu čekat u dveří do garáže, u těch, kam jsme zavezli vaši dvojkolku. Musíte mi věřit, člověče, nemáte se čeho bát.“Schylovalo se k večeru, když Arbin vyjížděl z Chica. Od chvíle, kdy neznámý zabušil na jeho dveře, uběhlo čtyřiadvacet hodin. Za tu dobu se dvojnásobně provinil proti zvyklostem. Bude ještě někdy žít s pocitem bezpečí?

Spěchal ve svém dvoukolovém vozidle po prázdné silnici a často se ohlížel. Nebude ho někdo sledovat? Stopovat ho domů? Nebo již mají jeho snímek? Neprobíhalo již někde ve vzdáleném Washennu porovnávání v registraturách Bratrstva, kde jsou kvůli limitu šedesáti let uloženy záznamy o všech žijících Pozemšťanech?

Kvůli šedesátce, kterou nakonec dovrší každý. Jemu ještě zbývalo čtvrt století, ale šedesátku mu každodenně připomínal Grew — a teď i ten cizinec.

Co kdyby se do Chica nikdy nevrátil?

Ne! On a Loa nemohou nadále pracovat za tři. A jakmile neuspějí, vyjde najevo jejich první zločin, zatajení Grewa. A jeden přečin proti zvyklostem vyvolává další a další.

Věděl, že se vrátí, navzdory všem rizikům.

Až po půlnoci Shekt usoudil, že by si měl odpočinout, a to pouze na naléhání znepokojené Poly. Ale neusnul. Polštář ho téměř dusil, přikrývky ho obtáčely jako chapadla. Vstal a posadil se k oknu. Město tonulo v temnotě, jen na obzoru za jezerem doutnal odlesk té modravé záře smrti, která — až na několik pásem — halila celou Zemi. Všechno, co se během uplynulého rušného dne odehrálo, mu bláznivě vířilo před očima. Ihned poté, co vyplašeného farmáře přemluvil, aby odešel, spojil se videofonem se státní rezidencí. Ennius snad čekal, až zavolá, protože se ozval osobně. Stále měl na sobě ten těžký, olovem vyztužený oděv.

„To jste vy, Shekte? Dobrý večer. Experiment skončil?“

„A můj dobrovolník málem taky, ubožák.“Ennius nevypadal zdravě. „Dobře jsem udělal, když jsem se rozhodl, že nezůstanu. Mám dojem, že vědci nemají k vrahům moc daleko. Někdy mám pocit, že odlišit vědce od vrahů asi nebude tak snadné.“

„Zatím nezemřel, pane prokurátore, a možná ho zachráníme, jenže…“ A pokrčil rameny.

„Na vašem místě bych dal propříště přednost krysám, Shekte… Ale netváříte se sebevědomě jako jindy, příteli. A to jste, na rozdíl ode mne, na podobné věci určitě zvyklý.“

„Stárnu, pane prokurátore,“ odpověděl prostě Shekt.

„To je na Zemi nebezpečný rozmar,“ zazněla strohá odpověď. „Běžte už spát, Shekte.“

A nyní Shekt seděl u okna a před očima měl temné město umírajícího světa.

Zkoušky synapsifikátoru probíhaly již dva roky, a on celou tu dobu nebyl ničím jiným než otrokem a hračkou v rukou Společenstva tradicionalistů neboli Bratrstva, jak si sami říkali.

Napsal sedm osm článků, které měly být publikovány v Sirijském neurojyziologickém věstníku a měly mu získat galaktickou slávu, po které tak toužil. Tyto články práchnivěly v jeho stole. Proto místo nich ten neurčitý, záměrně zavádějící článek ve Fyzikálních rozhledech. To bylo přesně ve stylu Bratrstva. Lepší polopravda nežli lež.

A teď ještě ta Enniova zvědavost. Proč? Zapadalo to do toho všeho, co se dozvěděl? Tušilo Impérium totéž co on?

Za posledních dvě stě let Země třikrát povstala. Třikrát se pod vlajkou nároku na své historické postavení vzbouřila proti imperiálním posádkám. Třikrát byla poražena — jak jinak? — a nebýt toho, že Impérium projevilo nezbytnou osvícenost a Galaktická rada prokázala dostatek státnické moudrosti, byla by Země krvavě vymazána ze seznamu obydlených planet.Ale tentokrát to nemusí tak dopadnout… Mohlo by to dopadnout jinak? Jak dalece lze věřit slovům umírajícího šílence, tří čtvrtin nesouvislým?

A co z toho? Stejně se neodvážil nic podniknout. Mohl jen čekat. Stárnul, a to, jak řekl Ennius, byl na Zemi nebezpečný rozmar. Zanedlouho mu bude šedesát a výjimek, které nelítostným spárům toho věku unikly, bylo jen několik.

Chtěl žít, i na této bídné, sálající kouli bláta, zvané Země.

Pak si šel znovu lehnout, a ještě než usnul, přemítal, zda tradicionalisté jeho rozhovor s Enniem neodposlouchávali. V té chvíli ještě netušil, že mají i jiné zdroje informací.

Až k ránu se Shektův mladý technik s konečnou platností rozhodl.

Shekta sice obdivoval, ale také věděl, že tajný experiment a neschváleném dobrovolníkovi je proti nařízením Bratrstva. A jelikož tato nařízení byla oficiálně na úrovni zvyklostí, jejich porušení bylo dvojnásob těžkým zločinem.

Uvažoval. Kdo vůbec byl ten muž, který se pokusu podrobil? Nábor dobrovolníků byl přece metodicky pečlivě předem připraven. A to s cílem poskytnout o synapsifikátoru takové informace, aby se podezření případných imperiálních špionů odvrátilo, aby byli dobrovolníci spíše odrazeni. Společenstvo tradicionalistů vysílalo svoje dobrovolníky, a to stačilo.

Kdo toho člověka vlastně poslal? Tradicionalisté, ale tajně? Aby prověřili Shektovu spolehlivost?

Nebo byl Shekt zrádce? Včera s někým hovořil mezi čtyřma očima — s někým v neforemném oděvu, jaký nosí cizáci ze strachu před radioaktivitou.

V obou případech může Shekt dopadnout špatně, a on neviděl důvod, proč by se měl se Shektem svézt. Byl mladý, měl před sebou skoro čtyři desítky let života. Proč by měl skončit eště před šedesátkou?Kromě toho mohl povýšit… Shekt byl tak starý, že ho při příštím sčítání tak jako tak odvedou, takže vlastně o tolik zase nejde. Vlastně o vůbec nic nejde.

Rozhodl se. Natáhl ruku po komunikátoru a vyťukal kombinaci která ho spojila přímo se soukromým bytem zemského premiéra, po imperátorovi a prokurátorovi nejvyššího pána nad životem a smrtí na Zemi.

Než Schwartz začal, přes narudlou mlhu z bolesti, opět vnímat, nastal znovu večer. Vybavil si cestu k jakýmsi nízkým, bez ladu a skladu nakupeným budovám u jezera a to, že se musel dlouho krčit na zadním sedadle auta.

A pak — co? Co? Vzpomínky se dostavovaly jen zvolna… Ano, pak si pro něho přišli. Zavedli ho do sálu s přístroji a číselníky a dali mu dvě tablety… Ano, tak to bylo. Dali mu nějaké tablety, a on si je klidně vzal. Co mohl ztratit? Kdyby mu dali jed, byla by to od nich laskavost.

A pak — nic.

Počkat! Přece jen jakési útržky vzpomínky… Lidé, sklánějící se nad ním… Najednou se rozpomněl na chladivý dotyk stetoskopu na prsou… A pak ta dívka, která ho krmila.