Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Přesně! Přepážka impulz zeslabuje a snižuje rychlost jeho šíření úměrně druhé mocnině její tloušťky. Totéž platí i pro mozek. A teď si představte, že by se našel způsob, jak dielektrickou konstantu této mezibuněčné přepážky snížit.“

„Jakou konstantu?“

„Izolační odpor přepážky. Tak by se to dalo říct. Kdyby se ho podařilo snížit, impulz by přeskočil mezeru snadněji. Mohl byste rychleji myslet a učit se.“

„Dobře, ale vraťme se k mé původní otázce. Funguje to?“

„Zatím jsem přístroj zkoušel pouze na zvířatech.“

,A s jakým výsledkem?“

„Většina velmi rychle umírá na denaturaci mozkového proteinu — jinými slovy na koagulaci, asi jako když se vejce uvaří na tvrdo.“

Ennius se odtáhl. „Věda je někdy až příliš chladnokrevná krutá. A co ta, která nezahynula?“

„Na tom se nedá stavět, protože to nejsou lidé. Ale jejich výsledky se zdají být příznivé… Jenže to, co potřebuji, jsou lidé. Víte, každý mozek má odlišné bioelektrické vlastnosti. V každém vznikají mikroproudy určitého typu. A nenajdete dva, které by byly přesně stejné. Je to jako otisky prstů nebo síť cévek na sítnici. Jsou dokonce ještě jedinečnější. Jsem přesvědčen, že při pokusech s tím musím počítat, a pokud se nemýlím, k denaturaci nebude docházet… Jenže nemám žádného člověka, na němž bych experimentoval. Hledám dobrovolníky, ale…“ Roztáhl ruce.

„Vůbec se nedivím,“ usoudil Ennius. „Ale, vážně. Kdyby se podařilo ten přístroj zdokonalit, máte s ním nějaké plány?“

Fyzik pokrčil rameny. „To nezáleží na mně. O tom by samozřejmě musela rozhodnout Velká rada.“

„Nebudete uvažovat o zpřístupnění vynálezu Impériu?“

„Já? Vůbec nic bych proti tomu neměl. Ale jen Velká rada má pravomoc…“

„No tak,“ přerušil ho netrpělivě Ennius. „K čertu s vaší Velkou radou. Už jsem měl tu čest s nimi jednat. Byl byste ochoten s nimi promluvit, až přijde ten pravý čas?“

„Já? Jaký bych já měl na ně vliv?“

„Mohl byste jim říct, že kdyby se na Zemi podařilo vyrobit synapsifikátor, který by byl zcela bez rizika použitelný i pro lidi, kdyby se tento přístroj zpřístupnil celé Galaxii, pak některá z emigračních omezení by se mohla zrušit.“

„Ale,“ podivil se ironicky Shekt, „a co nebezpečí epidemií, naše odlišnost a to, že nejsme lidmi?“ Mohli byste,“ pokračoval tiše Ennius, „být en masse přestěhováni na jinou planetu. Uvažujte o tom.“

Vtom se otevřely dveře a kolem skříně s mikrosnímkovými knihami se protáhla mladá žena. Zatuchlá klášterní atmosféra pracovny ustoupila před závanem jara. Při pohledu na neznámého člověka se dívka slabě zarděla a obrátila se zpátky ke dveřím.

„Jen pojď dál, Polo,“ pospíšil si Shekt. „Pane,“ řekl Enniovi, s mou dcerou Polou jste se asi ještě nesetkal. Polo, představuji ti lorda Ennia, prokurátora Země.“

Prokurátor galantně vyskočil a v zárodku tak překazil její horečný pokus o poklonu.

„Milá slečno Shektová,“ začal, „nevěřil bych, že na Zemi může vyrůst takový květ. Vy byste byla ozdobou každé planety, kterou znám.“

Vzal ji za ruku, kterou mu rychle, stydlivě podala. V prvním okamžiku to vypadalo, že ji chce galantně políbit, jak to dělávaly minulé generace, ale pak si svůj záměr, pokud takový vůbec měl, rozmyslel. Na půli cesty ruku pustil — snad až příliš rychle.

Mírně se kabonila, když říkala: „Jsem ohromena, jakou laskavost projevujete obyčejné dívce ze Země, lorde. Jste nejen dvorný, ale také odvážný, když se nebojíte infekce.“

Shekt si odkašlal a zasáhl. „Moje dcera, pane prokurátore, končí studium na univerzitě v Chicu. Dva dny v týdnu pracuje jako technická v mé laboratoři, kde získává potřebnou praxi. Je šikovná. Možná ze mě teď mluví otcovská pýcha, ale třeba bude jednou sedět na mém místě.“

„Tati,“ řekla tiše Pola, „mám pro tebe něco důležitého.“ Zaváhala.

„Nemám odejít?“ zeptal se klidně Ennius.

„Ne, ne,“ zadržel ho Shekt. „O co jde, Polo?“

„Máme dobrovolníka, tati.“Shekt se zahleděl upřené, téměř nepříčetně. „Na synapsifikátor?“

„Aspoň to tvrdí.“

„Vida,“ poznamenal Ennius. „Přináším vám štěstí.“

„Vypadá to tak.“ Shekt se obrátil k dceři. „Řekni mu, aby počkal. Odveď ho do sálu C, za chvíli jsem tam.“

Když Pola odešla, otočil se k Enniovi. „Jistě mě omluvíte, pane prokurátore.“

„Ovšem. Jak dlouho bude operace trvat?“

„Několik hodin. Chcete být při tom?“

„Nic strašlivějšího si nedovedu přestavit, Shekte. Budu až do zítřka ve státní rezidenci. Budete tak laskav a oznámíte mi výsledek?“

Bylo vidět, že se Shektovi ulevilo. „Samozřejmě.“

„Tak dobře… A přemýšlejte o tom, co jsem povídal o vašem synapsifikátoru. O vaší nové možnosti snadného a rychlého zmoudření.“

A Ennius odcházel neklidnější než přišel — nedozvěděl se nic, zato měl důvod k větším obavám.

Jakmile Shekt osaměl, rozvážně a pomalu stiskl zvonek. Do pracovny vzápětí vstoupil mladý technik v bělostném plášti a s pečlivé svázanými hnědými, dlouhými vlasy.

„Řekla vám Pola…?“ začal Shekt.

„Ano, pane doktore. Pozoroval jsem ho na obrazovce. Určitě je to pravý dobrovolník. Nikdo z těch příslušníků, které sem běžně posílají.“

„Nemyslíte, že bych to měl oznámit Radě?“

„V tom vám těžko mohu radit. Určitě by se jim nelíbilo, kdybyste použil běžné komunikační prostředky. Jakékoli spojení se dá odposlechnout.“ A pak dychtivě navrhl: „Co kdybychom se ho zbavili? Můžu mu říct, že potřebujeme muže do třiceti. Tento má nejmíň pětatřicet.“

„Ne, ne, podívám se na něho,“ řekl Shekt. Chladně, ale horečnatě přemýšlel. Dosud se situace vyvíjela rozumně. Zveřejnil jen tolik informací, aby zachoval věrohodnost, nic víc. A teď měl opravdového dobrovolníka — ihned po Enniově návštěvě. Nebyla zde nějaká souvislost? Věděl jen velmi málo o síle tajných politických skupin, které spolu na zpustošeném povrchu Země začínaly zápasit. Ale něco věděl. Alespoň tolik, aby chápal, že je jim vydán na milost a nemilost, a to bylo určitě víc, než tradicionalisté tušili.

Jenže co mohl dělat, když jeho život byl dvojnásobně ohrožen?

Za deset minut bezradně hleděl na šlachovitého farmáře, který před ním stál s čapkou v ruce a s hlavou na stranu, jako by se chtěl vyhnout příliš zkoumavému pohledu. Určitě měl méně než čtyřicet, ale těžká práce na polích na letech přidává. Jeho zvrásněný, hnědý obličej byl zrudlý a ve vlasech a na spáncích se mu leskly stružky potu, přestože v místnosti bylo chladno. Nervózně si mnul prsty.

„Tak, milý pane,“ začal Shekt vlídně, „jestli tomu dobře rozumím, své jméno nechcete prozradit.“

„Slyšel jsem, že se dobrovolníka nebudete na nic vyptávat,“ zatvrdil se Arbin.

„Hmm. Dobrá. Neřeknete nám aspoň něco, nebo se chcete ihned podrobit experimentu?“

„Já? A hned?“ vyhrkl polekaně Arbin. „Já nejsem dobrovolník. Nic takového jsem neřekl.“

„Ne? Chcete tím říct, že dobrovolníkem je někdo jiný?“

„Ovšem. Proč bych já…“

„Chápu. A ten druhý je tu s vámi?“

„Svým způsobem ano,“ připustil opatrně Arbin.Tak dobře. Podívejte se, řekněte nám jasně, o co vám jde. Všechno, co řeknete, zůstane mezi námi, a vynasnažíme se vám pomoci. Souhlasíte?“