Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Farmář sklonil hlavu, jako by chtěl dát najevo alespoň něco z povinné úcty. „Děkuji. To je tak, pane. Máme na farmě jistého muže, vzdáleného — hm — příbuzného. Pomáhá nám, chápete.“ Namáhavě polkl, a Shekt vážně přikývl.

,Je to dříč, výborný pracant,“ pokračoval Arbin. „Víte, měli jsme syna, ale zemřel nám — a se ženou pomoc potřebujeme, není zdravá, víte — sotva bychom se bez něho obešli.“ Uvědomoval si, že to, co říká, nemá hlavu ani patu.

Ale pohublý vědec přikývl. „A vy chcete, aby pokus podstoupil ten váš příbuzný, ano?“

„Ovšem, myslel jsem, že jsem to už řekl — nezlobte se, jestli mi to chvíli trvá. Víte, ten ubožák nemá, jak bych to řekl, on to nemá v hlavě úplně v pořádku.“ A pak se rozpovídal: „Abyste rozuměl, není nemocný. A není na tom tak špatně, abychom ho museli dát pryč. Má prostě dlouhé vedení. A nemluví.“

„Neumí mluvit?“ Zdálo se, že to Shekta vyvedlo z míry.

„Ale ne — umí. Jenže mluví nerad. Nejde mu to dobře.“

Fyzik se zatvářil pochybovačně. „A vy chcete, aby synapsifikátor zlepšil jeho duševní schopnosti, že?“

Arbin pomalu přikývl. „Víte, kdyby znal trochu víc, zvládl by některé práce, na které žena nestačí.“

„Může ho to stát život. Jste si toho vědom?“

Arbin se na něho zoufale podíval a začal si prudce kroutit prsty.

„Budu potřebovat jeho svolení,“ řekl Shekt.

Farmář zvolna, ale neústupně zavrtěl hlavou. „Nepochopí to.“ A pak naléhavě, téměř bez dechu, dodal: „Podívejte, pane, věřím, že mě pochopíte. Nevypadáte na člověka, který neví, co je to těžký život. Ten muž stárne. Šedesátka se ho ještě netýká, ale co kdyby při dalším sčítání prohlásili, že je blázen a chtěli hoodvést? Neradi bychom o něho přišli, a proto jsem ho sem přivezl.

A dělám s tím takové tajnosti, protože… protože…“ Arbin bezděčně zatěkal očima po stěnách, jako by jimi chtěl silou vůle proniknout a odhalit zvědavé uši, které mohly být za nimi. Protože tradicionalistům by se to asi nelíbilo. Mohli by mou snahu chránit postiženého posuzovat jako přestupek proti nařízením. Jenomže život je těžký, pane… I vám by to pomohlo. Chtěl jste přece dobrovolníky.“

„Ano. Kde je ten váš příbuzný?“

Arbin využil příležitosti. „Venku v mé dvojkolce, jestli ho někdo neobjevil. Nedokázal by se o sebe postarat, kdyby ho někdo…“

„Doufejme, že se mu nic nestalo. Půjdeme teď ven a převezeme auto do naší podzemní garáže. Zařídím, aby kromě mě a mých asistentů o něm nikdo nevěděl. A ujišťuji vás, že Bratrstvo vám nebude dělat potíže.“

Přátelsky položil Arbinovi ruku na rameno, a ten se křečovitě usmál — měl pocit, jako by mu povolili na krku smyčku.

Shekt se zahleděl na zavalitou, plešatějící postavu na lůžku. Pacient byl v bezvědomí, dýchal zhluboka a pravidelně. Mluvil nesrozumitelně a ničemu nerozuměl. Ale fyzické známky slaboduchosti nevykazoval. Reflexy měl na starého člověka odpovídající.

Starého člověka! Hmm.

Podíval se na Arbina, který všechno pozorně sledoval. „Nechcete, abychom provedli kostní analýzu?“

„Ne!“ vykřikl Arbin. Pak krotce dodal: „Nechci nic, podle čeho by mohl být identifikován.“

„Mohlo by nám pomoci — bylo by bezpečnější — kdybychom věděli, kolik je mu let,“ namítl Shekt. „Je mu padesát,“ prohlásil úsečně Arbin.Fyzik pokrčil rameny. Vlastně na tom nezáleželo. Znovu se zahleděl na spícího muže. Když ho přivezli na sál, byl — nebo se zdál být — sklíčený, uzavřený, apatický. Hypnotablety v něm nevyvolaly žádné podezření. Když mu je nabídli, krátce, křečovitě se usmál a spolkl je.

Technik právě přivážel poslední z neforemných součástí, které tvořily synapsifikátor. Po stisknutí tlačítka se přeskupily molekuly polarizovaného plynu v oknech operačního sálu a tabulky zneprůhledněly. Zůstalo jen bílé světlo vrhající jasný, studený svit na pacienta, který byl zavěšen v několiksetkilowattovém diamagnetickém poli několik centimetrů nad operačním stolem.

Arbin seděl ve tmě, nechápal nic, ale byl přesvědčen, že aspoň svou přítomností zamezí špinavým trikům, když už by je nepoznal.

Fyzikové si ho nevšímali. Na pacientovu lebku upevnili elektrody. Byla to zdlouhavá procedura. Nejdřív museli Ullsterovou metodou pečlivě proměřit stavbu lebky, a tehdy zjistili klikaté, překřižující se trhlinky. Shekt se pousmál. Lebeční švy nejsou nejspolehlivějším měřítkem věku, ale v tomto případě dostačovaly. Ten člověk měl víc než údajných padesát.

Ale za chvíli se usmívat přestal. Zamračil se. Na trhlinkách bylo něco zvláštního. Vypadaly neobvykle, neúplně…

V první chvíli by odpřisáhl, že stavba lebky je primitivní, anachronická, ale pak… Ten člověk byl přece duševně zaostalý. Tak proč ne?

A najednou vykřikl úžasem: „Jak mi to mohlo uniknout? Vždyť on má na obličeji vousy!“ Obrátil se na Arbina. „Ty vousy mu rostly odjakživa?“

„Vousy?“

„Chlupy na obličeji! Pojďte sem! Nevidíte je?“

„Vidím.“ Arbin horečně uvažoval. Ráno si jich všiml, ale pak úplně zapomněl. „Narodil se tak,“ řekl. A pak nejistě dodal:,Aspoň si to myslím.“

„No nic, s tím si poradíme. Přece nechcete, aby chodil po světě zarostlý jako zvíře.“

„To ne, pane.“

Vousy snadno odpadly, když je technik s ochrannými rukavicemi na rukou potřel depilačním krémem.

„Má chlupy i na prsou, doktore,“ upozornil technik.

„Při Galaxii!“ zvolal Shekt. „Ukažte mi to! Vždyť ten chlap je samý chlup! No nic, nechtě to být, pod košilí nebudou vidět. Budeme pokračovat s elektrodami. Přiložte je tady, tady a tady.“ Po jemném vpichu následovalo zasunutí vlasově tenkého platinového kontaktu. „A tady a tady.“

Tucet kontaktů, jimiž bylo možné zachycovat slabé, stínové ozvěny mikroproudů procházejících mezi mozkovými buňkami, proniklo přes kůži k fisurám.

Pozorně sledovali, jak ručičky citlivých ampérmetrů při zapínání a vypínání kontaktů poskakují. Jehly zapisovacího přístroje čmáraly na milimetrový papír jemné pavučiny nepravidelných píků a sedel. Pak grafy vyjmuli a položili je na prosvětlené opálové sklo. Sklonili se a začali si cosi šeptat.

Arbin zaslechl jen nesouvislé útržky: „.. pozoruhodně pravidelné… podívejte se na výšku toho kvinternárního píku… to by se mělo analyzovat… je to vidět na první pohled…“

A pak trvalo snad věčnost, než pracně seřídili synapsifikátor. Otáčeli regulátory a pozorně sledovali mikronové stupnice, pak zaznamenávali zjištěné údaje. Donekonečna kontrolovali a znovu nastavovali, pokud to bylo nutné, nejrůznější indikátory.

Pak se Shekt na Arbina usmál a prohlásil: „Za chvíli vše skončí.“

Obrovský přístroj se jako pomalé, hladové monstrum přesunul nad spícího. Z končetin, rukou a nohou, mu visely čtyřidlouhé kabely, na šíji mu přiložili matný černý polštářek z něčeho co vypadalo jako tvrdá guma, a pevné jej tam uchytili svorkami nasazenými na ramena. Nakonec stáhli elektrody a jako dvě obrovská hmyzí kusadla je přiložili na bledou, kulatou hlavu tak, aby každá mířila na spánek.

Shekt visel očima na stopkách; jednu ruku měl na spínači. Pak pohnul palcem. Nestalo se nic, co by bylo vidět — ani Arbin, se smysly vybičovanými strachem, si ničeho nevšiml. Po chvíli, která se zdála přetrvávat nakolik hodin, i když ve skutečnosti netrvala ani tři minuty, Shekt znovu pohnul palcem.