Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Zvedl k ní oči. „Víš, že podle učení Společenstva tradicionalistů Země kdysi byla jediným domovem lidstva, že je vyvoleným centrem civilizace, skutečným představitelem člověka?“

„O tom přece mluvil předevčírem Arvardan, ne? Nejlepší, co se dalo dělat, bylo ho nechat, ať se vypovídá.“

„Ano, vypovídal se,“ pronesl chmurně Ennius. „Jenže on mluvil pouze o minulosti. Společenstvo tradicionalistů mluví i o budoucnosti. Říkají, že se Země stane opět centrem civilizace. Dokonce tvrdí, že se blíží bájné druhé pozemské království; varují, že Impérium zničí velká katastrofa, ze které Země vyjde jako vítěz ve své původní slávě…“ — a hlas se mu zachvěl. „…tento zaostalý, barbarský, zamořený svět. Již třikrát ten nesmysl dokázal vyvolat vzpouru, ale ani to, jak byla Země potrestána, nedokázalo jejich hloupou vírou otřást.“

„Vždyť jsou to ubožáci, ti Pozemšťané,“ řekla Flora. „Co by jim zbylo, kdyby neměli svou víru? O všechno ostatní už přišli — o hezký svět, o slušný život. Dokonce o to, aby je ve zbytku Galaxie brali jako sobě rovné. Proto se uchylují ke snění. Můžeš jim to mít za zlé?“

„Ano, můžu,“ ohradil se Ennius rázně. „Ať zapomenou na snění a snaží se přizpůsobit. Oni nepopírají, že jsou jiní. Ale chtějí zaměnit horší za lepší, a nemůžeš očekávat, že to Impérium dovolí. Nechť zanechají politikaření a opustí svoje zastaralé a urážející zvyklosti. Nechť se stanou lidmi, a ostatní je pak za takové budou považovat.

Ale o to teď nejde. Co bude například se synapsifikátorem? To je ta maličkost, která mi dnes nedá spát.“ V zamyšlení se zamračil na kalnou šeď, která přemáhala nablýskanou čerň východní oblohy.

„Synapsifikátor?… Není to ten aparát, o kterém při večeři mluvil doktor Arvardan? Kvůli tomu jsi byl v Chicu?“

Ennius přikývl.

„A co jsi tam zjistil? “

„Vlastně nic,“ přiznal. „Znám Shekta. Dobře ho znám. Poznám, kdy je klidný, a poznám, kdy není. Můžu ti říct, že se po celou dobu našeho rozhovoru něčeho bál. A když jsem odcházel, nevěděl, jak mi poděkovat. Je v tom nějaká záhada, Floro.“

„A může ten přístroj vůbec fungovat?“

„Jsem snad neurofyzik, abych to poznal? Shekt tvrdí, že ne. Zavolal mi a řekl, že dobrovolníka málem zabil. Ale já mu nevěřím. Byl rozrušený! Víc než to! Tvářil se vítězoslavně! Ten dobrovolník přežil a experiment dopadl úspěšně — jestli ne, tak jsem v životě neviděl šťastného člověka… A teď mi řekni, proč by mi lhal? Myslíš si, že synapsifikátor funguje? Myslíš, že může přivést na svět novou rasu géniů?“

„Ale proč by to potom utajoval?“

„Proč? Nechápeš? Proč Země nikdy neuspěla, když se vzbouřila? Stojí proti ní obrovská převaha, ne? Dovol však zvýšit inteligenci Pozemšťanů. Zdvojnásobit ji. Ztrojnásobit. Kde je potom tvá převaha?“

„No tak, Ennie.“Abychom se nedivili, až budeme v postavení opic útočících na lidi. Jakou cenu má pak číselná převaha?“

Maluješ čerty na zeď. Něco takového by neutajili. Vždycky můžeš požádat, aby ti z Úřadu pro vnější provincie poslali pár psychologů, a nechat otestovat náhodné vzorky Pozemšťanů. Každý abnormální nárůst IQ by okamžitě zaznamenali.“

Ano, asi máš pravdu… Ale třeba to tak vůbec není. Nevím nic určitého, Floro, jen to, že vzpoura je na spadnutí. Něco takového jako posledně, ale tentokrát by to pravděpodobně bylo horší.“

„Jsme na to připraveni? Jestli tedy opravdu věříš…“

„Připraveni?“ Ennius smích přímo vyštěkl, „Já ano. Posádka je v pohotovosti, plně vyzbrojená. Udělal jsem všechno, co jsem s tím, co mám po ruce, udělat mohl. Jenže já tu povstání mít nechci, Floro. Nechci, aby moje prokurátorování vešlo do dějin jako období vzpoury. Nechci, aby se moje jméno spojovalo se smrtí a zabíjením. Teď by mě vyznamenali, ale o století později mě v knihách o historii nazvou krvavým tyranem. Jak dopadl místodržitel na Santanni v šestém století? Mohl udělat něco jiného, než co udělal, přestože to stálo život miliony lidí? Tenkrát ho vyznamenali, a kdo o něm dnes mluví příznivě? Raději bych zůstal znám jako člověk, který vzpouře zabránil a zachránil tak bezcenné životy dvaceti milionů bláznů.“ Ale z jeho hlasu zněla beznaděje.

„Opravdu myslíš, že bys je nezachránil, kdybys zasáhl hned?“ Posadila se vedle něho a špičkami prstů mu přejela po bradě.

Chytil jí ruku a pevně ji sevřel. „Co mám dělat? Všechno je proti mně. Úřad těm pozemským fanatikům ještě pomohl, když sem poslal Arvardana.“

„Ale, drahý, na tom, co chce ten archeolog dělat, nevidím nic špatného. Přiznávám, že mluví trochu snobsky, ale jakou může napáchat škodu?“

„To je přece nabíledni! Jde mu o to, aby dokázal, že Země je prapůvodní kolébkou lidstva. Chce autoritou vědy podpořit rozvraceče.“

„Tak mu v tom zabraň.“

„Nemohu. Je to tak, vážně. Lidé si myslí, že místodržitel může všechno, jenže on nemůže. Arvardan má písemné povolení od Úřadu pro vnější provincie. Schválené imperátorem. To mě staví zcela mimo. Nemohl bych nic dělat bez odvolání k Ústřední radě, a to by se táhlo měsíce… A jak bych jim to zdůvodnil? Kdybych se ho naopak pokusil zadržet násilím, dopustil bych se vzpoury. A víš přece, jak pohotově Ústřední rada, od občanské války v osmdesátých letech, odvolává každého, kdo podle ní šlápne vedle. Co potom? Vystřídá mě někdo, kdo nebude zhola nic vědět o zdejší situaci, a Arvardan stejně půjde za svým.

A to ještě není to nejhorší, Floro. Víš, jak chce starobylost Země dokázat? Hádej.“

Flora se tiše zasmála. „Děláš si ze mě legraci, Ennie. Jak můžu hádat? Jsem snad archeolog? Asi se pokusí vykopat staré sochy nebo kosti a datovat je podle radioaktivity, nebo něco podobného.“

„Kéž by tomu tak bylo! Jak se mi včera Arvardan svěřil, chce na Zemi proniknout do radioaktivních oblastí. Chce tam najít lidské artefakty, dokázat, že pocházejí z doby, kdy ještě Země nebyla radioaktivní — jelikož tvrdí, že zdejší radioaktivita je umělého původu — a v tomto smyslu je datovat.“

„Ale to je prakticky totéž, co jsem řekla já.“

„Víš, co znamená vkročit do radioaktivních oblastí? Ty jsou tabu, jednou z nejpřísnějších zvyklostí, které tihle Pozemšťané mají. Do zakázaných oblastí nikdo nesmí, všechny tyto radioaktivní oblasti jsou tabu.“

„Ale pak je to v pořádku. Arvardana zadrží sami Pozemšťané.“,Bravo. Zadrží ho samotný premiér. Jenže jak ho přesvědčíme že to není vládou podporovaný projekt, že Impérium nechce přivírat oči nad vědomou svatokrádeží?“

,Premiér přece nemůže být tak nedůtklivý.“

,Že nemůže?“ Ennius se zaklonil a zahleděl se na ni. Noc již vybledla, a proto rozeznal manželčiny rysy. „Tvoje naivita mě dojímá. Určitě může být tak nedůtklivý. Víš, co se stalo před nějakými padesáti lety? Nejdřív ti to povím, a pak si udělej názor sama.

Země nedovolí používat na svém území žádné vnější znaky imperiální nadvlády, protože trvá na tom, že ona je právoplatným vládcem Galaxie. A stalo se, že mladý Stannel II. — ten nezletilý imperátor, který byl tak trochu nepříčetný a který se stal obětí atentátu po dvou letech své vlády, víš o koho jde? — nařídil, aby na sněmovně ve Washennu vztyčili imperátorský symbol. Nařízení samo o sobě bylo rozumné, poněvadž takový symbol je na každé planetární sněmovně na znamení jednoty Impéria. Jenže co se přihodilo v tomto případě? Toho dne, kdy symbol připevnili, propukly ve městě masové nepokoje.