Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Náhle si uvědomil, že ho operovali, a zmocnil se ho svíravý strach. Strhl ze sebe přikrývky a posadil se. Vzápětí k němu přiskočila nějaká dívka, položila mu ruce na l ramena a přitlačila ho zpátky do polštářů. Něco mu konejšivě říkala, ale nerozuměl jí. Vzepřel se jejím útlým pažím, ale marně. Neměl žádnou sílu.

Pozvedl ruce, aby si je prohlédl. Vypadaly normálně. Pohnul nohama a uslyšel, jak šustí o přikrývky. Amputované být nemohly.

Otočil se k dívce a zeptal se, jak tušil, zbytečně: „Rozumíte mi? Víte, kde jsem?“ Sotva poznával svůj hlas.Dívka se usmála a znenadání zurčivě vychrlila příval melodických zvuků. Zasténal. Pak vešel starší muž, ten, který mu dal tablety. Chvíli se bavil s dívkou, pak se dívka obrátila ke Schwartzovi, ukázala na jeho rty a povzbudivě mu pokynula.

„Cože?“ vyhrkl.

Dívka horlivé přikývla a její hezká tvář se rozzářila radostí. Schwartz musel proti své vůli přiznat, že je na ni příjemný pohled.

„Chcete, abych mluvil?“ zeptal se.

Muž se posadil k němu na postel a naznačil mu, aby otevřel ústa. „Ááá,“ řekl, a Schwartz opakoval: „Ááá.“ Muž mu přitom mnul prsty ohryzek.

„Co to děláte?“ vyhrkl nevrle Schwartz, když tlak na hrdlo povolil. „Překvapuje vás, že umím mluvit? Za koho mě máte?“

S ubíhajícími dny se Schwartz přece jenom něco dozvěděl. Ten muž se jmenoval doktor Shekt a byl to vůbec první člověk, kterého znal jménem od chvíle, kdy překročil hadrovou panenku. A tou dívkou byla Pola, jeho dcera. Schwartz s překvapením zjistil, že se nemusí holit. Vousy mu přestaly růst. To ho vylekalo. Rostly mu vůbec někdy?

Síla se mu rychle navracela. Dokázal se sám obléct, procházet se, a k jídlu mu už nedávali jenom kaši.

Utrpěl tedy ztrátu paměti? A oni ho léčili? Byl celý tento svět normální a přirozený, zatímco svět, o němž si myslel, že si ho pamatuje, jen výplodem postiženého mozku?

Nikdy ho nepouštěli ven z místnosti, dokonce ani na chodbu. Je tedy vězněm? Spáchal nějaký zločin?

Nikdo nemůže být opuštěnější než ten, kdo se ztratí v nekonečných, spletitých chodbách svého osamělého mozku, kde ho nikdo nemůže najít a zachránit. Nikdo není bezmocnější než ten, kdo ztratil paměť.Pola se bavila tím, že ho učila slova. Nijak ho nepřekvapovalo, jak snadno je chápe a ukládá do paměti. Pokud si vzpomínal, míval paměť všelijakou; zdálo se, že nyní funguje precizně. Za dva dny chápal jednoduché věty. Za tři se již domluvil.

Třetí den však překvapil sám sebe. Shekt ho učil čísla a dával mu příklady. Schwartz odpovídal, Shekt se díval na stopky a dělal si perem poznámky. Pak mu Shekt vysvětlil, co je to logaritmus, a zeptal se, kolik je logaritmus dvou.

Schwartz pečlivě volil slova. Měl dosud nedostatečnou slovní zásobu, a proto si pomáhal gesty. „Já-ne-říct. Odpověď-nečíslo.“

Shekt nadšeně přikývl a řekl: „Ne celé číslo. Ani jedno, ani druhé — část toho a část onoho.“

Schwartz pochopil, že Shekt potvrzuje jeho úsudek, že výsledkem není celé číslo, ale zlomek, a proto dodal: „Nula celá tři nula jedna nula tři — a další čísla.“

„Dost!“

Pak se dostavil úžas. Kde se v něm ta odpověď vzala? Byl si jist, že o logaritmech do této chvíle neslyšel, a přesto v okamžiku, kdy tu otázku dostal, znal odpověď. Netušil, jakým způsobem na ni přišel. Jako by měl v hlavě něco cizího, co ho využívalo jako reproduktor.

Nebo byl před ztrátou paměti matematikem?

Zjistil, že je neúnosně obtížné čekat ze dne na den. Cítil, že se musí dostat ven a tam někde najít odpověď. Pochopil, že když zůstane vězněm této místnosti, kde — jak si náhle uvědomil — není nic jiného než pokusný králík, nedozví se nic.

Příležitost se naskytla šestého dne. Začali mu možná až příliš důvěřovat, a Shekt za sebou jednou při odchodu nezamkl dveře. Tam, kde dveře obvykle dolehly tak, že mezeru mezi nimi a stěnou nebylo ani vidět, zůstala tentokrát půlcentimetrová škvíra. Počkal, jestli se Shekt nevrátí, a pak pomalu položil ruku nazářiči světélko, jak to dělávali oni. Dveře se lehce a tiše odsunuly.. Chodba byla prázdná.

A tak Schwartz utekl.

Nemohl tušit, že po celých šest dnů, které tam strávil, sledovali Ústav, pokoj i jeho osobně agenti Společenstva tradicionalistů.

Prokurátorův palác vypadal v noci jako z pohádky. Večerní květiny (z nichž žádná nebyla pozemského původu) rozevřely girlandy bohatých kvítků a jejich jemná vůně se linula až ke stěnám paláce. V polarizovaném měsíčním světle zářily svazky umělých křemičitanových monofilů, vtipně zabudované do hliníkové slitiny stavby, v kovovém okolním lesku slabě fialovým světlem.

Ennius vzhlížel k hvězdám, které vnímal jako něco úžasně krásného, protože představovaly Impérium.

Pozemská obloha vypadala průměrně. Neplanula nesnesitelným jasem jako obloha centrálních světů, kde jedna hvězda předhání svou oslnivostí druhou a noční tma musí ustoupit třpytivé záplavě světla, ani nevynikala vznešenou prázdnotou periferií kde neproniknutelnou temnotu ruší jen tu a tam tlumený lesk osiřelé hvězdy a kde se mléčný pás Galaxie táhne napříč celou oblohou, takže jednotlivé hvězdy se ztrácejí v diamantovém prachu.

Ze Země bylo současně vidět dva tisíce hvězd. Nabízel se mu pohled na Sirius, kolem něhož kroužila jedna z nejlidnatějších planet Impéria. A tam byl Arktur, metropole jeho rodného sektoru. Slunce Trantoru, sídelní planety Impéria, se ztrácelo někde v Mléčné dráze. Ani při pohledu dalekohledem se nevylouplo z jednolité záře.

Ucítil na rameni jemný dotek ruky a zvedl v ústrety svou.

„Flora?“ zašeptal.

„A kdo jiný?“ ozval se hlas jeho manželky, podbarvený pobaveným tónem. „Víš, že jsi od návratu z Chica ještě nespal? A víš, že je téměř ráno? Mám ti poslat snídani sem?“

„Proč ne?“ Se zalíbením se na ni usmál a nahmatal ve tmě hnědou kadeř, která jí padala do tváře. Zatahal za ni. „A musíš být vzhůru i ty? Nechci, aby se do nejkrásnějších očí v Galaxii vloudily stíny.“

Uvolnila si vlasy a tiše odpověděla: „Nechceš, a přitom je těmi sladkými řečmi přivoláváš. Není to poprvé, co tě takhle vidím, a nenechám se jen tak oklamat. Co tě trápí tentokrát, drahý?“

„Přece to, co vždycky. To, že tě tady vězním, když se v celé Galaxii nenajde místodržitelský dvůr, jehož bys nebyla ozdobou.“

„No tak! Ennie, to na mě nezkoušej.“

Ennius ve tmě zavrtěl hlavou a řekl: „Nevím. Asi se těch nejasností nakupilo tolik, že je mně z nich špatně. Například ten Shekt se svým synapsifikátorem. Nebo ten archeolog Arvardan se svými teoriemi. A spousta dalších věcí. Má to cenu, Floro? Nejsem tady nic platný.“

,Tento ranní čas určitě není nejvhodnější chvílí pro morální rozjímaní.“

,Tihle Pozemšťané!“ procedil Ennius mezi zuby. „Proč taková hrstka musí být takovým údělem pro celé Impérium? Vzpomínáš si, Floro? Když mě jmenovali, starý Faroul, který tu byl prokurátorem předtím, mě varoval, jak obtížný je to úkol… Měl pravdu. Spíš mě nevaroval dost důrazně. Tehdy jsem se mu smál a v duchu jsem si říkal, že je obětí své senilní neschopnosti. Byl jsem mladý, energický, odhodlaný. Měl jsem raději…“ Na okamžik se odmlčel, pohřížen do myšlenek, a pak pokračoval tam, kde přestal. „Avšak tolik vzájemně nesouvisejících náznaků ukazuje, že se Pozemšťané znovu nechávají unášet falešnými sny o vzpouře.“