Isaac Asimov: Oblázek na obloze

„To je on. Co je s ním?“

„Jen to, že v srpnovém čísle Fyzikálních rozhledů vyšel jeho článek. Všiml jsem si ho, protože jsem hledal něco, co by souviselo se Zemí, a články Pozemšťanů se v periodikách, šířených do celé Galaxie, objevují jen zřídka… Ale o tom mluvit nechci. Ten člověk tvrdí, že vyvinul něco, čemu říká synapsifikátor. Je to přístroj, který má u savců zvýšit schopnost učit se.“

„Vážně?“ zeptal se Ennius možná až příliš ostře. „O tom jsem neslyšel.“

„Mohu vám sdělit odkaz. Je to zajímavý článek. Samozřejmě nepředstírám, že chápu použitou matematiku. Ale šlo o to, že použil synapsifikátor k pokusům s nějakými místními zvířaty — myslím, že jim říkal krysy — a pak je pouštěl do labyrintu. Víte, o čem mluvím — hledání správné cesty za potravou v labyrintu. Pro kontrolu udělal pokus s neexponovanými krysami a ve všechpřípadech zjistil, že ty ze synapsifikátoru prošly bludištěm ani ne třetinu času… Chápete, co to znamená, pane plukovníku?“ Voják, který celou diskusi otevřel, pronesl lhostejně: „Nechápu, doktore.“

,Pak vám musím říct, že podle mého názoru každý vědec, který něco takového dokáže, třeba i Pozemšťan, se mi intelektuálně vyrovná a — pokud mi tu domněnku dovolíte — vám rovněž.“

Ennius zasáhl: „Promiňte, doktore Arvardane, ale chtěl bych se vrátit k tomu synapsifikátoru. Dělal Shekt pokusy i na lidech?“

Arvardan se zasmál. „Pochybuji, lorde Ennie. Devět desetin jeho synapsifikovaných krys totiž při pokusu uhynulo. Sotva si troufne na pokusy s lidmi, dokud metodu nezdokonalí.“

Ennius, s vráskami na čele, se zabořil do křesla. Do konce večeře již nepromluvil a nevzal nic do úst.

Před půlnocí se nenápadně vytratil, jen manželce řekl pár slov, a svým soukromým vznášedlem se vydal na dvouhodinovou cestu do Chica. Vrásky na čele mu zůstaly a srdce mu svírala úzkost.

Tak se stalo, že když Arbin Maren toho odpoledne přivezl Josepha Schwartze do Chica k pokusům na Shektově synapsifikátoru, Shekt již déle než hodinu setrvával za zavřenými dveřmi v rozhovoru se samotným prokurátorem Země.

Arbin se necítil v Chicu ve své kůži. Připadal si jako obklíčený. Někde tam, v jednom z největších mést na Zemi — prý mělo padesát tisíc obyvatel — byly i úřady velkého Impéria.

Popravdě řečeno, ještě nikdy nikoho z Galaxie neviděl — přesto se v Chicu nepřestával úzkostlivě ohlížet. Co kdyby. Kdyby přišlo na věc, sotva by dokázal vysvětlit, jak rozezná cizince od Pozemšťana, i kdyby nějakého potkal, ale v hloubi duše cítil, že nějaký rozdíl tu je.

Když vcházel do Ústavu, ohlédl se. Vůz zaparkoval na volném prostranství — na šest hodin měl místo zajištěno kuponem. Nebyla taková marnotratnost nápadná? Nyní měl strach ze všeho. Vzduch byl plný očí a uší.Kéž by si ten cizinec zapamatoval, že má zůstat ukrytý v záďovém prostoru. On sice horlivě přikyvoval — ale porozuměl? Najednou se rozzlobil sám na sebe. Proč se nechal Grewem k takové ztřeštěnosti přemluvit?

Pak se dveře před ním otevřely a ze zamyšlení ho vytrhl nějaký hlas: „Co si přejete?“

Z hlasu zněla netrpělivost — možná proto, že tu otázku několikrát opakoval.

Arbin odpověděl chraptivým hlasem, slova z něho vycházela jako suchý prach. „Dá se tady přihlásit na synapsifikátor?“

Vrátná prudce vzhlédla a řekla: „Zapište se tady.“

Arbin si dal ruce za záda a přiškrceně ze sebe vyrážel: „Kde najdu ten synapsifikátor?“ Grew mu řekl, jak se ten přístroj jmenuje, ale Arbin to slovo drmolil tak, že mu bylo stěží rozumět.

Avšak vrátná trvala na svém: „Nemohu pro vás nic udělat, dokud se nezapíšete jako návštěva. Na to je předpis.“

Aniž odpověděl, Arbin se otočil v úmyslu odejít. Mladá žena za přepážkou sevřela rty a prudce stiskla signalizační knoflík na opěrce židle.

Arbin, který se zoufale snažil zůstat nenápadný, poklesl na duchu. Ta žena si ho již dobře prohlédla. Poznala by ho i za tisíc let. Ze všeho nejraději by se rozběhl, skočil do auta a vrátil se na farmu…

Z nedalekých dveří se náhle vynořila postava v bílém laboratorním plášti, a vrátná ukázala na Arbina: „Dobrovolník na synapsifikátor, slečno Shektová,“ oznámila. „Nechce říct, jak se jmenuje.“

Arbin zvedl oči. Další mladá žena, vlastně dívka. Na tváři se mu objevil nervózní výraz. „To vy ten přístroj obsluhujete, slečno?“

„Ale ne.“ Mile se na něho usmála, a Arbin pocítil, že jeho úzkost trochu polevuje.„Ale můžu vás za tím člověkem zavést,“ pokračovala. A pak horlivě dodala: „Skutečně se chcete dobrovolně podrobit kúře na synapsifikátoru?“

„Chci se jenom setkat s odpovědným vedoucím,“ nedal se.

„Tak dobře.“ To, že ji odmítl, se jí zřejmě vůbec nedotklo. Vklouzla do dveří, ze kterých vyšla. Chvíli čekal, než mu pokynula prstem…

S bušícím srdcem vstoupil za ní do malého předpokoje. „Když počkáte tak půl hodiny, doktor Shekt za vámi přijde. Nyní je velice zaneprázdněn… Kdybyste chtěl filmy a prohlížečku, abyste se nenudil, mohu vám je přinést.“

Ale Arbin zavrtěl hlavou. Čtyři stěny malé místnosti jako by na něho padaly a udržovaly ho v napětí. Dostal se do pasti? Přijdou si pro něho tradicionalisté?

To čekání patřilo v jeho životě k nejdelším.

Lord Ennius, prokurátor Země, neměl při návštěvě doktora Shekta žádné takové problémy, ale vzrušení cítil téměř stejné. Byl prokurátorem již čtvrtý rok, ale návštěva Chica pro něho představovala zážitek. Jako přímý zástupce vzdáleného imperátora byl oficiálně na stejné úrovni jako místokrálové obrovských galaktických sektorů, jejichž hvězdné panství zahrnovalo stovky krychlových parseků kosmu, ve skutečnosti však nemělo jeho postavení daleko k vyhnanství.

Uvězněný ve sterilní prázdnotě Himaláje a obklopený stejně neplodnými spory obyvatelstva, které jeho i Impérium, jež představoval, hluboce nenávidělo, uvítal cestu do Chica jako osvobozující únik.

Takové úniky mívaly ovšem krátké trvání. Musely mít, protože se v Chicu nemohl obejít, dokonce ani ve spánku ne, bez ochranného převleku, vyztuženého olovem, a co bylo ještě horší, bez užívání metabolinu.

Trpce si na to postěžoval Shektovi.Metabolin,“ zvedl jasně červenou pilulku a zahleděl se na ni “snad symbolizuje vše, co pro mě vaše planeta znamená, příteli. Má urychlovat můj metabolismus, když se zde nacházím uprostřed radioaktivního oblaku, který nás obklopuje a který si vy ani příliš neuvědomujete.“

Spolkl ji. „A je to! Teď se mi zrychlí tep srdce, plíce se rozběhnou jako

O závod a z chemických reakcí, které — aspoň podle lékařů — z nich dělají nejdůležitější továrnu našeho těla, mi začnou pracovat bláznivě játra. Později za to zaplatím nezbytnou bolestí hlavy a únavou.“

Doktor Shekt naslouchal s jistým pobavením. Přestože nenosil brýle a nemhouřil oči, působil dojmem krátkozrakého člověka, neboť se odjakživa na všechno díval zblízka — každé slovo úzkostlivě zvažoval, než se vyjádřil. Měl vysokou, hubenou a trochu shrbenou postavu a byl ve středních letech.

O galaktické kultuře toho věděl ze čtení spoustu, a cítil se proto povznesen nad všeobecné nepřátelství a podezíravost, pro něž i takový imperiální kosmopolita, jakým byl Ennius, nemohl normální Pozemšťany vystát.