Isaac Asimov: Oblázek na obloze

Snad proto přivítali Arvardana okázaleji, než vyžadoval protokol. Pro prokurátora znamenal závan Impéria, nesmírně bohatého a rozlehlého.

A pro Arvardana zde bylo mnohé k obdivu.

„Je to postaveno dobře — a vkusně,“ řekl. „Je úžasné, jak ústřední kulturní duch prostupuje i těmi nejodlehlejšími končinami našeho Impéria, lorde Ennie.“

Ennius se usmál. „Bohužel, navštívit prokurátorovo sídlo na Zemi je příjemnější než v něm žít. Není to nic než skořápka, která zní na dotek dutě. Když započítáte mě s rodinou, personál, imperiální posádku tady a v důležitých střediscích planety a příležitostné návštěvníky, jako jste vy, dostanete veškerou kulturní společnost, která tu existuje. A to je dost málo.“

Seděli na kolonádě v dohasínajícím odpoledni, slunce se sklánělo k rozeklanému obzoru, utopenému v nachovém oparu, a vzduch byl tak ztěžklý vůněmi všeho, co tam rostlo, že se sotva pohyboval.

Nehodili se, aby prokurátor dával najevo přílišný zájem o hostovy úmysly, ale to by se nesměla brát v úvahu nelidskost každodenního odloučení od Impéria.Chcete se nějaký čas zdržet, doktore Arvardane?“ zeptal se Ennius.

K tomu vám bohužel nic jistého neřeknu, lorde Ennie.

Přiletěl jsem dřív než ostatní z mé expedice, abych se seznámil pozemskou kulturou a vyřídil nezbytné formality. Od vás například musím získat oficiální povolení ke zřízení táborů tam, kde to bude třeba. A tak dál.“

„Jako byste je již měl! Kdy začnete kopat? A co očekáváte, že na tomto ubohém smetišti najdete?“

„Jestli všechno půjde dobře, doufám, že vybuduji tábor za několik měsíců. A pokud jde o tuto planetu — není to žádné smetiště. Je to zcela výjimečná planeta v celé Galaxii.“

„Výjimečná?“ řekl upjatě prokurátor. „Vůbec ne! Je to velice obyčejná planeta. Spíš chlívek než planeta — díra, žumpa, hodí se pro ni skoro každé hanlivé slovo, které vás napadne. Ale přes všechny své ohavnosti nemůže být jedinečná ani z té negativní stránky, je to jenom obyčejná, zaostalá zemědělská planeta.“

„Ale,“ namítl Arvardan, poněkud zaskočen silou rozporuplných prohlášení, která se na něho snesla, „tato planeta je radioaktivní.“

„Je, no a co? Několik tisíc planet v Galaxii je radioaktivních, a některé z nich mnohem víc než Země.“

Právě v tom okamžiku upoutal jejich pozornost pomalý klouzavý pohyb pojízdného barového stolku, který se zastavil na dosah ruky.

Ennius pokynul směrem k němu a řekl: „Co si dáte?“

„Nemám oblíbený nápoj. Snad limettový twist.“

„To se dá zařídit. V baru budou ingredience… S chensey nebo bez?“

„Jenom s troškou,“ přikývl Arvardan a zvedl palec a ukazováček tak, že se skoro dotýkaly.

„Za minutu ho budete mít.“Někde v útrobách baru (snad nejrozšířenějšího projevu lidského konstruktérského důvtipu) se pustil do práce barman — umělý barman, jehož elektronická duše mixovala s přesností nikoli na mililitry, ale na atomy, který vždy zachovával přesné poměry a kterému se inspirací a dovedností nemohl pouhý člověk vyrovnat.

Vysoké sklenky se vynořily zdánlivě odnikud, najednou čekaly v příhodných výklencích.

Arvardan si vzal tu zelenou a na okamžik vychutnával na tváři její chlad. Pak přiložil okraj ke rtům a ochutnal.

„Přesně jak má být,“ uznal. Odložil sklenku do tvarovaného držadla v opěradle svého křesla a pokračoval: „Tisíce radioaktivních planet, máte pravdu, pane prokurátore, ale jediná z nich je obydlená. Tato, pane prokurátore.“

„Hmm…“ Ennius svlažil rty v nápoji, jehož lahodná chuť jako by ho naladila smířlivěji. „V tomto směru snad je jedinečná. Ale je to nezáviděníhodný rozdíl.“

„Nejde však jen o statistickou výjimečnost,“ pokračoval Arvardan a záměrně se občas odmlčel, aby usrkl z nápoje. „Jde o dalekosáhlejší důsledky a obrovské možnosti. Biologové dokázali, nebo to aspoň tvrdí, že na planetách, kde úroveň radiace v atmosféře a v mořích přesahuje jistou mez, nemůže život vzniknout. Zemská radioaktivita je vysoko nad touto mezí.“

„Zajímavé. To jsem nevěděl. Snad by to mohlo poskytnout konečný důkaz, že se pozemský život podstatně liší od života ve zbytku Galaxie… To by vám mělo vyhovovat, když jste ze Siria.“ Zdálo se, že ho ta ironie potěšila, a pak důvěrně dodal: „Víte, že největší potíž ve spravování této planety spočívá v nutnosti zvládnout silný antiterestrismus, který je rozšířen v celém sektoru Siria? Pozemšťané tento postoj oplácejí i s úroky. Netvrdím samozřejmě, že antiterestrismus ve více či méně umírněné podobě neexistuje na mnoha místech Galaxie, ale nikde není tak silný jako na Siriu.“Arvardanova odpověď byla netrpělivá a rázná. „Lorde Ennie takové úvahy odmítám. Nejsem o nic nesnášenlivější než kdokoli jiný. Jako vědec věřím v jednotu lidstva, a jeho součástí je i Země. Veškerý život je v podstatě stejný v tom, že je založen na molekulách nukleových kyselin v řetězcích a proteinových komplexech v koloidní disperzi. Účinek radioaktivity, o které jsem mluvil, se nevztahuje pouze na některé formy člověka nebo na některé formy života jako takového. Vztahuje se na veškerý život, neboť vychází z kvantové mechaniky těchto makromolekul. Vztahuje se na vás, na mě, na Pozemšťany, na pavouky i na bakterie.

Proteiny a nukleové kyseliny, jak vám asi nemusím říkat, jsou velice složitá seskupení aminokyselinových nukleotidů a jistých dalších specializovaných sloučenin, uspořádaná do složitých trojrozměrných struktur, které jsou stejně nestabilní jako sluneční paprsky, když je oblačno. Právě tato nestabilita je život, neboť těmi věčnými změnami polohy se udržuje identita — tak jako akrobat balancuje s dlouhou tyčí postavenou na nose.

Ale tyto úžasné sloučeniny musí být nejdříve vystavěny mimo anorganickou hmotu, a pak teprve může vzniknout život. Takže na počátku, působením zářivé energie slunce na ty obrovské roztoky, kterým říkáme oceány, vznikaly postupně složitější organické molekuly, od metanu po formaldehyd, a konečně pak v jednom směru cukry a škroby, v dalším močovina až nukleotidy a nukleové kyseliny a ještě v jiném směru z močoviny aminokyseliny a proteiny. Je to samozřejmě hra náhod, všechno to slučování a uvolňování atomů, a celý proces může na jednom světě trvat miliony let, zatímco na jiném jen několik set. Je samozřejmě mnohem pravděpodobnější, že bude trvat miliony let. A vůbec nejpravděpodobnější je, že k němu nikdy nedojde.

Organičtí chemikové velice přesně stanovili veškeré příslušné reakční řetězení, zejména pak energetickou bilanci, tedy množství energie potřebné pro přeskupování atomů. Nikdo jižnepochybuje o tom, že několik rozhodujících kroků ke vzniku života musí proběhnout bez světelné energie. Pokud vás to zaráží, pane prokurátore, mohu dodat jen tolik, že fotochemie je rozvinutý vědecký obor a zná bezpočet velmi jednoduchých reakcí, které budou probíhat jedním nebo dvěma různými směry v závislosti na tom, jestli k nim dochází v přítomnosti nebo nepřítomnosti určitého množství světelné energie.

Na normálních světech je jediným nebo aspoň výrazně hlavním zdrojem světelné energie slunce. Pod mraky nebo v noci dochází ke vzniku a přeskupování uhlíkatých a dusíkatých sloučenin, a to způsobem, který umožňuje právě nepřítomnost těch malých kvant energie, vrhaných mezi ně sluncem — jako koule mezi nekonečné množství nekonečně malých kuželek.