Isaac Asimov: Oblázek na obloze

Ale na radioaktivních planetách, bez ohledu na slunce, každá kapka vody, i za nejhlubší noci a třeba osm kilometrů pod hladinou, vyzařuje gama záření, které vyráží uhlíkové atomy — aktivuje je, jak říkají chemici — a určuje, že jisté zásadní reakce probíhají pouze určitým směrem, a to směrem, který nevede ke vzniku života.“

Arvardan dopil a odložil prázdnou sklenku na čekající barový stolek. Sklenička okamžitě zmizela ve zvláštním výklenku, kde po očištění a sterilizaci byla připravena pro další použití.

„Dáte si ještě jednu?“

„Možná až po večeři,“ odmítl Arvardan. „Prozatím mi to stačilo.“

Ennius zaťukal špičatým nehtem do opěradla křesla a řekl: „Ve vašem podání zní ten proces úžasně. Ale pokud je skutečně všechno tak, jak říkáte, jak je to s životem na Zemi? Kde se tu vzal?“

„Á, vidíte, už vám to začíná vrtat hlavou. Podle mne je odpověď jednoduchá. Radioaktivita převyšující minimum, potřebné k potlačení vzniku života, ještě nemusí zničit život, který už vznikl. Může jej pozměnit, ale — pokud jí není nadměrněnoho — nezničí jej… Víte, potřebný chemismus je jiný. V prvním případě se nemohou slučovat jednoduché molekuly, za- tímco v tom druhém se musejí štěpit již existující složité molekuly. A to není totéž.“ Nechápu, co to znamená, poznamenal Ennius.

“Není to snad jasné? Život na Zemi vznikl dřív, než planeta začala být tak radioaktivní. Vážený pane, to je jediné vysvětlení, které nepopírá ani fakt života na Zemi, ani tolik z teorie reakčních mechanismů, že by to převrátilo naruby půlku vědy.“

Ennius hleděl na svého společníka užasle, nevěřícně. „To snad nemyslíte vážně.“

„Proč ne?“

„Protože — jak se může stát planeta radioaktivní? Radioaktivní prvky ve slupce planety vydrží miliony a miliardy let. Aspoň tak mi to tvrdili na univerzitě, ještě než jsem se specializoval na právo. Musely existovat neomezeně dlouho předtím.“

„Existuje však něco jako umělá radioaktivita, lorde Ennie — a dokonce ve velkém měřítku. Existují tisíce jaderných reakcí uvolňujících dost energie, aby při nich vznikly nejrůznější radioaktivní izotopy. Kdybychom vyšli z předpokladu, že lidé využívali některou jadernou reakci ve velkém a nebyli přitom dost opatrní, nebo ji dokonce použili k válečným cílům, pokud si dokážete představit něco takového, jako je válka odehrávající se na jediné planetě, mohli zamořit většinu půdy umělou radioaktivitou. Co na to říkáte?“

Slunce pohaslo v krvi hor a Enniova hubená tvář v jeho odlesku zrudla. Zvedl se večerní vánek a uspávající bzukot pečlivě vybraných zástupců hmyzí říše zněl na pozemcích paláce konějšivěji než kdy předtím.

„Připadá mi to příliš fantastické,“ řekl Ennius. „Například si vůbec nedovedu představit, jak využít jaderné reakce ve válce, nebo jak dopustit, aby se v takové míře vymkla kontrole…“

„Máte samozřejmě sklon k podceňování jaderných reakcí protože žijete v současnosti, kdy je umíme snadno ovládat. Ale co kdyby někdo — některá armáda — použil takové zbraně dřív než by byla vybudována obrana? Je to něco podobného jako použít zápalné bomby, když ještě nikdo neví, že se oheň dá uhasit vodou a pískem.“

„Hmm,“ ozval se Ennius. „Mluvíte jako Shekt.“

„Kdo je to Shekt?“ Arvardan rychle vzhlédl.

„Pozemšťan. Jeden z mála slušných — chci říct jeden z těch, s nimiž si může čestný člověk promluvit. Je to fyzik. Jednou mi řekl, že Země možná nebyla vždycky radioaktivní.“

„Aha… Na tom není nic zvláštního, protože tu teorii jsem nevymyslel já. Je uvedena v Knize tradicionalistů, která se zabývá tradičním mytickým výkladem prehistorie Země. Svým způsobem říkám totéž, pouze převádím její poněkud tajemný slovník do odpovídajících vědeckých formulací.“

,Kniha tradicionalistů?“ Ennius vypadal překvapené a rozrušeně. „Kde jste se k ní dostal?“

„Různě. Lehké to nebylo, a dostal jsem se jen k částem. Tato tradovaná informace, přestože je zcela nevědecká, je pro můj projekt důležitá. Proč se ptáte?“

„Protože ta kniha je posvátným textem jisté radikální sekty Pozemšťanů. Cizinci mají zapovězeno ji číst. Na vašem místě bych se o tom, že jste ji četl, nijak nešířil. Nepozemšťané neboli cizáci, jak jim říkají, už byli lynčováni z malichernějších důvodů.

„Říkáte to, jako by zdejší imperiální policie nestačila.“

„Mluvíme o svatokrádeži. Moudrému stačí napovědět, doktore Arvardane.“

V tom okamžiku se rozezněla chvějivá, melodická zvonkohra, která jako by ladila s šustivým šepotem stromů. Vytrácela se jen zvolna, snad se nechtěla s okolím rozloučit.Ennius se zvedl. „Myslím, že je čas večeře. Buďte tak laskav a přijměte pohostinnost, kterou vám tato výspa Impéria na Zemi může nabídnout.“ příležitostí k slavnostní večeři nebylo mnoho. Každá sebenepatrnější záminka přišla vhod. A proto se dostalo na mnoho chodů v prostředí překypujícím nádherou, vyšňořenými muž a okouzlujícími ženami, a je třeba dodat, že doktor Arvardan z Baronnu v soustavě Siria byl vynášen do galaktických výšin.

Ke konci banketu využil Arvardan příležitosti, aby zopakoval většinu toho, co vyprávěl Enniovi, ale tentokrát se jeho výklad setkal s podstatně menším úspěchem.

Nakonec se k němu naklonil brunátný muž v plukovnické uniformě a s blahosklonností, jakou vojáci projevují civilistům, mu řekl: „Pokud dobře rozumím vašim slovům, doktore Arvardane, chcete nám namluvit, že tihle pozemští psi jsou potomky dávného rodu, ze kterého snad kdysi vzešlo celé lidstvo?“

„Zatím bych to netvrdil tak jednoznačně, ale je to podle mě dost pravděpodobné. Věřím, že za rok budu znát definitivní odpověď.“

„Jestli zjistíte, doktore, že jimi jsou, o čemž silně pochybuji,“ pokračoval plukovník, „překvapíte mě tak, jako dosud nikdo. Sloužím na

Zemi čtvrtým rokem a mám nemalé zkušenosti. Podle mě jsou to lotři a darebáci, do jednoho. Intelektuálně se nám nemohou rovnat. Chybí jim ta jiskra, která zavála lidstvo do všech koutů Galaxie. Jsou líní, pověrčiví, lakomí, není v nich ani špetka vznešeného ducha. Vyzývám vás a všechny ostatní: ukažte mi Pozemšťana, který by se v něčem vyrovnal skutečnému člověku — například vám nebo mně. Až pak uznám, že může patřit k rodu, z něhož vzešli naši předkové. Ale do té doby po mně nic takového nechtějte.“

Najednou se ozval zavalitý muž sedící na opačném konci stolu. „Říká se, že jen mrtvý Pozemšťan je dobrý Pozemšťan, a to ještě většinou smrdí.“ A hurónsky se rozesmál.Arvardan se zamračil do talíře před sebou, a aniž vzhlédl, pronesl: „Nemám chuť se dohadovat o rasových rozdílech, zvlášť když to v tomto případě nemá význam. Mluvím o prehistorickém obyvateli Země. Jeho dnešní potomci žili dlouho v izolaci a navíc byli vystaveni neobvyklému životnímu prostředí — přesto bych je předem neodsuzoval,“

Pak se obrátil na Ennia: „Pane prokurátore, tuším, že před večeří jste se zmínil o jistém Pozemšťanovi.“

„Vážně? Nevzpomínám si.“

„O fyzikovi jménem Shekt.“

„Aha. Ano, ovšem.“

„Nejmenuje se Affret Shekt?“

„Ale ano. Vy jste o něm slyšel?“

„Myslím, že ano. Po celou večeři jsem na něho musel myslet, ale asi už vím, kam ho zařadit. Nepracuje náhodou v Ústavu jaderného výzkumu v — hrome, jak se to zatracené místo jmenuje?“ Několikrát se udeřil dlaní do čela. „V Chicu?“