Isaac Asimov: Oblázek na obloze

A v celém ústavu se nenašel nikdo, tenkrát ani později, kdy by vysvětlil, proč by se měl kelímek se surovým uranem, kterého zdaleka nebylo kritické množství a který nebyl vystaven přímému neutronovému bombardování, z ničeho nic roztavit a vyzářit smrtící a významnou korónu.

Jediným závěrem bylo to, že v poznatcích o jaderné fyzice zůstávají povážlivé mezery.

A doktor Smith nenašel dost odvahy, aby ve zprávě, kterou nakonec sestavil, řekl celou pravdu. Nezmínil se o otvorechv laboratoři, nemluvě o tom, že otvor nejblíže místu, kde stál kelímek, byl stěží viditelný, ten na druhé straně termostatu o poznání větší a tím ve zdi, který se nacházel v trojnásobné vzdálenosti, by se dal prostrčit hřebík.

Paprsek, letící po přímkové dráze, mohl putovat ještě několik mil, než se v důsledku zakřivení zemského povrchu vzdálí od něho natolik, že nezpůsobí žádné škody, a v té době bude mít asi tři metry v průměru. Pak se bezcílně vyzáří do kosmu, rozptýlí a zeslábne jako prapodivný kaz v kosmické struktuře.

Nikdy se s touto bláznivou představou nikomu nesvěřil.

Nikdy nikomu neřekl, že si příštího dne, kdy byl ještě na ošetřovně, nechal přinést ranní noviny a pozorně pročetl všechny sloupky.

Jenže ve velkém městě zmizí spousta lidí beze stopy každý den. A nikdo nepřiběhl na policii a hystericky a nesouvisle nevyprávěl o tom, jak mu před očima zmizel člověk (nebo půlka?). Aspoň žádný takový případ nebyl zaznamenán.

Doktor Smith se nakonec přinutil zapomenout.

Josephu Schwartzovi se to přihodilo mezi dvěma kroky. Zvedl pravou nohu, aby překročil hadrovou panenku, a na okamžik pocítil závrať — jako by ho na pouhý zlomek sekundy zvedl nějaký vír a obrátil naruby. Když pravou nohou opět došlápl, zalapal po dechu a pocítil, jak se mu podlamují kolena sklouzává do trávy.

Dlouho čekal se zavřenýma očima — a pak je otevřel.

Byla to pravda! Tam, kde předtím kráčel po betonu, teď seděl v trávě.

Domy zmizely! Bílé domy, každý s vlastním trávníkem, které tu dříve krčily v jedné řadě za druhou, ty všechny zmizely!

A to, v čem seděl, nebyla tráva trávníku, ale tráva přerostlá, neudržovaná, a kolem byly stromy, spousta stromů, a na obzoru ještě víc.V tu chvíli se dostavil nejhorší otřes, neboť některé listy na stromech měly červenohnědý odstín a jeden takový list, který vzal do dlaně, byl křehký, mrtvý. I jako městský člověk poznal že je podzim.

Podzim! Vždyť když zvedal pravou nohu, byl červnový den se svěží, zářivou zelení!

Při té myšlence sklouzl pohledem ke svým nohám a pak k nim s výkřikem napřáhl ruku. Ta hadrová panenka, kterou překračoval, ten drobný dotek skutečnosti…

To ne! Třesoucíma rukama panenku obracel, a něco z ní chybělo. Něco, co nebylo odtrženo, ale odříznuto. A to bylo zvláštní! Podélný řez vynikal dokonalostí, z přízového odpadu vycpávky nevyčnívalo jediné vlákenko. Nitě nebyly porušeny, je hladce odstřiženy.

Jeho pozornost upoutal lesk na levé botě. Aniž odložil panenku, položil nohu na zvednuté koleno. Špička podrážky, část, která přečnívala oblouk svršku, byla hladce odříznut Odříznuta tak, jak by to žádný švec ani tím nejostřejším nožem nedokázal. Čerstvě obnažený povrch se leskl téměř jako hladina kapaliny, jak byl neuvěřitelně hladký.

Zmatek, který se ho zmocnil, se přelil z míchy do mozku, kde ho zmrazil hrůzou.

Pak hlasitě promluvil, protože ve světě, který jinak zešílel mohl zvuk hlasu působit uklidňujícím dojmem. Hlas, který uslyšel, byl tichý, napjatý a přerývaný.

„Tak především,“ řekl, „nezbláznil jsem se. Je mi stejně jako dřív… Jistě, třeba bych si to neuvědomoval, kdybych se zbláznil, Ne…“ Cítil, jak se v něm vzedmula vlna hysterie, a potlačil „Musí být i jiná možnost.“

Zamyslel se. „Že by se mi to jen zdálo? Jak mám poznat jestli se mi to jen zdá?“ Štípl se a štípnutí cítil, ale zavrtěl hlav,Štípnutí se mi může klidně zdát. To není důkaz.“V zoufalství se rozhlédl kolem. Je možné, aby sen byl tak živý, tak podrobný a trval tak dlouho? Kdysi někde četl, že většina snů netrvá déle než pět sekund, že sen vyvolávají drobné zneklidňující podněty a že jeho trvání je iluzorní.

Chabá útěcha! Povytáhl manžetu košile a pohlédl na hodinky. Vteřinová ručička běžela dál, dál a dál. Jestli to byl sen, těch pět sekund se bláznivě prodlužovalo.

Odtrhl oči od hodinek a otřel si chladný pot na čele. „A co ztráta paměti?“

Neodpověděl si, jen zvolna zabořil hlavu do dlaní.

Jestli zvedl nohu a jeho uvažování v tu chvíli vybočilo z dobře vyježděných kolejí, jichž se tak dlouho věrně drželo… Jestli za tři měsíce, na podzim, nebo za rok a tři měsíce nebo za deset let a tři měsíce došlápl na tomto neznámém místě, právě když začal opět normálně uvažovat… Vždyť mu to připadalo jako jediný krok, a tohle všechno… Ale kde potom byl a co dělal mezi tím?

„Ne!“ To slovo vyrazil jako hlasitý výkřik. Tak to nemohlo být! Pak si prohlédl košili. Byla to ta, kterou si ráno oblékl, nebo tehdy, co za ráno považoval, a byla nová. Rozpomenul se, zabořil ruku do kapsy saka a vytáhl jablko.

Chtivě se do něj zakousl. Bylo čerstvé a dosud si uchovalo chlad z ledničky, z níž ho před dvěma hodinami vzal — nebo před tím, co za dvě hodiny považoval.

A co ta hadrová panenka?

Cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Musel to být sen, nebo pravdu zešílel.

Najednou si uvědomil, že je jiná i denní doba — pozdní odpoledne, kdy se stíny protahují. Náhle a mrazivě na něho dopadla tichá bezútěšnost okolí.

Potácivě vstal. Musí najít lidi, nějaké lidi. A také nějaký přístřešek. A k tomu mu nejlépe dopomůže, když se porozhlédne po nějaké cestě.

Bez uvažování se obrátil směrem, kterým se stromy zdály být nejřidší, a vykročil.

Když dospěl k neoznačenému pruhu makadamové vozovky, pod sako mu již zalézal večerní chlad a vrcholky stromů se začaly ztrácet v neurčitosti. Rozběhl se po ní a vděčně vzlykal, když s úlevou vychutnával nohama její pevnost.

Avšak v žádném směru nebylo nic na dohled, a jeho znovu sevřel chlad. Doufal, že tam budou jezdit auta. Jak snadné by bylo zamávat a říci to, co v bezděčném zápalu pronesl nahlas:,Nejedete náhodou na Chicago?“

Co když se nenacházel nikde poblíž Chicaga? No, stačilo by jakékoli město nebo nějaké místo, kde je telefon. Měl v kapse pouhé čtyři dolary a dvacet sedm centů, ale ještě existuje policie…

Šel středem vozovky a rozhlížel se na obě strany. Západ slunce na něho neudělal žádný dojem, ani to, že na obloze začínaly vyskakovat první hvězdy.

Ani jedno auto. Žádné! A kraj začala halit tma.

Měl pocit, že se ta původní závrať vrací, když se obzor nalevo od něho matně zatřpytil. Mezerami mezi stromy spatřil studenou modrou zář. Nebyl to ten mihotavý rudý odlesk, jaký se pojí s představou lesního požáru, ale bledá, plíživá modrá zář. A makadam pod nohama jako by se také slabě třpytil. Shýbl se, aby se ho dotkl, ale nic zvláštního neucítil. Jen koutkem oka vnímal to nepatrné jiskření.

Najednou se přistihl, že se dal do bezhlavého běhu, že buší nohama do vozovky v nepravidelném rytmu. Uvědomil si, že dosud svírá roztrhanou panenku, a prudce ji hodil za hlavu.

Škodolibá, posměšná připomínka života…