Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Pokud mu uvěří.

Právě, pokud mu uvěří.

Ten doktor by uvěřil. Toho rána, kdy ho Arbin odvezl do Chica, se chtěl oholit. Na to si dobře pamatoval. A pak už mu vousy nikdy nenarosily, museli s ním tedy něco udělat. To znamená, že ten doktor ví, že on — Schwartz — měl na tváři vousy. To už by význam mělo, ne? Grew a Arbin se nemuseli holit nikdy. A Grew mu jednou řekl, že jenom zvířata mají na tváři chlupy.

Musí se dostat k tomu doktorovi.

Jak že se jmenuje? Shekt? — Ano, Shekt.

Jenže o tomto hrozném světě věděl tak málo. Odejít v noci nebo se vydat napříč krajinou by znamenalo jít vstříc neznámu, do nebezpečných radioaktivních zón, o kterých nic nevěděl. A tak s odvahou člověka, který nemá co ztratit, vyrazil po hlavní cestě hned po poledni.

Nebudou ho čekat dřív než na večeři, a tou dobou už bude mít kus cesty za sebou. Nevšimnou si, že jeho mentální dotek chybí.

První půlhodinu se těšil z pocitu úlevy, prvního radostného vzrušení, jaké od chvíle, kdy to všechno začalo, nezažil. Konečněněco dělal, pokoušel se vzdorovat svému okolí. Dělal něco s určitým záměrem, neprchal bezhlavě jako tehdy v Chicu.

Na svůj věk si nevedl špatně. Však jim ještě ukáže.

A pak strnul. Zastavil se uprostřed cesty, když se opět přihlásilo to, o čem přestal uvažovat.

Ohlásil se ten zvláštní mentální dotek, neznámý dotek, kterého si všiml poprvé, když se vydal k zářícímu obzoru a Arbin ho zadržel, ten, který ho sledoval z vládního území.

Ten dotek byl blízko — šel za ním, pronásledoval ho.

Pozorně naslouchal — vlastně dělal to, co se dalo v souvislosti s mentálním dotekem považovat za naslouchání. Neznámý dotek se nepřibližoval, ale držel se ho. Vycítil z něho opatrnost a nepřátelství, ale nikoli zoufalé odhodlání.

Vyjasnilo se i mnohé další: pronásledovatel ho nesmí ztratit z očí a je ozbrojen.

Opatrně, skoro mechanicky se otočil a pozorně se zahleděl k obzoru.

A mentální dotek se okamžitě změnil.

Nyní vyzařoval pochybnost a nadměrnou opatrnost, obavu o vlastní bezpečí a o úspěch svého poslání, ať už bylo jakékoli. To, že je pronásledovatel ozbrojen, pociťoval nyní Schwartz ještě zřetelněji, snad proto, že jeho pronásledovatel uvažoval, zda zbraně použije, pokud se ocitne v pasti.

Schwartz dobře věděl, že sám a beze zbraně je bezmocný. Věděl, že ho pronásledovatel raději zabije, než aby ho ztratil — zabije ho při prvním podezřelém kroku… Nezahlédl však nikoho.

Vydal se tedy znovu na cestu. Věděl, že pronásledovatel je dost blízko, aby ho mohl zabít. Záda měl strnulá očekáváním neznámého. Jak vypadá smrt? — Jaký je to pocit? — Ta myšlenka se vracela v rytmu kroků, tepala mu v hlavě, chvěla se v podvědomí. Až se stala téměř nesnesitelnou.Pozorně vnímal mentální dotek pronásledovatele jako svou jedinou naději na záchranu. Zachytí to okamžité zvýšení napětí, které prozradí, že se neznámý chystá zamířit a stisknout spoušť. V tom okamžiku se skrčí, začne utíkat…

Ale proč? Jestli šlo o šedesátku, proč ho nezabili hned?

Teorie, že se přenesl v čase, se mu z hlavy zvolna vytrácela — přece jenom trpí ztrátou paměti. Třeba byl zločincem, nebezpečným člověkem, který musel být pod dozorem. Nebo býval vysokým úředníkem, kterého nemohli jen tak zabít, aniž by ho nejdřív nepostavili před soud. Možná se podvědomě uchýlil ke ztrátě paměti, aby si vědomě neuvědomoval nějaké závažné provinění.

A nyní kráčel po prázdné silnici za nejistým cílem a za jeho zády kráčela smrt.

Stmívalo se a vítr k pochmurné náladě přispíval mrtvolným chladem. A Schwartz měl, jako obvykle, dojem, že něco není v pořádku. Soudil, že je prosinec, a západ slunce o půl páté tomu odpovídal, ale z větru nečišel mráz středozápadní zimy.

Schwartz již před časem dospěl k závěru, že převažující mírné klima na planetě (Zemi?) nezávisí jen na teplu přijímaném ze slunce. Teplo vydávala i radioaktivní půda, v malém množství na čtvereční metr, ale v obrovském na miliony čtverečních kilometrů.

Jak se setmělo, mentami dotek pronásledovatele se přiblížil, stále pozorný a rozhodnutý riskovat. Ve tmě bylo pronásledování obtížnější. Sledoval ho i tenkrát, když se vydal k zářícímu obzoru. Bál se znovu riskovat?

„Hej! Hej, kamaráde…“

Byl to nazální, vysoký hlas. Schwartz ztuhl.

Pomalu, celým tělem, se otočil. Drobná postava, která se k němu blížila, mávala rukou, ale pro tmu ji neviděl zřetelně. Nespěchala. Schwartz čekal.„No, to jsem rád, že vás potkávám. Není to zrovna zábava, když člověk šlape po silnici bez společnosti. Nebude vám vadit, když se k vám přidám?“

„Dobrý večer,“ odpověděl otupěle Schwartz. Byl to ten správný mentální dotek. Byl to jeho pronásledovatel. A jeho tvář mu byla povědomá. Spojoval ji s těmi mlhavými dny v Chicu.

A pak i pronásledovatel dal najevo, že ho poznává. „Ale vždyť já vás znám! No ovšem! — Nevzpomínáte si?“

Nebyl si jist, jestli za normálních okolností by neznámému jeho upřímnost uvěřil, nebo ne. Ale jak mohl nyní nevidět ten tenký, proděravělý závoj hraného překvapení, překrývající vyzařování mentálního doteku, který mu sděloval — silně a srozumitelně — že ten mužík s pichlavýma očima ho dobře zná už od začátku? Zná ho a je připraven ho zabít, bude-li to nutné.

Schwartz zavrtěl hlavou.

„Ale ovšem,“ nedal se mužík. „V tom obchodním domě. Dostal jsem vás odtamtud.“ Prohnul se výbuchem neupřímného smíchu. „Mysleli si, že máte radiační horečku. Určitě si vzpomínáte.“

Vzpomínal si, neurčitě, mlhavě. Na takového nějakého člověka a na dav, který je nejdřív zastavil, a pak se před nimi rozestoupil.

„Ano,“ řekl. „Těší mě, že se s vámi setkávám.“ Nebylo to příliš duchaplné, ale Schwartze nic lepšího nenapadlo, a jeho protějšku to zřejmě nevadilo.

„Jmenuji se Natter,“ představil se mužík a vlažně mu podal ruku. „Tenkrát jsem neměl možnost si s vámi popovídat — dalo by se říct, že v tom zmatku to ani nešlo — a tak jsem rád, že vás potkávám znovu… Co kdybychom se seznámili.“

„Já jsem Schwartz.“ A jejich dlaně se krátce dotkly.

„Jak to, že jdete pěšky?“ zeptal se Natter. „Míříte někam?“

Schwartz pokrčil rameny. „Jen tak se procházím.“

„Turista? Taky si rád vyrazím. Celý rok chodím ven a starosti házím za hlavu.“

„Cože?“

„Vždyť víte, člověk má hned větší radost ze života. Nadýchá se čerstvého vzduchu a cítí, jak se mu rozproudí krev, ne? _ Tentokrát jsem si ale zašel moc daleko. Nerad se vracím po setmění sám. Vždycky mě potěší společnost. Kam jdete?“

Bylo to podruhé, co se Natter zeptal na totéž. Mentální dotek zřetelně prozrazoval, jak je pro něho ta otázka důležitá. Schwartz uvažoval, jak dlouho se může odpovědi vyhýbat. V myšlenkách svého pronásledovatele cítil dychtivou zvědavost. Se lží nemohl obstát. Neznal tento svět dost dobře, aby mohl lhát.

„Do nemocnice,“ řekl.

„Do nemocnice? Do které?“

„Do té, ve které jsem v Chicu už byl.“

„Aha, máte na mysli Ústav, že? Ten, kam jsem vás tenkrát zavedl.“ Úzkost a rostoucí napětí.

„Za doktorem Shektem,“ dodal Schwartz. „Znáte ho?“

„Slyšel jsem o něm. Je to velké zvíře. Jste nemocen?“