Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Ne, ale mám se tam jednou za čas dostavit.“ Znělo to věrohodně?

„Pěšky?“ podivil se Natter. „Neposlal pro vás auto?“ Asi to věrohodně nevyznělo.

Schwartz neodpověděl — mlčel a neměl dobrý pocit.

Natter naopak ožil. „Víte co, příteli, až přijdeme ke komunikátoru, objednám z města taxi. Přijede pro nás.“

„Ke komunikátoru?“

„Jistě. Jsou kolem silnice. Vidíte? Tamhle je jeden.“

Vykročil k němu, a vtom se Schwartz přistihl, že křičí: „Stát! Ani hnout!“

Natter se zarazil. Když se otočil, měl na tváři podivně chladný výraz. „Co vás žere, příteli?“ Rychlosti, s jakou ze sebe slova vychrlil, Schwartzova znalost nového jazyka téměř nestačila. „Už mám toho divadla dost. Znám vás a vím, co máte za lubem. Chcete někomu zavolat a říct mu, že jdu za doktorem Shektem. Ve městě na mě budou čekat a pošlou pro mě auto, aby mě sebrali. A když se pokusím o útěk, zabijete mě.“

Natter se zamračil. „S tím posledním ses teda trefil…“ zabručel. Jeho slova neměl Schwartz slyšet, a také je neslyšel, jejich význam však prozradil mentální dotek.

Nahlas řekl: „To jste mě špatně pochopil, pane. A hned mě drze obviňujete.“ Ale ustupoval a ruka mu sjížděla k pasu.

Schwartz se přestal ovládat. Zuřivě zamával rukama. „Proč mě nenecháte na pokoji? Co jsem vám udělal? — Běžte pryč! Běžte pryč!“

Hlas se mu zlomil v chraptivém výkřiku a nenávist a strach ze zrůdy, která ho s hlavou plnou záště pronásledovala, mu na čele vyryly vrásky. Jeho vzrušení dostoupilo vrcholu, když se v myšlenkách vrhl na obtížný dotek a snažil se ho odrazit, zbavit se ho…

A najednou byl dotek pryč. Nečekaně a úplně. Jen na okamžik pocítil sžírající bolest — ne v sobě, ale ve svém protějšku — a pak nic.

Mentální dotek přestal existovat. Ztratil se, jako když ochabne a povolí sevřená pěst.

A Natter ležel zkrouceně na tmavnoucí silnici. Obezřetně se k němu přiblížil. Nebylo nijak namáhavé jeho drobnou postavu převrátit. Spatřil výraz agónie, hluboko vrytý do tváře. Křečí stažené rysy zůstaly, nepovolily. Pokusil se mu nahmátnout pulz, ale marně.

S pocitem hrůzy ze sebe sama se narovnal.

Zavraždil člověka!

A pak hrůzu vystřídal úžas…Vždyť se ho ani nedotkl! Zabil ho jen svou nenávistí, tím, že nějak zaútočil na jeho mentální dotek.

Jaké další schopnosti v sobě skrývá?

Rychle se rozhodl. Prohledal Natterovi kapsy a našel peníze. Výborně! Ty se mohly hodit. Pak mrtvolu odtáhl a ukryl ji ve vysoké trávě.

Šel ještě dvě hodiny. Žádný další mentální dotek ho nerušil.

Přespal pod širým nebem, a ráno, po dalších dvou hodinách, dorazil na předměstí Chica.

Ve srovnání s Chicagem, jaké si pamatoval, bylo Chico pouhou vesnicí. Na ulicích bylo jen velmi málo lidí. Ale i tak okusil až příliš mentálních doteků. Překvapovaly ho a mátly.

Bylo jich tolik! Některé váhavé a neurčité, jiné soustředěné a intenzivní. Někteří lidé ho míjeli s výrazným vzrušením, jiní snad neměli v hlavě nic než rozjímání o právě zkonzumované snídani.

Zpočátku sebou při každém doteku trhal a ohlížel se, neboť bral každý osobně, ale za hodinu se je naučil přehlížet.

Nyní rozeznával i slova, která nikdo nevyslovil. Bylo to něco nového, a proto soustředil pozornost na ty krátké, záhadné výrazy, nesouvislé a přicházející tak nějak z daleka… A s nimi k němu doléhaly záchvěvy vzrušení a ještě něco neurčitého, co nelze popsat — celý svět se proměnil na bohatý obraz života, který viděl jenom on.

Za chůze zjistil, že může pronikat i do budov, vysílat do nich své smysly jako pátrače, které drží na vodítku a kteří se protáhnou skulinami, oku neviditelnými, a zjistí to, co si lidé za stěnami myslí.

Zastavil se před velkou budovou s kamenným průčelím a zamyslel se. Sledovali ho, nechť to byl kdokoli. Zabil jednoho z nich, ale určitě existují další — ti, kterým chtěl muž, jehož zabil, zatelefonovat. Možná udělá nejlépe, když se na pár dnů někam schová. Ale jak to provést? Má si najít práci?Prozkoumával budovu, před kterou stál. Zachytil vzdálený mentální dotek, který mohl mít pro něho význam. Hledali textilní dělníky — a on přece býval krejčí.

Vstoupil dovnitř, ale tam si ho nikdo nevšímal. Položil ruku někomu na rameno.

„Prosím vás, kde se mám zeptat na práci?“

„Tamty dveře!“ V mentálním doteku, který ucítil, zjistil rozmrzelost a podezíravost.

Za těmi dveřmi ho jeden drobný muž se špičatou bradou zasypal palbou otázek a hbitými prsty vyťukal odpovědi pro vyhodnocovací zařízení.

Schwartz ze sebe koktavě soukal lži i pravdy.

Ale úředník z personálního dělal svou práci se zjevným nezájmem. Otázka střídala otázku: „Věk? — Padesát dva? Hmm. Zdravotní stav? — Ženatý? — Praxe? — Pracoval jste s látkami?

— Dobře, a s jakými? — Termoplastickými? Elastomerními? — Jak myslíte to, všelijakými? — U koho jste pracoval naposledy?

— Hláskujte to jméno — Vy ale nejste z Chica, že? — Kde máte doklady? — Musíte je přinést, jestli chcete být přijat — Jaké máte registrační číslo?“

Schwartz se snažil vycouvat. Neočekával, že tak dopadne. A navíc se mentální dotek úředníka měnil. Začala v něm převládat podezíravost, i když obezřetnost zůstala. Nejnebezpečnější byla ta tenká vrstva laskavosti a dobrosrdečnosti, která jen mělce, nedostatečně překrývala nepřátelství.

„Myslím, že se na tu práci nehodím,“ řekl nervózně Schwartz.

„Ne, ne, vraťte se.“ A muž na něho kývl. „Něco bychom pro vás měli. Jenom si ještě projdu záznamy.“ Usmíval se, ale jeho mentální dotek byl teď zřetelnější a ještě nepřátelštější. Stiskl bzučák na stole…

Schwartz propadl panice a vrhl se ke dveřím.

„Chyťte ho!“ vykřikl úředník a vyskočil od stolu.Schwartz na jeho mentální dotek zaútočil, prudce ho švihl duševním výpadem, a uslyšel za sebou zasténání. Rychle se ohlédl přes rameno. Personální úředník seděl na zemi, tvář měl zkřivenou a spánky v dlaních. Někdo se nad ním skláněl, ale pak dal na naléhavé gesto a pustil se za Schwartzem. Ten už na nic nečekal.

Ocitl se na ulici, a to už věděl, že po něm vyhlásili pátrání a zveřejnili jeho podrobný popis.

Běžel bez cíle a proplétal se ulicemi. Upozornil tím na sebe ještě víc, a ulice se zaplňovaly. Podezření cítil odevšad — podezření, protože utíkal — podezření, protože měl na sobě zmačkané, nepadnoucí šaty…

V tom množství mentálních doteků a v chaosu vlastního strachu a zoufalství nedokázal rozeznat pravé nepřátele, ty, kteří neměli pouhé podezření, ale vyzařovali jistotu, a proto ho před nervovými důtkami nic nevarovalo.

Najednou pocítil strašlivou bolest, která se mu jako švihnutí bičem rozlila do celého těla, a upadl na zem jako kus kamene. Ještě několik sekund se zmítal v agónii, než ho pohltila tma.

Areál Univerzity tradicionalistů ve Washennu působí nanejvýš uklidňujícím dojmem. Heslem je střízlivost, a z hloučků noviců, navečer se procházejících mezi stromy na nádvoří, kam nikdo jiný než člen Společenstva tradicionalistů nesmí, vyzařuje důstojnost. Občas projde po trávníku postava představeného v zeleném, blahosklonně odpovídající na pozdravy.