Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„A jak byste si to představoval, pane?“

„To je obtížné vysvětlit několika slovy. Jak je Vaší Excelenci možná známo, v archeologii existují dvě hlavní koncepce, kterým se běžně říká teorie splývání a teorie šíření.“

„Laicky jsem s oběma seznámen.“

„Tedy víte, že teorie splývání přirozeně vychází z předpokladu, že nastalo promísení různých, samostatně se vyvíjejících druhů lidstva a to již ve velmi raných, špatně zdokumentovaných dobách primitivních kosmických letů. Taková koncepce je nutná, má-li vysvětlit, proč jsou si lidé navzájem tak podobni.“

„Ano,“ poznamenal suše premiér, „ale tato koncepce předpokládá, že muselo existovat rovněž několik set nebo tisíc odděleně vyvinutých bytostí víceméně lidského typu, které měly k sobě chemicky a biologicky tak blízko, aby bylo křížení možné.“

„To je pravda,“ přikývl spokojeně Arvardan. „Dotkl jste se její velké slabiny. Mnoho archeologů ji však přehlíží a na teorii splývání lpí. Tato teorie zahrnuje možnost, že v izolovaných zákoutích Galaxie existují poddruhy lidstva, které zůstaly jiné, nesplynuly…“

„A jedním z nich má být Země,“ prohlásil premiér.

„Země se uvádí jako příklad. Naproti tomu teorie šíření…“

„Považuje nás všechny za potomky jedné planetární skupiny Bdí“

„Přesně tak.“

„Moji lidé — podle důkazů z naší minulosti a z jistých textů, které jsou pro nás posvátné a které cizinci nesmějí vidět — věří, že kolébkou lidstva je právě Země.“

„Já tomu věřím taky, a proto vás žádám o pomoc, abych to mohl celé Galaxii dokázat.“

„Jste optimista. Co vás k tomu vede?“

„Moje přesvědčení, Vaše Excelence, že v těch oblastech vaší planety, které jsou dnes naneštěstí radioaktivní, lze nalézt mnoho primitivních lidských a architektonických pozůstatků. Jejich stáří lze přesně určit metodou radioaktivního rozpadu a srovnat…“

Ale premiér zavrtěl hlavou. „To nepřichází v úvahu.“

„Proč?“ Upřímně udivený Arvardan se zamračil.

„Zaprvé,“ přemítal premiér, „čeho tím dosáhnete? I když všem světům přesvědčivě dokážete, že máte pravdu, co se změní jen kvůli tomu, že jste před milionem let byli všichni Pozemšťané? Před miliardou let jsme byli všichni opice, a přesto se k dnešním opicím jako k příbuzným nehlásíme.“

„Ale, Vaše Excelence, taková analogie postrádá logiku.“

„Vůbec ne, pane. Není snad logické předpokládat, že se Pozemšťané za dlouhé období izolace natolik vzdálili svým příbuzným, kteří ze Země odešli, zejména vlivem radiace, že dnes tvoří jiný druh?“

Arvardan se kousl do rtu, než váhavě odpověděl: „Dokonale argumentujete ve prospěch svých nepřátel.“

„To proto, že se sám sebe ptám, co nepřítel řekne. Proto nedosáhnete ničeho, pane, možná ještě víc vyhrotíte nenávist vůči nám.“

„Ale ještě je ve hře zájem vědy, rozšíření obzorů našeho poznání,“ namítl Arvardan.

Premiér vážně přikývl. „Mrzí mě, že musím takový postoj zastávat, věřte mi. Nyní s vámi, pane, hovořím jako jeden občan Impéria k druhému. Osobně bych vám s radostí pomohl, ale moji spoluobčané jsou tvrdohlaví a neústupní. Po staletích — hmm — nešťastných postojů, které vůči nim zaujali v jinýchčástech Galaxie, se uzavřeli do sebe. Mají určitá tabu, určité pevné zvyklosti, které nemohu porušit ani já.“

„Ale radioaktivní oblasti…“

„Ty jsou jedním z největších tabu. Kdybych vám dal povolení _ a věřte mi, že mě všechno vede k tomu, abych to udělal — vedlo by to jen k nepokojům, které by ohrozily život váš i životy členů vaší expedice a nakonec by vyvolaly disciplinární zásah Impéria proti Zemi. Zpronevěřil bych se svému postavení a důvěře svého lidu, kdybych něco takového připustil.“

„Jsem ochoten přistoupit na veškerá únosná bezpečnostní opatření. Pokud se mnou budete chtít poslat pozorovatele… Samozřejmě vám mohu slíbit, že s vámi veškeré výsledky projednám, než je zveřejním.“

„Pokoušíte mě, pane,“ řekl premiér. „Je to lákavý projekt. Ale nemám takovou pravomoc — i když nechám stranou obyvatelstvo. Nejsem absolutní vládce. Naopak, má pravomoc je přesně vymezená — a před vynesením konečného rozhodnutí musí být veškeré záležitosti předloženy ke zvážení Společenstvu tradicionalistů.“

Arvardan potřásl hlavou. „To je velice nemilé. Prokurátor mě upozorňoval na problémy, ale doufal jsem… Kdy to můžete se zákonodárci projednat?“

„Předsednictvo Společenstva tradicionalistů se sejde za tři dny. Ale není v mé moci změnit program, takže může ještě pár dnů trvat, než se vaše žádost dostane na pořad. Řekněme týden.“

Arvardan roztržitě přikývl. „To by snad stačilo. Mimochodem, Vaše Excelence…“

„Prosím?“

„Na vaší planetě žije jeden vědec, se kterým bych se rád setkal. Nějaký doktor Shekt z Chica. Už jsem sice v Chicu byl, ale odjel jsem dřív, než jsem ho stačil vyhledat, a rád bych to teďnapravil. Jelikož nepochybuji, že je značně zaneprázdněn, řekl jsem si, že vás budu obtěžovat prosbou o doporučující dopis.“

Premiér se viditelně zarazil a chvíli mlčel. Pak se zeptal: „Mohu vědět, proč ho chcete navštívit?“

„Jistě. Četl jsem o jistém zařízení, které sestrojil. Nazývá je, tuším, synapsifikátor. Souvisí s neurochemií mozku, a možná bych je mohl při svém projektu využít. Pracuji také na třídění lidstva do encefalografických skupin — podle mozkových proudů, víte?“

„Hmm… Něco jsem o tom přístroji zaslechl. Ale mám dojem, že pokusy nebyly úspěšné.“

„Možná ne, ale pan Shekt se v tomto oboru vyzná a pravděpodobně by mi mohl poradit.“

„Chápu. V tom případě vám nechám doporučení okamžitě vystavit. Přirozeně tam nebude ani zmínka o vašich úmyslech navštívit zakázané oblasti.“

„Pochopitelně, Vaše Excelence.“ Arvardan povstal. „Děkuji vám za laskavost a pochopení. Doufám, že Rada tradicionalistů bude, pokud jde o můj projekt, velkorysá.“

Tajemník vstoupil, jen co se za Arvardanem zavřely dveře. Na rtech mu pohrával typicky chladný, krutý úsměv.

„Výborně,“ řekl. „Choval jste se skvěle, Vaše Excelence.“

Premiér na něho vážně pohlédl. „A co mělo znamenat to s tím Shektem?“

„S tím si lámete hlavu? To nemusíte. Všechno jde dobře. Určitě jste si všiml, že ho nerozrušilo, když jste jeho projekt zamítl. Reagoval by tak vědec, když mu někdo bez zřejmého důvodu maří záměr, pro který hoří celým srdcem? Nebo tak reaguje člověk, který jen hraje nějakou roli a uleví se mu, když se jí zbaví?

Znovu zde máme tu podivnou shodu okolností. Schwartz prchá a míří do Chica. Další den se tu objeví Arvardan a povlažných řečech o své expedici se mimochodem zmíní, že jede do Chica navštívit Shekta.“

„Ale proč se o tom zmiňoval? Připadá mi to zbytečně riskantní.“

„To proto, že uvažujete přímočaře. Představte si, že jste na jeho místě. Myslí si, že nic netušíme. V takovém případě je drzost nejlepší cestou k úspěchu. Chce navštívit Shekta. Výborně! Otevřeně se o tom zmíní a dokonce vás požádá o doporučující dopis. Jakou lepší záruku čestných a nevinných úmyslů by nám mohl dát? A ještě o něčem to svědčí. Schwartz možná poznal, že je sledován. Možná Nattera zabil. Ale neměl čas varovat ostatní, jinak by se tato komedie nemohla odehrát tak, jak se odehrála.“