Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Ale proč neřešitelného?“ vykřikl archeolog. „Proto, že ho nikdo vyřešit nechce! Kolik Pozemšťanů oplácí nenávistí ke všem občanům Galaxie bez rozdílu? Je to asi nejrozšířenější nemoc — nenávist za nenávist. Chtějí vaši lidé vůbec rovnost, vzájemnou toleranci? Ne! Většinou doufají, že jednou budou na koni oni.“

„Možná máte v mnohém pravdu,“ uznal smutně Shekt. „Nepopírám to. Ale to není zdaleka všechno. Dejte nám šanci, a dospěje nová generace Pozemšťanů, které bude nesnášenlivost cizí a která bude z celého srdce věřit v jednotu lidstva. Asimilacionisté, kteří věří ve vzájemné pochopení a kompromis, již několikrát pozvedli hlas. Patřím k nim. Vlastně jsem k nim patřil. Jenže teď vládnou Zemi zélóti. Jsou to extrémní nacionalisté, kteří sní o bývalé a budoucí nadvládě. Před nimi je třeba Impérium chránit.“Arvardan se zamračil. „Narážíte na to povstání, o kterém mluvila Pola?“

„Doktore Arvardane,“ pronesl pochmurně Shekt, „nebude nijak snadné přesvědčit vás o možnosti něčeho zdánlivě tak směšného jako je to, že by Země mohla dobýt Galaxii, i když je to pravda. Nejsem odvážný a chci žít. Snad si dovedete představit, jak vážná musí být krize, která mě nutí dopustit se zrady v situaci, kdy mě místní úřady stejně sledují.“

„Jistě,“ kývl hlavou Arvardan, „jestli je to opravdu tak vážné, měl bych vám jedno říct hned teď. Pomohu vám, pokud to bude v mých silách, ale pouze jako občan Galaxie. Nemám tu žádné postavení ani mimořádný vliv na nejvyšších místech nebo dokonce v prokurátorově paláci. Jsem přesně tím, čím se zdám být — archeologem na vědecké výpravě, která se týká jen mého zájmu. Když už jste ochoten riskovat velezradu, nebude lepší, když v této záležitosti navštívíte prokurátora? Ten by mohl něco udělat.“

„A to právě nemohu, doktore. Proto mě tradicionalisté hlídají. Když jste ke mně dnes ráno přišel, říkal jsem si dokonce, že jste možná spojka. Napadlo mě, že Ennius má nějaké podezření.“

„Možná má — na to nedokážu odpovědět. Ale spojka nejsem, je mi líto. Jestli se mi i nadále chcete svěřit, mohu vám slíbit, že s ním promluvím za vás.“

„Děkuju O víc nežádám. Jen o to — a abyste využil svých styků ke zmírnění sankcí vůči Zemi.“

„Ovšem.“ Arvardan zneklidněl. V té chvíli byl přesvědčen, že má před sebou starého, výstředního paranoika, snad neškodného, ale zcela vyšinutého. Neměl však jinou možnost než zůstat, poslouchat a snažit se povznést nad ty nesmyslné řeči — už kvůli Pole.

„Slyšel jste o synapsifikátoru, doktore Arvardane?“ zeptal se Shekt. „Ráno jste říkal, že ano.“

„Ano, slyšel. Četl jsem váš článek ve Fyzikálních rozhledech. Mluvil jsem o tom přístroji s prokurátorem i s premiérem.“

„S premiérem?“

„Ano, ovšem. Dostal jsem od něho ten doporučující dopis, na který jste se — hm — bohužel odmítl podívat.“

„To mě mrzí. Avšak kéž byste… No nic, a kolik toho o synapsifikátoru víte?“

„že je to zajímavý nezdar. Že má usnadňovat učení. Do jisté míry se osvědčil na krysách, ale na lidech selhal.“

Shekt se zatvářil rozmrzele. „Ano, podle toho článku si ani nic jiného nemůžete myslet. Měl vyvolat dojem nezdaru, a všechny úspěšné výsledky byly z něho záměrně vypuštěny.“

„Hmm. Poněkud neobvyklá ukázka vědecké etiky, doktore Shekte.“

„Připouštím. Jenže je mi padesát šest, pane, a jestli víte něco o místních zvyklostech, pak víte, že mi moc života nezbývá.“

„Šedesátka. Ano, slyšel jsem o ní — vlastně vím o ní víc, než bych chtěl.“ A vybavila se mu nepříjemná vzpomínka na první let pozemským stratoplánem. „Slyšel jsem, že významní vědci patří k těm, kteří mohou dostat výjimku.“

„Jistě. Jenže o ní rozhoduje premiér a Rada tradicionalistů a proti jejich rozhodnutí není odvolání, dokonce ani u imperátora. Řekli mi, že ji mohu dostat, když utajím synapsifikátor a budu usilovně pracovat na jeho zdokonalení.“ Bezmocně rozhodil ruce. „Jak mě mohlo napadnout, kam to povede, k jakému účelu bude ten přístroj zneužit?“

„A k jakému?“ Arvardan vytáhl z kapsy košile cigarety a nabídl jednu Shektovi. Ten odmítl.

„Mějte chvilku strpení… Když jsem se s experimenty dostal do fáze, kdy jsem věřil, že je možné přístroj bezpečně použít na lidech, vyzkoušel jsem ho na několika pozemských biolozích. Věděl jsem, že všichni sympatizují se zélóty — s těmi extrémisty. Přežili všichni, i když se po čase projevily vedlejší účinky. Jednoho nakonec přivezli na léčení. Nemohl jsem ho zachránit. Když umíral, všechno mi prozradil.“

Schylovalo se k půlnoci. Den byl dlouhý a plný událostí. Arvardan najednou pocítil neklid. „Byl bych rád, kdybyste přešel k věci,“ požádal stísněným hlasem.

„Ještě chvilku strpení, prosím,“ řekl Shekt. „Musím uvést podrobnosti, máte-li mi uvěřit. Určitě víte, jaké je na Zemi výjimečné prostředí — radioaktivita…“

„Ano, o tom dost vím.“

„A o vlivu radioaktivity na Zemi a na její ekonomiku?“

„Ano.“

„V tomto směru se tedy omezím. Jen uvedu, že pravděpodobnost mutace je na Zemi větší než ve zbytku Galaxie. Takže představa našich nepřátel, že Pozemšťané jsou jiní, má jistý fyzikami podklad. Popravdě řečeno, jsou to mutace nevýrazné a většinou bez valného významu pro přežití. Jestli u Pozemšťanů došlo k nějaké trvalé změně, pak jde o jisté detaily vnitřního chemismu, které zlepšují jejich odolnost vůči specifickému prostředí, v němž žijí. Jsou proto odolnější vůči radiaci, rychleji se jim hojí popálená tkáň…“

„Doktore Shekte, všechno to, co říkáte, vím.“

„A nenapadlo vás někdy, že tyto mutační procesy se na Zemi týkají i jiných tvorů než lidí?“

Nastala krátká odmlka, než Arvardan odpověděl: „Ne, nenapadlo, ale teď, když jste se o tom zmínil, mi to připadá přirozené.“

„A je tomu tak. Stává se to. Máme víc druhů domácích zvířat, než kolik najdete na kterémkoli obydleném světě. Pomeranč, který jíte, je zmutovaná odrůda, která nikde jinde neexistuje. Právě proto nemůžeme pomeranče vyvážet. Cizinci na ně pohlížejí se stejným podezřením jako na nás — a my sami je považujeme za vzácnost. A totéž, co platí pro rostliny a živočichy, samozřejmě platí také pro mikroorganismy.“A nyní Arvardan skutečně pocítil dotyk strachu.

„Máte na mysli — bakterie?“ zeptal se.

„Mám na mysli celou říši primitivního života. Prvoky, bakterie a samoreprodukující se proteiny, kterým někteří říkají viry.“

„A kam tím míříte?“

„Myslím, že už tušíte, doktore Arvardane. Najednou jste zpozorněl. Víte, u vás věříte, že Pozemšťané jsou nositeli smrti, že spojit se s Pozemšťanem znamená zemřít, že Pozemšťané přinášejí smůlu, mají uhrančivé oči…“

„To všechno znám. Pouhé pověry.“

„Ne tak úplně. To je na tom to hrozné. Všechny pověry, i když přehnané, překroucené a nepřirozené, mají v sobě zrnko pravdy. Někdy se stává, že Pozemšťan má v sobě zmutovanou formu mikroskopického parazita, která není nikde jinde známa a proti níž někdy nejsou cizinci odolní. Pak už pracuje jen biologie, doktore Arvardane.“

Arvardan mlčel.

Shekt pokračoval: „Občas na to samozřejmě doplatíme i my. Z radioaktivních mlh unikne nějaký nový druh bakterie a epidemie zachvátí celou planetu, ale vcelku se nám daří držet krok. S každou další generací získáváme odolnost proti novým druhům bakterií nebo virům a přežíváme. Cizinci takovou možnost nemají.“