Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Myslím na Polu,“ zašeptal Shekt.

„Já taky,“ zazněla odpověď. „Zeptejte se jí… Polo, máme se vzdát? Pokusit se žít?“

„Už jsem se pro někoho rozhodla,“ ozvala se rozhodným hlasem. „Nechce se mi zemřít, ale jestli zemře on, půjdu za ním.“

Arvardana pohltil jakýsi povznášející pocit. Až ji odveze na Sirius, mohou jí sice říkat Pozemšťanka, ale bude jim rovná, a on s potěšením a zadostiučiněním vyrazí zuby každému…Ale pak si uvědomil, že na Sirius si ji asi neodvede — tam si asi neodvede nikoho… Kdoví, zda nějaký Sirius ještě bude.

Pak, jako by chtěl před tou myšlenkou utéct, jako by chtěl utéct před vším, zvolal: „Hej! Jak že se jmenujete? Schwartz?“

Schwartz na okamžik zvedl hlavu a zatěkal k němu pohledem. Ale neřekl nic.

„Kdo vlastně jste?“ pokračoval Arvardan. „Jak jste se do toho zapletl? Jakou v tom všem hrajete roli?“

A při té otázce jako by se na Schwartze sneslo veškeré příkoří. Klid minulosti a nekonečná hrůza přítomnosti se v něm vzbouřily, a rozhořčeně promluvil: „Já? Jak jsem se do toho zapletl? Tak poslouchejte. Byl jsem nikdo. Čestný člověk, těžce pracující krejčí. Nikomu jsem neubližoval, nikoho jsem neobtěžoval, staral jsem se o rodinu. A pak jsem se najednou bez sebemenšího důvodu, bez důvodu, ocitl tady.“

„V Chicu?“ zeptal se Arvardan, dost dobře nechápaje.

„Ne, v Chicu ne!“ vykřikl zoufale Schwartz. „Ocitl jsem se v tomto šíleném světě… A je mi jedno, jestli mi to budete věřit… Můj svět je v minulosti. Můj svět měl dost země a jídla pro dvě miliardy lidí, a byl to jediný svět.“

Ten slovní výpad vyrazil Arvardanovi dech. Otočil se k Shektovi. „Rozumíte mu?“

„Víte o tom,“ vzpomněl si trochu udiveně Shekt, „že má slepé střevo dlouhé deset centimetrů? Je to tak, Polo? A zub moudrosti. A ochlupení na tváři.“

„Ano, ovšem,“ zvolal se vzdorem Schwartz. „A škoda že nemám ocas, který bych se pochlubil. Jsem z minulosti. Přicestoval jsem časem. Jenže nevím jak a proč. A teď mi dejte pokoj.“ A náhle dodal: „Brzy si pro nás přijdou. Tohle čekání nás má zlomit.“

„Jak to víte?“ neudržel se Arvardan. „Kdo vám to řekl?“

Schwartz neodpověděl.

„Byl to tajemník? Zavalitý muž s placatým nosem?“ Schwartz nedokázal popsat, jak vypadají ti, jichž se v duchu dotýká, ale — tajemník? Jednou letmo zachytil dotek, silný dotek člověka z rodu mocných, a tím mohl být tajemník.

„Balkis?“ zeptal se zvědavé.

„Kdo?“ zeptal se Arvardan, ale Shekt ho přerušil: „Tak se tajemník jmenuje.“

„Aha. A co říkal?“

„Neříkal ani slovo,“ odvětil Schwartz. „Já to vím. Čeká nás všechny smrt, a není úniku.“

Arvardan ztišil hlas. „Je to blázen, nezdá se vám?“.

„Říkám si… Ty jeho lebeční švy. Byly primitivní, velice primitivní.“

„Snad nechcete tvrdit…“ vydechl Arvardan užasle, „ne, to přece není možné.“

„Měl jsem takové tušení.“ Na okamžik promluvil Shekt normálním, i když tichým hlasem, jako by ho myšlenky na vědecký problém odnesly do vzdáleného zákoutí, kde se osobní starosti rozplývají. „Když tehdy spočítali, kolik energie je potřeba k přenosu hmoty po časové ose, dospěli k tak vysoké hodnotě, že se na ten projekt pohlíželo jako na nereálný. Ale někteří hovořili o možných časových zlomech, obdobných geologickým. Stalo se, že zmizelo několik kosmických lodí, takřka před očima. Z historie je známý případ Hora Devallowa, který jednou vešel do svého domu a už nikdy nevyšel, a uvnitř taky nebyl… A pak existovala jedna planeta, kterou najdete v galaktografických příručkách z minulého století — tu prozkoumaly a podrobně popsaly tři výpravy, a od té doby ji už nikdo nespatřil.

Také existují jisté jevy v jaderné chemii, které jako by popíraly zákon zachování hmoty a energie. Byly snahy vysvětlovat to únikem části hmoty po časové ose. Například jádro uranu v přítomnosti nepatrného, ale určitého množství mědi a baria vytváří, vlivem slabého bombardování záření gama, rezonanční systém…“

„Tati,“ přerušila ho Pola. „Nech toho! Nemá smysl…“

Ale Arvardan ji nenechal domluvit: „Počkej. Nech mě přemýšlet. Já na to přijdu. Kdo jiný? Položím mu několik otázek… Poslouchejte, Schwartzi.“

Schwartz znovu zvedl hlavu.

„Vaše planeta byla jediným obydleným světem v Galaxii?

Schwartz přikývl, pak otupěle dodal: „Ano.“

„Ale to jste si jenom mysleli. Chci říct, že jste nelétali do kosmu, takže jste to nemohli dokázat. Mohlo existovat mnoho dalších obydlených planet.“

„Na to nedokážu odpovědět.“

„Ano, ovšem. Škoda. A co atomová energie?“

„Měli jsme atomovou bombu. Uran… a plutonium… a to asi zaneřádilo svět radioaktivitou. Určitě došlo k další válce, když jsem odešel… Atomové bomby.“ Najednou jako by se ocitl zpátky v Chicagu, ve svém světě, ještě před bombami. A posmutněl. Ne kvůli sobě, ale pro ten krásný svět…

Arvardan si pro sebe cosi mumlal. Pak promluvil. „Ale určitě jste měli nějaký jazyk.“

„Na Zemi? Spousty jazyků.“

„A jaký byl ten váš?“

„Angličtina — v dospělém věku.“

„Tak nám něco řekněte.“

Dva měsíce, snad i víc, Schwartz anglicky nepromluvil. Ale teď s láskou, pomalu pronesl: „Chci jít domů a být se svou rodinou.“

Arvardan se obrátil na Shekta. „To je ten jazyk, kterým mluvil, než byl synapsifikován?“

„Nevím,“ řekl zmatený Shekt. „Podivné zvuky tenkrát, podivné zvuky teď. Jak je mám porovnat?“

„No, nevadí… Jak se ve vašem jazyce řekne třeba matka, Schwartzi?“

Schwartz mu to řekl.„Hm-hmm. A jak otec… bratr…jedna — jako číslovka… dvě… tři… dům… muž… žena…?“

Tak to šlo dál a dál, a když Arvardan zmlkl, aby se nadechl, měl na tváři užaslý výraz.

„Shekte,“ uznal nakonec, „buď je ten člověk génius, nebo jsem obětí nejdivočejší noční můry, jakou si Lze jen představit. Jazyk, kterým mluví, je prakticky totožný s nápisy objevenými na Siriu, Arkturu, Alfě Centauri a dvaceti dalších místech ve vrstvě staré padesát tisíc let. A on jím mluví. Ten jazyk se podařilo rozluštit teprve v poslední generaci, a kromě mě neexistuje v celé Galaxii ani tucet lidí, kteří mu rozumí.“

„Jste si tím jist?“

„Jestli jsem si jist? Ovšem že jsem. Jsem přece archeolog. Jako takový to musím znát.“

Schwartz měl na okamžik dojem, že jeho pancíř rezervovanosti pomalu praská. Poprvé pocítil, že se mu vrací ztracená osobnost. Jeho tajemství, že je člověkem z minulosti, vyšlo najevo — a oni to uznali. To dokazovalo, že nezešílel, a navždy rozptýlilo neodbytné pochybnosti. Byl jim za to vděčný. A přesto se dál držel stranou.

„To je můj člověk.“ To znovu promluvil Arvardan, zachvácený svatým nadšením své profese. „Shekte, nedovedete si představit, co pro archeologii znamená. Vždyť pochází z minulosti, Shekte. Při velkém kosmu! — Poslyšte, mohli bychom se dohodnout. To je přece důkaz, na který Země čeká. Mohou ho mít. Mohou…“

Schwartz ho sarkasticky přerušil. „Vím, jak to myslíte. Myslíte si, že na mně Země dokáže, že je kolébkou civilizace, a projeví za to vděk. Ale říkám vám, že ne. Už jsem o tom uvažoval, a vyjednával bych o svůj život. Jenže mi nebudou věřit — stejně jako vám.“