Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Já,“ řekl tajemník a volnou rukou si lehce poklepal na prsa, „já jsem právo a moc na této planetě. Nebude dlouho trvat a budu ztělesňovat právo a moc v celé Galaxii. Máme vás všechny — i Schwartze.“

„Schwartze!“ vykřikli Shekt a Pola téměř současně.

„Divíte se? Pojďte, zavedu vás k němu.“Poslední, na co si Arvardan pamatoval, byla se ústa muže v zeleném, tonoucí v úsměvu — a záblesk důtek. Vzápětí se propadl rudým zábleskem bolesti do bezvědomí.

Schwartz v té době prožíval neklidné chvíle na tvrdé lavici v jedné z podzemních místností Dvorany nápravy v Chicu.

Dvorana představovala významný symbol místní moci premiéra a lidí kolem něho. Ponuře se vypínala do výšky kamennou, hranatou strukturou a zastiňovala imperiální kasárna za sebou — její stín jako by hrozil pozemskému provinilci víc než skrytá moc Impéria.

V minulých stoletích čekali v jejích zdech na rozsudek mnozí z těch, kteří falšovali nebo neplnili výrobní kvóty, přežívali svůj čas nebo v tom někomu pomáhali nebo se pokusili odporovat místním úřadům. Občas, když se požitkářské a obvykle lhostejné imperiální moci zdály některé malicherné předsudky pozemské spravedlnosti obzvlášť přitažené za vlasy, mohl prokurátor rozsudek zrušit, ale pak musel počítat se vzpourou nebo, přinejmenším, s bouřlivými nepokoji.

Když Rada žádala trest smrti, prokurátor jej obvykle potvrdil. Vždyť šlo koneckonců jen o Pozemšťany…

Joseph Schwartz o tom přirozeně neměl ani tušení. V této chvíli mu oči nabízely pohled na malou místnost, na jejíž stěny padalo jen kalné světlo, kde veškerý nábytek tvořily dvě lavice a stůl a jejíž výklenek v jedné zdi sloužil jako umývárna a záchod dohromady. Nebylo v ní jediné okno, kterým by zahlédl aspoň kousek oblohy, a proudění vzduchu, zajišťované ventilační šachtou, bylo jen slabé.

Poškrábal se ve vlasech, obklopujících holé místo na temeni, a smutně se posadil. Jeho marný pokus o útěk neměl dlouhého trvání a neslavně skončil v této místnosti.

Alespoň si mohl hrát s mentálním dotekem.

Ale bylo to k něčemu dobré?

Na farmě mu mentami dotek připadal jako podivný, zneklidňující dar, jehož podstatu nechápal a o jehož možnostech neuvažoval. Nyní pro něho představoval nadání, jehož rozsah stálo za to zkoumat.

Kdyby celý den nedělal nic jiného, než dumal o svém uvěznění, asi by se brzy zbláznil. Ale díky své schopnosti se mohl mentálně dotýkat procházejících dozorců, vyhledávat strážné v přilehlých chodbách a natahovat úponky své mysli až k veliteli Dvorany v jeho vzdálené kanceláři.

Zlehka vstupoval do jejich myslí a pátral v nich. Ty se před ním otevíraly jako ořechy — suché skořápky, ze kterých tryskal vodopád pocitů a představ.

Dozvěděl se přitom mnohé o Zemi a Impériu — víc, než se dozvěděl a mohl dozvědět za celé dva měsíce na farmě.

Jedna informace, která proudila ze všech stran — a nemohla být tedy nepravdivá — mu sdělovala, že ho odsoudili k smrti.Odsoudili ho k smrti!

Nebylo úniku, nebylo pochyb, nebylo odvolání.

Možná už dnes, možná zítra — ale zemře!

Když se s tou myšlenkou smířil, zmocnila se ho téměř úleva.

Dveře se otevřely a Schwartz vyskočil, napjatý strachem. Člověk se může rozumem se smrtí smířit, v každém ohledu smířit, ale tělo se chová jako krutá šelma, která o rozumu nic neví. Už přišla!

Ale ne — nepřišla. Ve vcházejícím mentálním doteku nic o smrti nebylo. To vstoupil strážný, jak Schwartz poznal, s kovovou tyčí v ruce.

„Pojď se mnou,“ vyzval ho strážný drsně.

Schwartz šel za ním a přemítal o své podivné schopnosti. Mnohem dřív, než by strážný stačil použít svou zbraň, než by ho vůbec napadlo ji použít, dokázal by ho bez hlesu srazit k zemi, aniž by mu hrozilo prozrazení. Měl toho člověka ve svých mentálních rukou. Stačilo slabě stisknout a…

Jenže proč? Našli by se jiní. S kolika by se vypořádal najednou? Kolik párů mentálních rukou měl?

Kráčel poslušně dál.

Strážný ho zavedl do prostorné místnosti, v níž leželi dva muži a dívka, leželi jako mrtvoly na vysokých lavicích. Ale mrtví nebyli — cítil jejich vědomí.

Byli ochromeni! Znal je? Znal je skutečně?

Zastavil, aby si je prohlédl, ale na rameni ucítil ruku strážného. „Jdeme, jdeme!“

Čtvrtá lavice byla prázdná. Vysoukal se na ni, protože v myšlenkách strážného nenašel nic o smrti. Věděl, co bude následovat.

Strážný se dotkl ocelovou tyčí každé jeho končetiny. Schwartz v nich ucítil brnění, a pak jakoby ho opustily — zůstala tnu jen hlava, vznášející se v prázdnotě.Otočil jí.

„Pola,“ vykřikl. „Vy jste Pola, že? Ta dívka, která…“

Přikývla. Podle mentálního doteku ji nepoznal, ten před dvěma měsíci ještě necítil. V té době se jeho duševní rozvoj dostal pouze do fáze vnímání atmosféry okolí. Na to si nyní zcela jasně vzpomínal.

Avšak ještě se mohl hodně dozvědět. Postava za dívkou patřila doktoru Shektovi a ten nejvzdálenější ze všech byl Bel Arvardan. Dokázal si zjistit jejich jména, vycítil jejich zoufalství a nedávné záchvěvy hrůzy a strachu v dívčině mozku.

Chvíli s nimi cítil, ale vzápětí si připomněl, kdo jsou a čím jsou. A zatvrdil se.

Ať zemřou!

Trojice tam ležela téměř hodinu. Místnost, ve které se nacházeli, byla dost velká pro stovky lidí. Vězni v ní vypadali ztraceně a osaměle. Neměli si ani co říct. Arvardan cítil palčivou bolest v krku a marně otáčel hlavou z jedné strany na druhou. Jinou částí těla nemohl hýbat.

Shekt měl oči zavřené, rty bezbarvé a sevřené.

„Shekte. Slyšíte, Shekte?“ vydechl prudce Arvardan.

„Co? — Co?“ ozval se slabý šepot.

„Co to děláte? Snad nechcete spát? Přemýšlejte, člověče, přemýšlejte!“

„Proč? O čem mám přemýšlet?“

„Kdo je ten Joseph Schwartz?“

Odpověděla Pola, tichým a unaveným hlasem. „Ty si nevzpomínáš, Bele? Tenkrát v obchodním domě, když jsem tě poprvé potkala — dávno, tak dávno.“

Arvardan se prudce zkroutil — zjistil, že může zvednout hlavu o několik bolestivých centimetrů. Tak, aby viděl kousek z Poliny tváře.„Polo! Polo!“ Kdyby se k ní jen mohl přiblížit — jak se mohl celé dva měsíce, a nepřiblížil. Dívala se na něho a usmívala se, ale nevýrazně a jako socha. „Ještě jim ukážeme. Uvidíš,“ řekl.

Jen zavrtěla hlavou — a hlava jí klesla, neudržely ji ochromené svaly.

„Shekte,“ zkusil znovu. „Vnímejte mě. Jak jste k tomu Schwartzovi přišel? Byl to váš pacient?“

„Synapsifikátor. Přišel jako dobrovolník.“

„A kúru prodělal?“

„Ano.“

Arvardan usilovně přemýšlel. „Co ho k vám přivedlo?“

„Nevím.“

„Ale pak… Třeba je to imperiální agent.“

(Schwartz pozorně sledoval jeho myšlenky a v duchu se smál. Ale neřekl nic a chtěl mlčet i nadále.)

Shekt neznatelně pohnul hlavou. „Imperiální agent? Jen proto, že to o něm tvrdil premiérův tajemník? To je nesmysl. A stejně, co by se tím změnilo? Je stejně bezmocný jako my…. Poslyšte, Arvardane, kdybychom se domluvili na nějaké historce, třeba bychom získali čas. Třeba bychom mohli…“

Archeolog se dutě zasmál a do krku se mu zařízla bolest. „Chcete říct, že bychom mohli přežít? Až bude Galaxie mrtvá a civilizace v troskách? Žít? To už klidně mohu zemřít!“