Isaac Asimov - Oblázek na obloze

To možná ne, ale jste zpola ochromený.“ A tajemník rychle uskočil doprava, mnohem rychleji, než ho byl Shekt schopen sledovat destruktorem v ochablé dlani. Ale v okamžiku, kdy se připravoval k rozhodujícímu výpadu, nemyslel na nic jiného než na destruktor, kterému se vyhýbal, Schwartz znovu mentálně zasáhl. Tajemník zavrávoral a zhroutil se, jako by ho někdo udeřil palicí.

Arvardan se mezitím namáhavě postavil. Tvář měl zarudlou a napuchlou a kulhal. „Můžete se hýbat, Schwartzi?“ zeptal se.

„Trochu,“ odvětil unaveně Schwartz a sklouzl z lavice.

„Nejde sem ještě někdo?“

„Nikoho necítím.“

Arvardan se na Polu smutně usmál. Položil dlaň na její jemné hnědé vlasy a ona k němu vzhlédla lesknoucíma se očima. V několika posledních hodinách se nejednou smiřoval se skutečností, že se už nikdy nebude dotýkat jejích vlasů a pohlížet do jejích očí.

„Třeba přece jen bude nějaké potom, Polo.“

Ale Pola jen zavrtěla hlavou. „Máme moc málo času. Jen do šesté hodiny v úterý.“

„Málo času? To se ještě uvidí.“ Arvardan se sklonil nad tajemníkem ležícím tváří k zemi, a ne zrovna šetrně mu zaklonil hlavu.

„Žije?“ Špičkami prstů, dosud znecitlivělými, se marně snažil nahmatat pulz, pak zasunul ruku pod zelený plášť. „Srdce mu bije… To je nebezpečná schopnost, kterou disponujete, Schwartzi. Proč jste to neudělal hned?“

„Protože jsem ho nechtěl znehybnil.“ Na Schwartzovi bylo vidět, co všechno prožil. „Myslel jsem si, že když ho ovládnu, mohli bychom ho vést před sebou jako rukojmí.“

Shekt najednou ožil. „To bychom snad mohli. Necelý kilometr odtud, ve Fort Dibburnu, je imperiální posádka. Jakmile se tam dostaneme, budeme v bezpečí a můžeme informovat Ennia.“

„Jakmile! Venku je nejméně sto strážných a další stovka mezi námi a Fort Dibburnem. A co budeme dělat s tím prknem v zeleném? Poneseme ho? Nebo ho povezeme na vozíku?“ Arvardan se nevesele zasmál.

„Stejně jsem ho neudržel dlouho,“ dodal zachmuřeně Schwartz. „Viděli jste — nepodařilo se mi to.“

„Protože svou schopnost neumíte používat,“ zdůraznil Shekt. „Poslouchejte mě, Schwartzi. Mám určitou představu o tom, co probíhá ve vaší hlavě. Mozek je něco jako přijímač elektromagnetických vln. Ale podle mého názoru může také fungovat jako vysílač. Rozumíte?“

Schwartz se zatvářil dost nejistě.

„Musíte mi rozumět,“ naléhal Shekt. „Musíte se soustředit na to, aby Balkis udělal to, co chcete — a nejdřív mu vrátíme destruktor.“

„Cože!“ Trojí rozhořčený výkřik zazněl jednohlasně.

Shekt zvýšil hlas. „Musí nás odtud vyvést. Jinak se ven nedostaneme. A co může vypadat méně podezřele, než že mu dovolíme, aby byl ozbrojen?“

„Ale vždyť jsem ho nedokázal udržet. Říkám vám, že nedokázal!“ Schwartz si protahoval ruce a tleskal jimi, aby se mu do nich vrátil cit. „Vaše teorie mě nezajímají, doktore Shekte. Nevíte, o co jde. Je to nejistá věc, není to vůbec snadné.“

„Vím, ale je to naše šance. Zkuste to teď, Schwartzi. Přimějte ho, aby pohnul rukou, až se probere.“Ležící tajemník zasténal a Schwartz si uvědomil ožívající mentální dotek. Tiše, téměř bojácně čekal, až dotek zesílí — a pak na něho promluvil. Byla to řeč beze slov, byla to němá řeč, jako když říkáte ruce, kdy se má pohnout, řeč tak tichá, že o ní vůbec nevíte.

A nepohnula se Schwartzova ruka — ale tajemníkova. Pozemšťan z minulosti vzhlédl a nesměle se usmál, ale ostatní viseli očima na Balkisovi — na té ležící, hlavu zvedající postavě, z jejíchž očí vyprchávalo bezvědomí a jejíž ruka se nepřirozeně vymrštila pod úhlem devadesáti stupňů.

Schwartz se pustil do plnění svého úkolu.

Tajemník se nemotorně zvedal a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. A pak, proti své vůli, začal komicky tancovat.

Jeho tanci chyběl rytmus i půvab, ale ti tři, co jeho pohyby sledovali, a Schwartz, který sledoval navíc i jeho mysl, přihlíželi víc než užasle. V tu chvíli totiž tajemníkovo tělo ovládal mozek jiného člověka, člověka, který s ním nebyl ve fyzickém kontaktu.

Shekt se pomalu, opatrně přiblížil k tajemníkovi, který se pohyboval jako robot, a váhavě natáhl ruku. V otevřené dlani měl destruktor, pažbou napřed.

„Ať si ho vezme, Schwartzi,“ řekl.

Balkis natáhl ruku a neobratně zbraň uchopil. Na okamžik se mu v očích objevil záblesk divokosti, ale vzápětí odezněl. Velice pomalým pohybem zasunul destruktor za opasek a ruku spustil.

Schwartz se zasmál. „Skoro mi vyklouzl.“ V obličeji byl bledý jako křída.

„A co teď? Udržíte ho?“

„Vzpírá se jako mustang. Ale není to tak zlé jako předtím.“

„Protože teď už víte, jak na to,“ řekl Shekt povzbudivě, i když si vůbec nebyl jist. „Vysílejte. Nesnažte se ho držet; jen si představujte, že ty pohyby děláte za něho.“

„Můžete ho přinutit, aby mluvil?“ zasáhl Arvardan.Po chvíli mlčení se z tajemníkova hrdla ozvalo neurčité zachrčení. A po chvíli další.

„Víc to nejde,“ vydechl Schwartz.

„Proč ne?“ ozvala se Pola. Vypadala znepokojeně.

Shekt pokrčil rameny. „Řeč se týká jemných a složitých svalů. Ovládají se jinak než dlouhé svaly končetin. Nevadí, Schwartzi. Poradíme si i tak.“

Každý z účastníků toho podivného průvodu si z následujících dvou hodin zapamatoval něco jiného. Tak například Shekt propadl podivné duševní strnulosti, v níž utonuly všechny jeho obavy za bezmocného sympatizování s duševně bojujícím Schwartzem. Po celou dobu nespustil oči z jeho oválného obličeje, do něhož vypětí vyrývalo stále hlubší vrásky. Ostatní měl sotva čas vnímat.

Jakmile tajemník, v zeleném plášti ztělesňujícím jeho úřad a moc, vyšel ze dveří, strážní rázně zasalutovali. Tajemník jejich pozdrav strnule, ledabyle opětoval. Bez potíží prošli.

Až venku před budovou si Arvardan uvědomil, jak je jejich situace bláznivá. Jako obrovské, nepředstavitelné bylo nebezpečí hrozící celé Galaxii a jak chatrný byl můstek vedoucí přes propast do bezpečí. Ale přesto, i přesto cítil, že tone v Poliných očích. Snad to bylo tím, že jeho život visel na vlásku, že budoucnosti hrozila ztráta smyslu, že se mu ta sladkost, kterou krátce předtím okusil, mu připadala nedosažitelná — těžko říct, každopádně ještě nikdy po žádné ženě tolik netoužil.

Později mu zůstaly vzpomínky jen na ni. Jen na ni…

A Polu jasné ranní slunce oslňovalo tak, že Arvardanův skloněný obličej vnímala jen rozmazaně. Usmívala se na něho a vychutnávala dotek silné, pevné ruky, které se zlehka držela. A jen tato vzpomínka jí zůstala. Na pevnou ruku zakrytou lesklou látkou z umělých vláken, chladivou pod jejím zápěstím.Schwartz vydával poslední síly. Klikatící se cesta, která vedla k bočnímu vchodu, z něhož vyšli, byla skoro prázdná. Byl tomu velice rád.

Jedině on věděl, co by znamenalo, kdyby povolil. Z mysli protivníka, kterou ovládal, vnímal nesnesitelné ponížení, nevýslovnou nenávist, strašlivá předsevzetí. Musel v ní pátrat po informacích, kterými se řídil — kde je služební vozidlo a jak se k němu dostanou. A při tom také okusil palčivě hořké odhodlání k pomstě, která by okamžitě následovala, kdyby své sevření na zlomek sekundy povolil.

Skryté myšlenky, jimiž se musel probírat, zůstaly navždy jeho vlastnictvím. A později, v šeru mnoha nevinných rán, vzpomínal na to, jak řídil kroky šílence nebezpečnými chodbami nepřátelské pevnosti.