Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Arvardan polkl naprázdno a couvl. Na rameni ucítil Polinu ruku. „Prosím tě, Bele. Nesmíš ho popudit.“ Poslechl a chraptivým hlasem pronesl: „Bel Arvardan ze Siria poníženě prosí o slyšení u velícího důstojníka.“

„Uvidíme,“ řekl Claudy.

Přikročil k Arvardanovi a švihem ruky ho udeřil do obličeje, do místa, kde obvaz překrýval bolestivé poranění.

Arvardan zalapal po dechu a potlačil výkřik.

„Tenkrát jste se postavil na odpor,“ usmál se poručík. „Tentokrát ne?“

Arvardan mlčel.

„Přijmu vás,“ prohlásil poručík.

Arvardana obstoupili čtyři vojáci. Poručík Claudy šel v čele.

Shekt a Pola zůstali se spícím Schwartzem sami., Já ho už neslyším, co ty?“ zeptal se Shekt.

Pola zavrtěla hlavou. „Já taky ne, už chvíli. Tati, myslíš, že poručík Bélovi něco udělá?“

„Určitě ne,“ zaznělo chlácholivě. „Zapomínáš, že není jeden z nás. Je občanem Impéria, takže s ním nemohou dělat, co se jim zachce… Ty ho máš ráda, že?“

„A moc, tati. Vím, že je to ode mě hloupé.“

„To je,“ zasmál se Shekt nevesele. „Je to čestný člověk, o tom není pochyb. Ale co může dělat? Bude s tebou žít tady? Odveze si tě domů? Představí tě svým přátelům jako Pozemšťanku? A své rodině?“

Pola se rozplakala. „Já vím. Ale třeba ani nebude žádné potom.“

Shekt znovu vyskočil, jako by mu poslední věta něco připomněla. „Neslyším ho,“ opakoval.

Myslel tím, že neslyší tajemníka. Balkise totiž zavřeli do sousední místnosti, v níž přecházel jako lev v kleci, a ještě před chvílí jeho kroky zřetelně slyšeli. Teď nebylo slyšet nic.

Mohlo to vypadat malicherně, ale tajemník se pro ně stal symbolem všech zlověstných sil zhouby a ničení, ohrožujících nesmírnou síť žijících hvězd. Shekt ohleduplně zatřásl Schwartzovým ramenem. „Vstávejte.“

Spáč se zavrtěl. „Co se děje?“ Vůbec si nepřipadal odpočatý. Únava mu jako zubatými hroty pronikala celým tělem.

„Kde je Balkis?“ naléhal Shekt.

„Cože? Ach, ano.“ Schwartz se nejistě rozhlížel, pak si uvědomil, že tím, čím vidí zřetelně, nejsou oči. Jeho mentální tykadla kroužila a neklidně pátrala po mysli, kterou tak dobře znala.

Našel ji, a nedotkl se jí. Přestože v ní tak dlouho pobýval, nedokázal nepociťovat nechuť k její nemocné zvrácenosti.

„Je na jiném patře,“ zašeptal. „S někým mluví.“

„S kým?“

„S někým, koho jsem se ještě mentálně nedotkl. Počkejte, nechtě mě vnímat. Třeba ho tajemník… Ano, říká mu plukovníku.“

Oba na sebe rychle pohlédli.

„Přece by nezradil,“ zašeptala Pola. „Důstojník Impéria by se přece nespojil s Pozemšťanem proti imperátorovi.“

„Nevím,“ povzdechl Shekt. „Jsem ochoten uvěřit čemukoli.“

Poručík Claudy se usmíval. Seděl za stolem, rukou si pohrával s destruktorem a za sebou měl čtyři vojáky. Mluvil s povýšeností, kterou si v dané situaci mohl dovolit.

„Nemám rád Pozemáky,“ začal. „A nikdy jsem je rád neměl. Jsou bahnem Galaxie. Nemocní, pověrčiví, líní. Degenerovaní a zaostalí. Ale, při hvězdách, většina z nich zná svoje místo.

Svým způsobem je chápu. Nemohou za to, jací se narodili. Já osobně bych jim určitě netrpěl to, co jim toleruje imperátor — ty jejich proklaté zvyklosti a tradice — kdybych byl já imperátorem. Ale nevadí. Jednou se naučíme…“

Arvardan se neudržel: „To stačí! Nepřišel jsem, abych poslouchal…

Budete poslouchat, protože jsem ještě nedomluvil. Chtěl jsem říct, že to, co nechápu, je myšlení člověka, který Pozemšťany miluje. Když člověk — normální člověk — klesne tak hluboko do bahna, že se mezi nimi plazí a běhá za jejich sukněmi, ztrácí u mě veškerou úctu. Je dokonce horší než oni…“

„Ty svoje debilní kecy si nechtě na jindy!“ vybuchl Arvardan. Víte, že spiknutí proti Impériu je v plném proudu? Víte, jak nebezpečná je situace? Každá minuta zpoždění představuje nebezpečí pro každého z biliard obyvatel Galaxie…“

„To nevím, doktore Arvardane. Jste doktor, že? Titul musím respektovat. Víte, mám takovou představu. Že jste jedním z nich. Narodil jste se na Siriu, ale máte černé srdce Pozemšťana a své galaktické občanství využíváte v jejich prospěch. Unesl jste nějakého jejich funkcionáře, tradicionalistu. Mimochodem, to nebyl špatný kousek, s chutí bych mu zakroutil krkem. Jenže Pozemšťané ho už začali hledat. Vyslali do pevnosti delegáta.“

„Cože? Tak rychle? Tak proč se tu bavíme? Musím mluvit s plukovníkem, nebo…“

„Očekáváte nepokoje, nějaké potíže? Třeba jste to tak dokonce naplánoval, jako první krok připraveného povstání.“

„Zbláznil jste se? Proč bych něco takového dělal?“

„Takže vám nebude vadit, když toho tradicionalistu propustíme?“

„To nesmíte!“ Arvardan vyskočil a v tu chvíli to vypadalo, že se přes stůl na důstojníka vrhne.

Ale poručík Claudy držel v ruce destruktor. „Že nesmíme?

Tak podívejte. My dva už jsme se trochu vyrovnali. Jednu jsem vám vrazil a nechal jsem vás plazit se po zemi před vašimi pozemskými kumpány. Posadil jsem si vás tu a řekl jsem vám doočí, že jste prašivý červ. A teď vám s potěšením ustřelím ruku za to, co jste udělal vy mně. Stačí jediný pohyb…“

Arvardan ztuhl.

Poručík Claudy se zasmál a odložil destruktor. „Škoda že vás musím ušetřit pro plukovníka. Přijme vás ve čtvrt na šest.“

„Vy jste to věděl — vy jste to celou dobu věděl.“ Pocit znechucení mu škrtil slova v hrdle.

„Ovšem.“

„Jestli kvůli času, který jsem s vámi ztratil, poručíku Claudy, všechno prohrajeme, pak ani jednomu z nás dvou nezbývá moc života.“ Mrazivý tón tak nějak zlověstně deformoval jeho hlas. „Ale vy zemřete dřív, protože vám v poslední minutě, která bude zbývat, nadělám z palice hromádku kostí a mozkovou kaši.“

„Budu se těšit, pozemšťanský patolízale. Kdykoli!“

Velitel pevnosti Fort Dibburn ve službě Impériu zkostnatěl. Z poklidu, který provázel život posledních generací, nemohl žádný důstojník vytěžit příliš vojenských zásluh, a plukovník, stejně jako mnoho ostatních, nevytěžil vůbec žádnou. Ale za svou dlouhou vojenskou kariéru, kterou začínal jako kadet, měl možnost sloužit ve všech koutech Galaxie, a proto služba na neurotické Zemi pro něho neznamenala než další službu. Toužil jen po rutině každodenního života. Nic víc si nežádal, a proto byl ochoten se ponížit — a pokud to situace vyžadovala, omluvit se i Pozemšťance.

Vypadal unaveně, když k němu do kanceláře vstoupil Arvardan. Košili měl u krku rozepnutou, jeho blůza se zářivě žlutým znakem Impéria — sluncem a lodí — visela na opěradle židle. Roztržitě svíral pravou ruku, až klouby praskaly, a zamyšleně si Arvardana prohlížel.

„Je to všechno jaksi zmatené,“ řekl, „velmi zmatené. Pamatuji si vás dobře, mladíku. Jste Bel Arvardan z Baronnu a hlavnípostava nedávné nemalé nepříjemnosti. Nemůžete se nepříjemnostem vyhýbat?“

„Ta nepříjemnost se netýká jenom mě, plukovníku, ale celé Galaxie.“

„Ano, vím,“ zaznělo poněkud netrpělivě. „Přinejmenším vím, že vy to tvrdíte. Slyšel jsem, že už nemáte identifikační doklady.“

„Ty mi vzali, ale na Everestu mě znají. Sám prokurátor může potvrdit moji totožnost, a doufám, že to do večera udělá.“