Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Obdivuji váš postoj,“ uznal neochotně plukovník. „A přiznávám, že na vašem místě bych se nezachoval jinak. Děláte svému lidu čest. Pokusím se o spojení s panem prokurátorem.“

Arvardan už neřekl ani slovo, dokud ho neodvedli zpátky do cely.

Vyhýbal se letmým pohledům ostatních. Dlouho nehybně seděl a kousal se do kloubu na ruce.

Posléze se ozval Shekt: „Tak co?“

Arvardan zavrtěl hlavou. „Skoro všechno jsem zkazil.“

„A jak?“

„Přestal jsem se ovládat. Urazil jsem plukovníka a nedostal se nikam. Nejsem diplomat, Shekte.“

Najednou pocítil potřebu se bránit. „Co jsem mohl dělat?“ vykřikl. „Plukovník mluvil s Balkisem dřív než se mnou, a jak jsem mu mohl věřit? Co když mu Balkis slíbil přežít? A co když je plukovník do spiknutí zasvěcený od začátku? Vím, že je toŠílený nápad, ale nemohl jsem riskovat. Připadalo mi to podezřelé. Chtěl jsem mluvit přímo s Enniem.“

Fyzik vstal a založil ruce za záda. „A Ennius sem přijede?“

„Asi ano. Ale na žádost samotného Balkise, a to mi nejde do hlavy.“

„Na žádost Balkise? V tom případě měl Schwartz pravdu.“

„Ano? A co říkal?“

Zavalitý Pozemšťan seděl na lůžku. Když se k němu obrátily pohledy ostatních, pokrčil rameny a rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Zachytil jsem tajemníkův mentální dotek, když ho teď vedli kolem našeho pokoje. S tím důstojníkem, se kterým jste mluvil, musel mít dost dlouhý rozhovor.“

„To vím.“

„Ale ten důstojník neměl v myšlenkách zradu.“

„Pak jsem se tedy zmýlil,“ povzdechl si Arvardan. „Až přijde Ennius, posypu si hlavu popelem. A co Balkis?“

„Nedělá si velkou hlavu, nemá strach, ale převažuje nenávist. Nyní hlavně nenávidí nás, protože jsme ho zajali a odtáhli sem. Velice jsme zranili jeho pýchu, a je odhodlán si urážku s námi vyrovnat. Zachytil jsem pár jeho vzdušných zámků. On sám zabrání celé Galaxii, aby mu plány překazila, i když proti němu použijeme všechno, co víme. Dá nám šanci i trumfy, a pak nás stejně rozdrtí.“

„Chcete říct, že ohrozí své plány, své sny o vládě nad Impériem, jen aby se nám pomstil? To je šílené.“

„Já vím,“ přikývl Schwartz rozhodně. „On je šílený.“

„A myslí si, že uspěje?“

„Přesně tak.“

„Pak tedy musíme využít vás, Schwartzi. Budeme potřebovat vaši hlavu. Poslouchejte…“

Ale Shekt měl jiný názor. „Ne, Arvardane, to se nám nepodaří. Když jste odešel, probudil jsem Schwartze a celou záležitost jsme probrali. Ty psychické schopnosti, které dovedepopsat jen neurčitě, nemá plně pod kontrolou. Může člověka omráčit, ochromit nebo dokonce zabít. Může sice ovládat větší volní svaly i proti jeho vůli, ale to je vše. Vzpomeňte si, že nedokázal tajemníka přimět, aby promluvil, neboť drobné svaly hlasivek jsou nad jeho síly. Nedokázal koordinovat jeho pohyby tak, aby tajemník mohl řídit, a při chůzi ho jen tak tak udržoval v rovnováze. Z toho plyne, že nedokážeme ovládnout například Ennia do té míry, abychom ho přiměli vydat ústní nebo písemný rozkaz. Taky mě to už napadlo…“ Shekt zmlkl a zavrtěl hlavou.

Arvardan cítil, že podléhá pocitu bezmocnosti. „Kde je Pola?“ vyhrkl najednou úzkostlivě.

„Spí ve výklenku.“

Chtělo se mu ji probudit, moc se mu chtělo… Chtělo se mu toho ještě tolik.

Podíval se na hodinky. Byla téměř půlnoc. Zbývalo pouze třicet hodin.

Na chvilku si zdřímnul, a když se rozednilo, probudil se. Ale nikdo nepřicházel. Obrovské vyčerpání přemohlo i jeho vůli.

Arvardan se podíval na hodinky. Byla téměř půlnoc — a zbývalo posledních šest hodin.

Omámeně, bezmocně se rozhlédl kolem sebe. Všichni se už dostavili — dokonce prokurátor. Pola seděla vedle něho, svými teplými prsty se dotýkala jeho zápěstí, a to, jak vypadala vylekaně a unaveně, ho víc než cokoli jiného rozlítilo proti celé Galaxii.

Asi si zasloužili zemřít, ti hlupáci… pitomci… pitomci.

Shekta a Schwartze jen zahlédl — seděli nalevo od něho. A byl tam Balkis, ten zatracený Balkis, s dosud opuchlými rty a nazelenalou podlitinou na tváři, a muselo ho to tedy pořádně bolet, když mluvil… A zvlnil rty ve výsměšném bolestivém úsměvu a zatnul pěsti. Vlastní bolest pod obvazem na obličeji v té chvíli téměř necítil.Naproti všem seděl Ennius, zamračený, nerozhodný. V tom těžkém, neforemném, olovem vyztuženém obleku vypadal skoro směšně.

Ani on neměl za mák rozumu. Arvardan se zachvěl zlostí, když pomyslel na všechny ty galaktické režiséry, kterým šlo jen o klid a pohodlí. Kam se poděli dobyvatelé z minulých století?

Kam?

Zbývalo šest hodin…

Ennius obdržel hlášení z posádky v Chicu před osmnácti hodinami a ihned se vydal na cestu přes polovinu planety. Motivy, které ho k tomu vedly, sice dost dobře nechápal, ale přesvědčily ho. Říkal si, že v podstatě nejde o víc než o politováníhodný únos jednoho z těch fanatiků v zelených tunikách, kteří jsou zvláštností této pověrčivé, zmučené planety. Jen o to a o nějaké bláznivé, nepodložené obvinění. Nic, co by nemohl plukovník tamní posádky vyřídit na místě.

Ale byl tam i Shekt, i ten byl do případu zapletený. Ne jako obviněný, ale jako žalobce. A to ho mátlo.

Teď je měl všechny před sebou, přemýšlel a dobře si uvědomoval, že svým rozhodnutím může uspíšit povstání a možná si uškodit ve vysokých kruzích, zmařit své šance na další postup… Jak vážně se dala brát Arvardanova sáhodlouhá přednáška o nějakých virových kmenech a nezvládnutelných epidemiích? Kdyby se na jejím základě rozhodl jednat, jak vážně by na tu záležitost pohlíželi jeho nadřízení?

Přitom Arvardan byl významný archeolog.

Aby pro své rozhodnutí získal čas, obrátil se na tajemníka: „Určitě k tomu máte co říct.“

„Jen překvapivě málo,“ řekl tajemník sebejistě. „Chtěl bych se zeptat, o jaký důkaz se toto obvinění opírá.“

„Vaše Excelence,“ nutil se do trpělivosti Arvardan, „již jsem vám řekl, že tento muž všechno a podrobně přiznal, když nás předevčírem nechal uvěznit.“

„Možná tomu věříte, Vaše Excelence,“ ozval se znovu tajemník, „ale je to jen další nepodložené tvrzení. Skutečnost je taková, a svědci to mohou potvrdit, že tím, kdo byl násilně uvězněn, jsem byl já, ne oni, a že ohrožen byl můj život, nikoli jejich. A teď bych byl rád, kdyby pan žalobce vysvětlil, jak na to všechno za devět týdnů přišel, když vy, pane prokurátore, jste za léta své služby nezaznamenal nic, co by mi mohlo přitížit?“

„To, co tajemník říká, má logiku,“ připustil váhavě Ennius. „Jak jste se to dozvěděl?“

„Ještě dřív, než se obviněný sám přiznal, byl jsem o spiknutí informován doktorem Shektem,“ řekl upjatě Arvardan.

„Je to pravda, doktore Shekte?“ Prokurátor sklouzl pohledem k fyzikovi.

„Ano, Vaše Excelence.“

„A jak jste se o tom dozvěděl vy?“

„Doktor Arvardan velmi výstižně a přesně popsal, k čemu byl synapsifikátor zneužit, a rovněž uvedl poslední slova bakteriologa F. Smitka. Tento Smitko byl jedním ze spiklenců. Jeho prohlášení bylo zaznamenáno a nahrávka je k dispozici.“

„Ale, pane doktore, posledním slovům člověka, který je evidentně v deliriu — pokud doktor Arvardan mluvil pravdu — nelze přikládat velkou váhu. Jiný důkaz nemáte?“