Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Znovu se zamyslel. Co ho přesvědčilo, že spiknutí je reálné? Byl archeologem, zvyklým pochybovat, ale teď… Stačilo slovo jednoho muže? Jeden dívčí polibek? Nebo Joseph Schwartz?“ Nedokázal se soustředit. Nedokázal se soustředit!

„Prosím?“ zeptal se netrpělivě Ennius. „Chcete něco dodat, doktore Shekte? Nebo vy, doktore Arvardane?“

Do ticha zazněl netrpělivý Polin hlas. „Proč se jich ptáte? Nepoznáte, co je obyčejná lež? Nevidíte, jak nás všechny tahá tajemník za nos svými úlisnými řečmi? Všichni brzy zahyneme, a mně už na ničem nezáleží — ale mohli jsme tomu zabránit! Ano, mohli! Místo toho tu sedíme a… a… žvaníme.“ Rozvzlykala se.

„Tak jsme se omezili na ječeni hysterické ženské,“ poznamenal tajemník. „Mám následující návrh, Vaše Excelence. Moji žalobci tvrdí, že ten údajný virus a všechno ostatní, co si vymysleli, je přesně naplánováno — na šestou hodinu ranní, tuším. Nabízím se, že zůstanu týden ve vaší ochranné vazbě. Jestli to, co tvrdí, je pravda, zpráva o epidemii šířící se Galaxií by se mohla na Zemi dostat během několika dní. Jestli se něco takového stane, Země bude stále pod kontrolou imperiálních vojsk…“

„Jakou báječnou výměnou je Země za Galaxii lidských bytostí,“ zašeptal Shekt, bledý jako křída.

„Cením si svého života i života tohoto lidu. Jsme zástavou naší nevinnosti, a já jsem připraven neprodleně informovat Společenstvo tradicionalistů, že zde z vlastní vůle týden zůstanu, aby se předešlo konfliktům, které by jinak mohly nastat.“

Zkřížil před sebou ruce.

Ennius vzhlédl se ztrápeným výrazem. „Neshledávám tohoto člověka vinným…“

Arvardan se dále nedokázal ovládat. Tiše a rychle vstal a vrhl se na prokurátora. Nikdo nikdy nepochopil, čeho chtěl dosáhnout. A on sám si později také nevzpomněl. Ale stalo se. Ennius měl nervové důtky a použil je.Potřetí od přistání na Zemi se Arvardan ocitl ve výhni bolesti. Všechno se s ním zatočilo a zmizelo. Byl dosud v bezvědomí, když osudná chvíle o šesté nastala…

A pominula.

Světlo —

Rozmazané šmouhy světla a mlhavé stíny, rozplývající se a vířící — pak se všechno zaostřilo.

Tvář… Oči vpíjející se do jeho…

„Polo!“ V jediném okamžiku si Arvardan celou situaci až příliš jasně vybavil. „Kolik je hodin?“

Tak pevně jí stiskl zápěstí, že mimoděk rukou ucukla.

„Sedm pryč,“ zašeptala. „Lhůta vypršela.“Nedbaje na bolest v kloubech, vzrušeně se rozhlédl, a první pohled platil lůžku, na němž ležel. Shekt, krčící se na židli, zvedl hlavu a smutně jí pokýval.

„Je pozdě, Arvardane.“

„Takže Ennius…“

„Ennius nechtěl riskovat,“ řekl Shekt. „Není to směšné?“ Z hrdla se mu vydral podivně chraptivý a drsný smích. „Odhalili jsme obrovské spiknutí proti Impériu, zajali jeho vůdce a přivedli ho ke spravedlnosti. Skoro jako v pohádce, kde slavní hrdinové všechny přemohou a na poslední chvíli zvítězí. Tak to obyčejně končí. Jenže v našem případě měla pohádka pokra-čování, a my jsme zjistili, že nám nikdo nevěří. To se přece v pohádkách nestává, že ne? Tam všechno skončí šťastně. Je to výsměch…“ Jeho další slova zanikla v přerývaných vzlycích.

Arvardan od něho odvrátil hlavu. Poliny oči byly temné jako vesmír, vlhké a plné slz. Na okamžik jako by se v nich ztratil — opravdu připomínaly vesmír s bezpočtem hvězd. A k těm hvězdám se řítily lesklé kontejnery z kovu, polykaly světelné roky a po vypočítaných drahách pronikaly hyperprostorem. Brzy — pokud se tak již nestalo — se přiblíží k prvním planetám, probodnou jejich atmosféru a vypustí neviditelný, smrtící virový déšť…

Bylo po všem.

Teď už se to nedalo zastavit.

„Kde je Schwartz?“ zeptal se ochable. '

Ale Pola jen zavrtěla hlavou. „Zpátky ho už nepřivedli.“

Dveře se otevřely, a Arvardan se ještě nesmířil se smrtí natolik, aby nevzhlédl se zábleskem naděje v očích.

Byl to však Ennius. Arvardan ztuhl v obličeji a odvrátil se.

Ennius přistoupil blíž a krátce spočinul pohledem na otci s dcerou. Shekt a Pola ani teď nezapomněli, že jsou jen obyčejní Pozemšťané, a nedokázali mu nic říct, přestože věděli, že ječeká krátký a smutný život, že budoucnost, kterou má' před sebou on, bude ještě kratší a smutnější.

Ennius se dotkl Arvardanova ramena. „Doktore Arvardane?“

„Vaše Excelence?“ Arvardan pohotově, ironicky napodobil jeho intonaci.

„Už je po šesté.“ Ennius té noci nespal. Oficiálně sice zprostil Balkise viny, ale nepříčetností žalobců si nebyl tak zcela jist — ani tím, že jsou psychicky manipulováni. Sledoval, jak chronometr lhostejně odměřuje život Galaxie.

„Ano,“ přikývl Arvardan. „Je po šesté a hvězdy ještě září.“

„Ještě si myslíte, že máte pravdu?“

„Vaše Excelence, za pár hodin zemřou první oběti. Nikdo si toho nevšimne. Lidé umírají každý den. Za týden zemřou statisíce. Úspěšnost léčby bude téměř nulová. Žádný známý lék nebude účinný. Několik planet vyšle tísňové volání o pomoc proti epidemii. Za dva týdny bude takových planet několik desítek a v přilehlých sektorech bude vyhlášen stav ohrožení. Za měsíc se bude v křečích nemoci svíjet celá Galaxie. Za dva měsíce zůstanou nezasaženy ani ne dvě desítky planet. Za půl roku bude Galaxie mrtvá… A co uděláte vy, až přijdou první zprávy?

Dovolte mi předpovědět i to. Oznámíte, že možným původcem epidemie je Země. To nikoho nezachrání. Vyhlásíte válku tradicionalistům. To nikoho nezachrání. Smetete Pozemšťany z povrchu této planety. Nepřežije nikdo… Anebo můžete vystupovat jako zprostředkovatel mezi vaším přítelem Balkisem a Galaktickou radou nebo těmi, co přežijí. Možná budete mít tu čest složit Balkisovi k nohám žalostné trosky Impéria výměnou za protilátku, která se může, ale nemusí dostat na dost světů v dostatečném množství a včas, aby někoho zachránila.“

Ennius se nepřesvědčivě usmál. „Nezdá se vám, že jste až příliš melodramatický?“

„Ano, ovšem. Jsem mrtev — i vy jste mrtvola. Buďme však v této věci chladnokrevní a zachovejme si imperiální důstojnost.“

„Pokud mi zazlíváte, že jsem použil nervové důtky…“

„Ale vůbec ne,“ zaznělo ironicky. „Už jsem si na ně zvykl. Už je skoro ani necítím.“

„Řeknu vám to tak logicky, jak jen dovedu. Je to nepříjemně komplikované. Bylo by obtížné ohlásit něco rozumného, a stejně obtížné by bylo zasáhnout bezdůvodně. A ostatní žalobci jsou Pozemšťané, takže váhu by měl pouze váš hlas. Řekněme, že byste podepsal prohlášení, že jste obvinění vznesl v situaci, kdy jste nebyl plně… No, vymyslíme nějakou formulaci, která překryje průběh bez zmínky o psychickém ovládání.“

„To bude jednoduché. Říct, že jsem byl šílený, opilý, zhypnotizovaný, nadrogovaný. Všechno se hodí.“

„Dostanete už konečně rozum? Podívejte se, říkám vám, že jste byl zmanipulovaný.“ Ennius vzrušeně zašeptal: „Pocházíte ze Siria. Proč jste se zamiloval do Pozemšťanky?“

„Cože?“

„Nekřičte. Ptám se, zda byste byl v normálním stavu schopen splynout s domorodci? Napadlo by vás něco takového?“ Sotva znatelně pokynul hlavou směrem k Pole.

Arvardan na něho chvíli užasle zíral. Pak vymrštil ruku a popadl nejvyššího představitele Impéria na Zemi pod krkem. Ennius zoufale mával rukama a marně se snažil vysvobodit z jeho sevření.