Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Něco takového?“ sykl Arvardan. „To myslíte slečnu Shektovou? Pokud ano, chci slyšet náležitou omluvu. Ale co, vypadněte! Stejně jste už mrtvý.“

Ennius lapal po dechu. „Doktore Arvardane, jste zatčen…“

Dveře se opět otevřely, a v nich stál plukovník.

„Vaše Excelence, ta pozemská chátra se vrátila.“

„Cože? Vždyť Balkis mluvil se svými funkcionáři, ne? Hodlal tu zůstat týden.“

„Mluvil s nimi a stále tu je. Ale je tu i ten dav. Jsme připraveni k palbě, a ze své pozice vojenského velitele navrhuji, abychom to udělali. Máte nějaký jiný návrh, Vaše Excelence?“

„Nestřílejte, dokud nepromluvím s Balkisem. Pošlete ho sem.“ Otočil se. „S vámi si to vyřídím později, doktore Arvardane.“

Balkis vstoupil s úsměvem na rtech. Formálně se Enniovi uklonil, a ten mu odpověděl sotva kývnutím.

„Tak podívejte,“ začal prokurátor ostře, „dozvěděl jsem se, že se vaši lidé shromažďují na přístupových cestách k Fort Dibburnu. Na ničem takovém jsme se nedohodli… Nepřejeme si krveprolití, ale naše trpělivost není nevyčerpatelná. Můžete zařídit, aby se pokojně rozešli?“

„Pokud budu chtít, Vaše Excelence.“

„Pokud budete chtít? Raději chtějte. A hned.“

„Ani náhodou, Vaše Excelence!“ Tajemník se usmál a natáhl ruku. To, co v sobě dlouho dusil, mohlo konečně ven, a z jeho hlasu zazněl neskrývaný výsměch. „Hlupáku! Čekal jste příliš dlouho, a za to můžete zaplatit životem! Nebo žít jako otrok, když budete chtít, ale uvědomte si, že to nebude lehký život.“

Zuřivost a drzost jeho prohlášení na Ennia nijak nezapůsobily. Ani ve chvíli, kdy utrpěl určitě nejtěžší ránu své kariéry, ho neopustila důstojnost profesionálního imperiálního diplomata. Pouze zbledl a jeho vpadlé oči se propadly ještě hlouběji.

„Takže jsem svou opatrností všechno prohrál? To s tím virem byla… pravda?“ Jeho hlas zněl nepřítomně, téměř lhostejně. „Ale Země a vy sám zůstáváte mými rukojmími.“

„Vůbec ne!“ vykřikl vítězoslavně tajemník. „Vy a vaši lidé jste moji rukojmí. Virus, který se teď již šíří do vesmíru, nevynechal ani Zemi. Už je ho dost v atmosféře nad každou posádkou naší planety, dokonce i na Everestu. My, Pozemšťané, jsme imunní, ale jak je vám, pane prokurátore? Nepociťuje slabost? Nevysychá vám v krku? Nemáte horkou hlavu? Nebojte se, nebude to trvat dlouho. A protilátku můžete dostat pouze od nás.“

Ennius dlouho mlčel. Pak se na jeho propadlé tváři objevil důstojný výraz. Otočil se k Arvardanovi a chladným, kultivovaným hlasem pronesl: „Musím se omluvit, doktore Arvardane, že jsem o vašich slovech pochyboval. Doktore Shekte, slečno Shektová — omlouvám se vám.“

Arvardan odhalil v úsměvu zuby. „Děkuji za vaši omluvu. Ta nám všem moc pomůže.“

„Vaše ironie je na místě,“ uznal prokurátor. „Když dovolíte, vrátím se na Everest, abych zemřel se svou rodinou. Jakýkoli kompromis s tímto…

Člověkem… je pochopitelně vyloučený. Jsem přesvědčen, že se vojáci imperiálních posádek zachovají tak, jak situace žádá, a nemálo Pozemšťanů nám ještě posvítí na cestu chodbami smrti… Sbohem.“

„Počkejte, počkejte. Neodcházejte.“ To zazněl nový hlas, a Ennius vzhlédl jen neochotně.

Joseph Schwartz, trochu zamračený, unaveným krokem pomalu překročil práh.

Tajemník viditelně zneklidněl a uskočil. Ostražitě a podezíravě si muže z minulosti prohlížel.

„To ne,“ zaskřípal zuby, „tajemství protilátky ze mě nedostanete. To zná jen pár lidí, a pár dalších ví, jak s ní pracovat. A ti všichni jsou bezpečně mimo váš dosah na dobu, než toxin udělá svou práci.“

„Jsou mimo dosah,“ připustil Schwartz, „ale ne na dobu, než toxin udělá svou práci. On totiž žádný toxin nebo virus, který by bylo potřeba zlikvidovat, neexistuje.“Všichni hned nepochopili. Arvardana napadlo zarážející: Nebyl opravdu zmanipulován? Nebylo to celé jeden velký podvod, jehož obětí se stal on i tajemník? A pokud ano, tak proč?

Vzpamatoval se Ennius: „Dělejte, člověče. Jak to myslíte?“

„Je to prosté,“ vysvětloval Schwartz. „Když jsme se zde minulé noci shromáždili, uvědomil jsem si, že ničeho nedosáhnu, když budu sedět a naslouchat. Proto jsem dlouho a pečlivě pracoval na tajemníkových myšlenkových pochodech… Netroufal jsem si dát o sobě vědět. A on nakonec požádal, aby mě z místnosti vyvedli. O to mi samozřejmě šlo, a další proběhlo celkem snadno.

Omráčil jsem strážného a pospíšil si na startovací dráhu. V pevnosti byla vyhlášena bojová pohotovost, a proto byla letadla natankovaná, vyzbrojená a připravená vzlétnout. Piloti čekali. Jednoho jsem si vybral — a odletěli jsme do Senloo.“

Zdálo se, že tajemník chce něco říct, ale jeho čelisti se svíjely naprázdno.

Byl to Shekt, kdo promluvil: „Přece jste nemohl někoho přimět, aby letěl s letadlem, Schwartzi. Vždyť nejvýš přimějete někoho k chůzi.“

„To je pravda, pokud je to proti vůli toho dotyčného. Ale díky doktoru Arvardanovi vím, jak Siriané Pozamšťany nenávidí — a proto jsem hledal někoho, kdo se narodil v sektoru Sirius, a našel jsem poručíka Claudyho.“

„Poručíka Claudyho?“ vykřikl Arvardan.

„Ano… vždyť ho znáte. Ano, chápu, na co myslíte.“

„Nepochybujte, že… Ale pokračujte, Schwartzi.“

„Ten důstojník nenávidí Pozemšťany tak hluboce, že je to sotva pochopitelné i pro mě, a to vím z jeho myšlenek.. A taky moc toužil, aby na ně pustil pár bomb. Toužil Pozemšťany zničit. A jenom disciplína mu svazovala ruce a nedovolovala mu s letadlem vzlétnout.S člověkem takového myšlení je to pak snadné. Stačilo dát podnět, přitlačit, a disciplína už ho udržet nedokázala. Myslím, že si ani neuvědomil, že jsem nastoupil do letadla s ním.“

„A jak jste našel Senloo?“ zašeptal Shekt.

„Za mých dob existovalo město, které se jmenovalo St. Louis. Leželo na soutoku dvou velkých řek… Podařilo se nám ho najít. Byla noc, ale v moři radioaktivity zela temná skvrna — a doktor Shekt říkal, že Chrám stojí v izolované oáze normální země. Shodili jsme světlici — na tom jsem se podílel mentálním podnětem — a pod námi se objevila pětiúhelníková budova. Souhlasila s obrazem, který jsem zjistil v tajemníkové mysli… Teď je na tom místě třicet metrů hluboký kráter. Stalo se to ve tři ráno. Žádný virus se nevydal na cestu a vesmír je v bezpečí.“

Z tajemníkových úst se vydralo nelidské zasténání — nepozemský zvuk zla. Zdálo se, že se hotoví ke skoku, ale pak se zhroutil.

Po dolním rtu mu pomalu stékala pěna.

„Ani jsem se ho nedotkl,“ řekl tiše Schwartz. Pak se zamyšleně podíval na ležící postavu tajemníka a dodal: „Vrátil jsem se před šestou, ale věděl jsem, že budu muset počkat, až lhůta vyprší. Až se Balkis bude chtít pochlubit. Všechno jsem věděl z jeho myšlenek, ale jen vlastní prohlášení ho mohlo usvědčit… A tak jsme ho dostali.“

Třicet dní uplynulo od chvíle, kdy Joseph Schwartz v noci zasvěcené zničení Galaxie odstartoval z letištní dráhy, přestože za ním ječely sirény a éter žhavily rozkazy k návratu.

Neuposlechl, nevrátil se dřív, než zničil Chrám v Senloo.

Jeho hrdinský čin doznal oficiálního uznání. V kapse ho hřála stužka Řádu slunce a lodě první třídy. Kromě něho a dvou dalších z celé Galaxie ho všichni obdrželi in memoriam.