Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

„Zastíní tvou matku jako luna hvězdu?“

Rea potřásla hlavou.

„Copak ty zůstaneš stát? Dostaneš se zase dál než ona!“

Evda pohlédla do dceřiny upřené tváře a pohladila ji po hladkých vlasech.

„Není už toho chválení dost, holčičko? Ztrácíme čas…!“

Veda Kong šla tiše alejí a zacházela stále hlouběji do klenového háje. Nad hlavou jí šumělo vlhké listí. Z blízkého palouku začaly se zvedat první přízraky večerní mlhy, ale vítr je okamžitě rozvál. Veda přemýšlela o hybném klidu přírody a o tom, jak šťastně se vždycky vybírají místa pro stavbu škol. Nejdůležitější stránkou výchovy je rozvoj citlivého vnímání přírody a těsného soužití s ní. Otupí-li v člověku pozornost k přírodě, je to vlastně zastávka ve vývoji, protože odvykne-li si člověk pozorovat, ztrácí schopnost zobecňovat. Myslila na umění učitelské, nejcennější schopnost v epoše, kdy lidé konečně pochopili, že vzdělání je vlastně také výchova a že jen tak lze připravit dítě pro těžkou pout člověka. Hlavní jsou ovšem vrozené vlastnosti, ale mohly by vyznít naprázdno, kdyby lidskou duši citlivě neformoval učitel.

Historička se ve vzpomínkách vrátila k dávno uprchlým dnům, kdy sama byla studentkou ve škole třetího cyklu. Jak byla tehdy plná protikladů! Hned hořela touhou, aby se mohla obětovat, hned zase posuzovala celý svět jen podle sebe, s egocentrismem zdravého mládí. — Jak mnoho tehdy vykonali učitelé! V našem světě určitě neexistuje čestnější zaměstnání!“

V učitelových rukou je žákova budoucnost, jeho úsilím se člověk pozvedá, překonává sám sebe, samolibou chtivost i bezuzdná přání a stává se stále mocnějším.

Veda zabočila k malému zálivu vroubenému borovicemi, odkud zaznívaly mladé hlasy. Brzy narazila asi na deset chlapců v zástěrách z plastické hmoty, kteří sekerami usilovně přitesávali dlouhou dubovou kládu. Mladí stavitelé historičku uctivě pozdravili a vysvětlili jí, že napodobují historické hrdiny a chtějí si postavit loď bez pomoci automatických pil, pouze s nástroji, které vynalezli už jeskynní lidé v době kamenné. Koráb určili pro plavbu k rozvalinám Kartága, kterou chtějí podniknout o prázdninách s učiteli dějepisu, zeměpisu a práce.

Veda popřála budoucím mořeplavcům hodně úspěchu a chtěla pokračovat v cestě. Z hloučku vystoupil vysoký štíhlý chlapec s úplně žlutými vlasy.

„Přijela jste společně s Evdou Nal? Mohu vám dát několik otázek?“

Veda souhlasila.

„Evda Nal pracuje v Akademii Hoře a Radosti. Probrali jsme už společenské uspořádání naší planety a některých jiných světů, ale nevyprávěli nám ještě o významu této Akademie.“

Veda jim pověděla, že Akademie vede rozsáhlou evidenci o životě společnosti, o zármutku a štěstí v životě jednotlivců i lidí různých věkových skupin. Pak rozebrala, jak se hoře a radost měnily v etapách historického vývoje společnosti. Ať byly lidské prožitky kvalitativně seberůznější, v masových součtech, zpracovaných podle metod stochastiky, přišlo se k důležitým zákonitostem. Rady, které řídily další rozvoj společnosti, vždycky se snažily dosáhnout nejlepších ukazatelů. Teprve když radost má převahu, nebo je aspoň v rovnováze s hořem, lze předpokládat, že se společnost rozvíjí úspěšně.

„Akademie Hoře a Radosti je tedy ze všech nejdůležitější?“ zeptal se chlapec s nebojácnýma uličnickýma očima.

Ostatní se rozesmáli a první Vedin společník vysvětloval:

„Ol hledá všude svrchovanost. Sní o velkých vůdcích minulosti.“

„To je nebezpečná cesta,“ usmála se Veda. „Jako historička vám mohu říci, že to byli nejspoutanější a nejzávislejší lidé.“

„Spoutávala je podmíněnost vlastního jednání?“ otázal se světlovlasý chlapec.

„Ovšem. Ale to bylo v dobách nerovnoměrného a živelného rozvoje starověkých společností ÉRS nebo ještě dříve. Dnes neexistuje svrchovaná moc, protože činnost každé jednotlivé rady není myslitelná bez ostatních rad.“

„A co Rada Ekonomiky? Bez ní nemůže nikdo nic velkého podnikat,“ namítl opatrně Ol, který se zarazil, ale nepřišel do rozpaků.

„Zajisté, protože ekonomika je jediným reálným základem naší existence. Ale mně se zdá, že nemáte úplně správnou představu o vedoucí úloze… Už jste měli citoarchitektoniku lidského mozku?“

Hoši přisvědčili.

Veda požádala o hůlku a nakreslila do písku kruhy hlavních řídících institucí.

„Zde ve středu je Rada Ekonomiky. Od ní povedeni přímé spoje k Akademii Hoře a Radosti, Akademii Výrobních Sil, k Akademii Stochastiky a Předpovídáni Budoucnosti i k Akademii Psychofyziologie Práce, které jsou jejími poradními orgány. Boční spoj vede k Radě Astronautiky, která je samostatným orgánem. Odtud jdou přímá spojení k Akademii Směrových Zářeni a ke kosmickým stanicím Velikého Okruhu. Dále…“

Veda narýsovala na písek složité schéma a pokračovala:

„Nepřipomíná vám to lidský mozek? Výzkumná a evidenční centra — to jsou centra pocitů. Rady jsou centra asociační. Víte přece, že celý život se skládá z přitažlivosti a odpudivosti, z rytmu hromadění a explozí, ze vzruchů a útlumů. Hlavním útlumovým centrem je Rada Ekonomiky, která všechno převádí na půdu reálných možností společenského organismu a jeho objektivních zákonů. Náš mozek i naše společnost je vzájemné působení protikladných sil, převedené na harmonickou práci. Kybernetika, čili nauka o řízení, dovedla převést nejsložitější vzájemné působení a přeměny na poměrně jednoduchou činnost strojů. Ale čím víc se rozvíjelo naše poznání, tím složitější se stávaly jevy a zákony termodynamiky, biologie, ekonomiky, a navždycky vymizely zjednodušené představy o přírodě nebo o procesech společenského vývoje.“

Chlapci poslouchali Vedu bez hnutí.

„Co je tedy hlavní v takovém společenském zřízení?“ obrátila se k obdivovateli vůdců.

Hoch zaraženě mlčel, ale první jinoch mu přispěl na pomoc.

„Pohyb kupředu!“ prohlásil udatně a Veda se nadchla.

„Za tak skvělou odpověď si zasloužíš odměnu!“ zvolala mladá žena. Odepjala z levého ramene emailovou sponu, představující bílého albatrosa nad blankytným mořem, a podala ji chlapci.

Mládenec se zatvářil nerozhodně.

„V upomínku na dnešní rozhovor o pohybu vpřed!“ trvala Veda na svém a hoch albatrosa přijal.

Veda si přidržovala padající ramínko blůzky a zamířila zpátky do parku. Spona byla dárkem od Erga Noora a náhlá touha zbavit se jí zahrnovala v sobě i přání skoncovat s minulostí, o níž Veda věděla, že odešla nebo že odchází.

Kulatý sál vprostřed budovy pojal všechny obyvatele školního městečka. Evda Nal v černých šatech stanula na osvětleném pódiu a klidným pohledem přelétla řady amfiteátru. Auditorium ztichlo a zaposlouchalo se do jejího nehlučného, ale jasného hlasu. Zesilovačů se užívalo jen v bezpečnostní technice. S rozvojem televizofonů ztratily velké posluchárny svůj účel.

„Sedmnáct let znamená přelom ve vašem životě. Už brzy pronesete na shromážděních Irského okruhu tradiční slova: ‚Vy, starší, kteří jste mne vyzvali na cestu práce, přijměte mou dovednost a vůli, přijměte mou práci a učte mne ve dne i v noci. Podejte mi pomocnou ruku, neboť cesta je obtížná, a já půjdu za vámi.‘ Tato starodávná formule skrývá mezi řádky mnohé, o čem vám musím dnes povědět,