Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Nahlédly do další místnosti. Učitelka, stojící k ním zády, ani zaujatí žáci nic nepostřehli. Byli tu sedmnáctiletí chlapci a dívky. Naslouchali s takovým zájmem, že jim zrůžověly tváře.

„Lidstvo prodělalo nejtěžší zkoušky,“ zněl vzrušeně učitelčin hlas. „Až dosud se v historii na škole zabýváme hlavně studiem omylů lidstva a jejich následků. Prošli jsme vysilující složitostí života, abychom dospěli k největší oproštěnosti. Komplikovaný způsob života vedl k zjednodušování duchovní kultury. Zbytečné věci člověka spoutávají, kdežto v prostém životě jsou jeho vjemy a prožitky mnohem silnější a mnohostrannější. Péči o každodenní život věnují dnes nejbystřejší hlavy stejnou pozornost jako nejdůležitějším vědeckým problémům. Nastoupili jsme cestu evoluce, společnou všem živočichům, která směřuje k tomu, aby se automatizací pohybů a rozvojem reflexů v práci nervového systému osvobodilo naše vnímání. Automatizace výrobních sil společnosti vytvořila analogický reflexní systém v ekonomické výrobě a umožnila spoustě lidí, aby se věnovali vědeckému bádání, které je základem veškeré lidské činnosti. Příroda nás obdařila velkým badatelským mozkem, i když byl z počátku předurčen jenom k shánění potravy a zkoumání toho, co je a není k snědku.“

„Správně!“ zašeptala Evda, a vtom spatřila svou dceru. Nic netušící dívka hleděla zadumaně do okna z vlnitého skla, které znemožňovalo výhled.

Veda ji zvědavě srovnávala s matkou. Dcera měla tytéž dlouhé černé vlasy, však na rozdíl od ní si je propletla blankytnou stužkou a upevnila dvěma velkými smyčkami. Měla tentýž dole zúžený oválný obličej, vystouplé lícní kosti a široké čelo, které činily výraz její tváře velmi dětským. Sněhobílá blůzka z umělé vlny zdůrazňovala zasmušilou bledost pleti i čerň očí, obočí a řas. Svérázný zjev dívky vhodně doplňoval malý korálový náhrdelník.

Evdina dcera nosila široké krátké kalhoty nad kolena jako i všichni ve třídě, ale do postranních švů měla všité rudé třásně.

„Indiánská ozdoba,“ zašeptala Evda na tázavý úsměv své přítelkyně.

Evda s Vedou sotva stačily ustoupit do chodby, když učitelka vyšla ze třídy. V patách za ní se vyhrnulo několik žáků, mezi nimi i Evdina dcerka. Dívka strnula, když uviděla matku, svou pýchu a stálý příklad. Evda nevěděla, že ve škole existuje kroužek jejich ctitelů, kteří se rozhodli pro stejnou životní dráhu jako skvělá Evda Nal.

„Maminko!“ zašeptala dívka; přitiskla se k Evdě a pohlédla ostýchavě na matčinu společnici.

Učitelka se zastavila a přistoupila blíž.

„Hned to oznámím školní radě,“ pravila, nedbajíc Evdina protestu. „Musíme vašeho příjezdu využít.“

„Hleďte, z koho byste měli větší užitek!“ představila Evda Vedu.

Učitelka historie se zarděla a docela omládla.

„Výborně!“ snažila se zachovat věcný tón. „Školu brzy opustí nejstarší skupiny. Rady pro život od Evdy Nal, a k tomu přehled starověkých kultur a ras, o kterých promluví Veda Kong, budou naší mládeži velmi prospěšné! Nemám pravdu, Reo?“

Evdina dcera zatleskala. Učitelka lehce jako gymnastka pospíšila do služebních místností v dlouhém rovném přístavku.

„Reo, co kdybys vynechala zaměstnání a prošly jsme se v parku?“ navrhla Evda dceři. „Nestačím se za tebou už podívat, než si zvolíš hrdinské činy. Minule jsme se přece definitivně nerozhodly…“

Rea mlčky vzala matku za ruku. V každém ročním cyklu se střídala studia s hodinami praktického cvičení. Právě teď měla Rea svou oblíbenou hodinu broušení optických skel. Co však mohlo být zajímavější a důležitější než matčin příjezd?

Veda nechala matku s dcerou o samotě a pustila se k malé astronomické observatoři, která se tyčila v dálce.

Rea se dětsky přivinula k pevné matčině ruce a šla zamyšleně vedle ní.

„Kde máš malého Káje?“ zeptala se Evda a děvče viditelně zesmutnělo.

Káj byl jejím žákem. Starší školáci navštěvovali nedaleké školy prvního nebo druhého cyklu a bděli nad učením a výchovou zvolených svěřenců. Při bedlivé výchově byla integrální pomoc učitelům naprosto nutná.

„Káj přešel do druhého cyklu a odjel daleko. Mně je tak smutno… Proč nás převádějí každé čtyři roky z místa na místo, z cyklu do cyklu?“

„Víš přece, že duševní život se jednostrannými dojmy unavuje a otupuje.“

„Já jenom nechápu, proč se první ze čtyř cyklů nazývá nultý — vždyť výchova a výuka dětí od jednoho do čtyř roků je taky důležitý proces.“

„Název je starý a nevhodný. Ale nechceme měnit ustálené termíny, když to není krajně nutné. Vyžádá si to vždycky zbytečnou ztrátu lidské energie. A před tím je každý povinen lidstvo chránit.“

„Ale rozdělení cyklů, jejich neustálé přesuny z místa na místo — to je přece také velká ztráta sil.“

„Ta se mnohonásobně vyplatí zostřeným vnímáním a zlepšenými výsledky studia, které jinak rok od roku nutně klesají. Z vás malých se růstem a výchovou stávají rozdílné bytosti. Společný život různých věkových skupin vadí výchově a rozčiluje i samotné žáky. Snížili jsme rozdíl na minimum tím, že jsme rozdělili děti do čtyř věkových cyklů, a přece to ještě zdaleka není dokonalé. Ale nejdříve si pohovoříme o tvých touhách a plánech. Budu vám všem přednášet, a možná, že se tvé problémy vyřeší samy sebou.“

Rea začala svěřovat matce své nejtajnější myšlenky s otevřeností dítěte éry Okruhu, které nikdy nezakusilo nepochopení či urážející výsměch. Dívka byla ztělesněné mládí, které ještě nic neví o životě, ale je už plné toužícího očekávání. Když dívka dosáhla sedmnácti let, vycházela ze školy a vstupovala do tříletého údobí Herkulových hrdinských činů, které, plnila už mezi dospělými. Po nich se v mladém člověku definitivně vyhraňovaly zájmy a schopnosti. Pak následovaly dva roky vysokoškolského vzdělání, které opravňovalo k samostatné práci ve zvoleném oboru. Během dlouhého života mohl člověk získat nejvyšší vzdělání v pěti i šesti oborech a měnit způsob zaměstnání, ale na výběru Herkulových hrdinských činů velmi záleželo. Proto si je mladí lidé volili po důkladné úvaze a vždycky se radili se staršími.

„Závěrečné psychologické zkoušky už máte za sebou?“ zeptala se Evda s povytaženým obočím.

„Ano. V prvních osmi skupinách mám od dvaceti do čtyřiadvaceti, v desáté a třinácté mám osmnáct a devatenáct, a v sedmnácté skupině mám dokonce sedmnáct!“ hlásila pyšně Rea.

„To je skvělé!“ zaradovala se Evda. „Všechny cesty máš, otevřeny. Nezměnilas volbu prvního činu?“

„Ne. Budu zdravotní sestrou na ostrově Zapomenutí. A pak náš celý kroužek bude pracovat v Jutském psychologickém ústavu.“

Evda nešetřila dobromyslnými žerty na adresu horlivých psychologů, ale Rea uprosila matku, aby dělala instruktorku i ostatním členům kroužku.

„To abych tu zůstala do konce své dovolené,“ zasmála se Evda. „Co ale bude dělat Veda Kong?“

Rea si vzpomněla na matčinu společnici.

„Je hodná,“ řekla vážně, „a skoro tak hezká jako ty.“

„Je mnohem hezčí!“

„Není. Já top vím… A vůbec to neříkám proto, že jsi… moje maminka…“ trvala Rea na svém. „Možná, že se na první pohled zdá krásnější. Ale ty v sobě máš vnitřní sílu, kterou Veda Kong ještě nemá. Neříkám, že ji nebude mít. Až bude, potom…“