Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Dar Veter se mírně usmál.

„Chápu vaše pocity, ale není mi jasné, jaká je logická spojitost mezi ruskou pověstí a vaší touhou po vesmíru? Ren Boz je mi pochopitelnější. Ostatně, říkal jste předem, že je to záležitost čistě osobní…“

Dar Veter zmlkl. Mlčel tak dlouho, že se Mven Mas neklidně zavrtěl.

„Teď chápu,“ promluvil znovu Veter, „proč lidé dříve kouřili, pili a povzbuzovali se narkotiky ve chvílích nejistoty, obava a osamění. Já jsem teď právě tak osamělý a nejistý. Co vám mám říci? Kdo jsem, abych vám zakázal veliký pokus? Ale smím vám ho dovolit? Musíte se obrátit k Radě…“

„Ne, tak ne!“ vstal Mven a jeho mohutné tělo se napjalo jako při smrtelném nebezpečí. „Odpovězte nám: udělal byste pokus? Jako vedoucí kosmických stanic, ne jako Ren Boz… Jeho záležitost je jiná!“

„Ne!“ odpověděl rozhodně Dar Veter. „Já bych ještě počkal.“

„Na co?“

„Až bude sestrojeno pokusné zařízení na Měsíci.“

„A co energie?“

„Měsíční pole přitažlivosti je menší, také pokus bude proveden v menším měřítku, stačí k němu několik stanic Ku.“

„To je všechno jedno, vždyť si to vyžádá sto let, a já se toho nikdy nedočkám.“

„Vy ne. Pro lidstvo není tak důležité, bude-li to hned, či o generaci později.“

„Ale pro mne to znamená konec, konec všech tužeb a snů! A pro Rena Boze…“

„Pro mne to znamená, že si svou práci nemohu ověřit pokusem a nemohu ji tudíž ani opravit a pokračovat v ní…“

„Jeden rozum — žádný rozum! Obraťte se k Radě.“

„Rada už rozhodla: vašimi myšlenkami a slovy. Nemáme od ní co očekávat,“ pronesl tiše Mven Mas.

„Máte pravdu. Rada také odmítne.“

„Už se vás na nic neptám. Cítím se vinen, svalili jsme na vás břemeno rozhodování.“

„To je má povinnost zkušenějšího. Není vaší vinou, že úkol se ukázal stejně velkolepý jako nebezpečný. Je mi z toho smutno a těžko…“

Ren Boz první navrhl, aby se vrátili do provizorního sídliště výpravy. Tři smutní lidé pomalu kráčeli po písku a každý z nich po svém prožíval hoře nad tím, že se musili zříci nebývalého pokusu. Dar Veter pohlížel úkosem na své společníky a v duchu si říkal, že je mu ze všech nejhůře. Měl v povaze něco nespoutaně odvážného, něco, s čím se celý život musel potýkal. Podobal se tak trochu starodávným zbojníkům — proč by se jinak cítil tak spokojeně a šťastně při souboji s býkem…? A duše se mu bouřila protestem proti rozhodnutí, které bylo sice rozumné, ne však odvážné.

Z nemocniční kabiny vyšli lékařka Luma Lasvi a biolog Eon Tal. Erg Noor se k nim vrhl.

„Niza?“

„Žije, ale…“

„Umírá?“

„Zatím ne. Je těžce ochrnuta. Jsou zasaženy všechny kmeny míchy, parasympatická soustava, asociační centra a centra pocitová. Dech je velmi zpomalený, ale pravidelný. Srdce tepe jednou za sto vteřin. Není to smrt, nýbrž hluboký kolaps, který může trvat neurčitě dlouhou dobu.“

„Vědomí a bolest jsou vyloučeny?“

„Vyloučeny.“

„Absolutně?“ Náčelníkův pohled byl přísný a pronikavý, avšak lékařka neupadla do rozpaků.

„Absolutně!“

Erg Noor pohlédl prosebně na biologa. Ten souhlasně přikývl.

„Co hodláte dělat?“

„Udržovat ji v rovnoměrné teplotě, absolutním klidu a v slabém osvětlení. Nebude-li se kolaps prohlubovat, bude to vlastně spánek… možná až na Zem… Pak ji dopravíme do Institutu Nervových Drah. Poranění způsobil nějaký druh proudu. Skafandr byl proražen na třech místech. Dobře, že skoro nedýchala!“

„Zpozoroval jsem otvory a zalepil je náplastí,“ řekl biolog.

Erg Noor mu s němou vděčností stiskl ruku.

„Jenže,“ začala Luma, „bylo by lépe, kdybychom co nejdříve unikli zvýšené přitažlivosti… A zároveň je to nebezpečné; ani ne tak zrychlení při odletu, jak návrat k normální přitažlivé síle.“

„Chápu: máte strach, že se puls ještě více zpomalí. Ale vždyť není kyvadlo, které zrychluje svůj pohyb v zesíleném gravitačním poli?“

„Rytmus impulsů v organismu podléhá vcelku stejný zákonům. Jestli srdce bude bít dvakrát pomaleji, začne být prokrvení mozku nedostatečné, a…“

Erg Noor se tak hluboce zamyslil, že zapomněl na lidi vedle sebe, pak se vzpamatoval a silně povzdechl.

Jeho spolupracovníci trpělivě čekali.

„Nebylo by východisko v tom, že bychom vystavili organismus zvýšenému tlaku v atmosféře s větším množstvím kyslíku?“ zeptal se opatrně, a už ze spokojených úsměvů Lumy Lasvi a Eona Tala pochopil, že jeho myšlenka je správná.

„Nasytit krev plynem při velkém parciálním tlaku, to je skvělé… Ovšem, učiníme opatření proti trombóze, a pak ať si tluče srdce třeba jednou za dvě stě vteřin. Později se to vyrovná…“

Eon se usmál a jeho strohá tvář byla hned mladá a bujaře veselá.

„Organismus zůstane bezvědomý, ale živý,“ řekla ulehčeně Luma. „Pojďme připravit pokoj. Chci použít silikolové skříně, kterou jsme vezli pro Zirdu. Umístíme do ní vznášející se křeslo, které na dobu odletu přeměníme v posle. Až skončí zrychlování, upravíme Nizino lůžko definitivně.“

„Až budete hotovi, podejte zprávu do řídící kabiny. Nebudeme se tu zbytečně zdržovat ani minutu. Dosti už tmy a tíhy černého světa!“

Všichni pospíšili do různých částí rakety a každý se potýkal s tlakem černé planety, jak uměl.

Signály zahřměly vítěznou píseň odletu.

Ještě nikdy se lidé nepoddávali měkkému objetí přistávacích křesel s tak dokonalým pocitem úlevy. Ale start z těžké planety byl obtížnou a nebezpečnou záležitostí. Aby se raketa odpoutala, musila vyvinout zrychlení, které bylo na hranici lidské odolnosti, a sebemenší pilotova chyba mohla všechny zahubit.

Za ohlušujícího řevu planetárních motorů řídil Erg Noor hvězdolet po tečně k horizontu. Páky hydraulických křesel se zabořovaly pod vzrůstající přitažlivostí stále hloub a hloub. Co nevidět dojdou až k zarážkám a pod tlakem při zrychlení se křehké lidské kosti roztříští jako pod úderem kladiva. Náčelníkovy ruce na tlačítkách přístrojů ztěžkly jako balvany. Ale silné prsty pracovaly a Tantra, opisujíc pozvolný oblouk, stoupala stále výš z husté tmy k průzračné černi nekonečna. Erg Noor nespouštěl oči z rudého pásu horizontálního moderátoru, který se chvěl ve vratké rovnováze a naznačoval, že raketa může co chvíli začít klesat po oblouku dopadu. Obrovská planeta ještě nepropustila Tantru ze svého zajetí. Erg Noor se rozhodl spustit anamezonové motory, které mohly odpoutat hvězdolet z kterékoli planety. Pronikavá vibrace otřásla raketou. Rudý pruh se zvedl deset milimetrů nad nulu. Ještě nepatrně…

Periskopem pro horní výhled na trup náčelník uviděl, jak se Tantra pokryla tenkou vrstvou modravého plamene, který pomalu stékal k zadní části rakety. Prorazili atmosférou! Podle zákona o supravodivosti se trvalé elektrické proudy ve vzduchoprázdném prostoru řítí přímo po trupu rakety.

Hvězdy se znovu zaostřily v jasné body a osvobozená Tantra odlétala stále dál od hrozné planety. Každou vteřinou se zmenšovalo břímě přitažlivost. Těla se stávala lehčí a lehčí. Rozezvučel se přístroj pro umělou gravitaci a jeho obvyklá pozemská intenzita po nekonečných dnech života pod tlakem černé planety a zdála nesmírně malá. Lidé vyskočili z křesel. Ingrid, Luma a Eon se dali do krkolomného, fantastického tance. Ale brzy se dostavila nutná reakce a většina posádky se pohroužila na krátký čas do spánku, aby si odpočinula. Bděli jenom Erg Noor, Pel Lin, Pur Chiss a Luma Lasvi. Byl potřeba propočítat zatímní kurs hvězdoletu, opsat gigantický oblouk, kolmý k rovině oběhové dráhy celé soustavy hvězdy T a vyhnout se jejímu ledovému a meteorickému pásmu. Pak mohla rakety nabrat normální subsvětelnou rychlost. Lidé se pustily do zdlouhavé práce při určování správného kursu.