Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Jedno večer jsem řídil svůj člun ve Středním Atlantiku západně od Azor, kde se protiproud stéká se severním proudem. Tam jsou vždycky veliké vlny, ženou se jako hradby, jedna za druhou. Můj kluzák se hned vymršťoval pod nízká mračna, hned zas prudce letěl v propadlinách mezi vlnami. Šroub řval, a já stál na vysokém můstku vedle kormidelníka. A najednou — nikdy na to nezapomenu…!

Představte si, že se proti vám řítí vlna, vyšší než všechny ostatní. A na hřebeni té obrovské vlny, přímo pod nízkými mraky jako z růžové perleti stála dívka opálená do barvy rudého bronzu… Vzedmutá vlna se nesla tiše a dívka letěla, nesmírně vznešená ve své opuštěnosti uprostřed nekonečného oceánu. Můj kluzák se vymrštil vzhůru, proletěli jsem vedle dívky, a ta nám přívětivě zamávala. Hned jsem poznal, že sála na latu, víte, to je taková deska s akumulátorem a motorem, která se řídí nohama.“

„Vím,“ ozval se Veter, „používá se k houpání na vlnách.“

„Nejvíc ze všeho mě ohromilo, že kolem nebylo nic. Jenom nízká oblaka, široko daleko pustý oceán, večerní jas a dívka letící na ohromné vlně. Ta dívka byla…“

„Čara Nandi,“ řekla Evda Nal. „To uhádne každý. Ale kde se tam vzala?“

„Vůbec ne z mořské pěny ani ze svitu hvězd!“ — Čara se rozesmála překvapivě vysokým zvonivým smíchem. „Pouze z vorů, na kterých byl závod na bílkoviny. Kotvili jsme tenkrát na kraji Sargasového moře, kde jsme pěstovali chlorellu a já tam pracovala jako bioložka.“

„Správně,“ souhlasil smířlivě Kart San. „Ale od té chvíle jste se pro mne stala dcerou Středozemního moře, která vyšla z pěny, neodvratným modelem mého budoucího obrazu. Čekal jsem celý rok.“

„Smíme se k vám přijít podívat?“ požádala Veda.

„Prosím, jenom ne když pracuji, raději večer. Tvořím velmi pomalu a v té době nesnáším ničí přítomnost.“

„Vy malujete sám, ručně?“

„Naše práce se za tisíciletí, co existuje malířství, takřka nezměnila. Optické zákony a lidské oko jsou stále stejné. Prohloubilo se vnímání některých odstínů, vynalezly se nové chromkatoptrické barvy s vnitřními reflexy ve vrstvě, určité způsoby ladění barev. Ale vcelku pracoval malíř v dávném starověku stejně jako já. A v ledačems líp… Víra, trpělivost… My jsme začali být příliš rychlí a nevěřící vlastní pravdě. Ale pro umění je občas lepší naivita… zase odbočuji! Mám, máme už čas… Pojďme, Čaro!“

Všichni se zastavili, aby pohlédli za malířem a jeho modelkou.

„Teď vím, kdo to je,“ promluvila Veda. „Viděla jsem ‘Dceru Gondwany.“

„Já také,“ ozvali se současně Evda Nal a Mven Mas.

„Gondwana — to je země Gondů v Indii?“ zeptal se Veter.

„Ne. Je to souhrnný název pro jižní kontinenty. Ve starověku tak nazývali prstě zemi černé rasy.“

„A jaká je ta ‘Dcera černých’?“

„Obraz je prostý: před stepní pahorkatinou, v žáru oslepujících slunečních paprsků, při kraji strašného pralesa jde černá dívka. Na polovinu obličeje i pevného, jakoby z kovu ulitého těla, jí dopadá zářivé světlo, zatím co druhá polovina tone v průhledném, leč hlubokém polostínu. Vysokou šíji zdobí bělostné zvířecí zuby, krátké vlasy jsou na temeni svázány a přikrývá je věnec z ohnivě červených květů. Pravou ruku má zdviženu nad hlavu a odhrnuje z cesty větve stromu, levou shazuje s kolena trnitý stonek. V nedokončeném pohybu těla, ve volném vdechnutí i silném vzmachu ruky cítíme bezstarostnost mládí, které splývá s přírodou v nerozlučný celek, věčně proměnlivý jako tok bystřiny. Tato jednota se projevuje jak poznání, jako intuitivní zaříkávání světa… V tmavých očích, které se přes moře modravé trávy upírají do dálky k téměř neznatelným obrysům hor, je zřetelně vidět neklid, očekávání těžkých zkoušek v novém světě, který se před mladou dívkou právě otevřel.“

Evda Nal zmlkla.

„Ale jak to dokázal Kart San vyjádřit?“ zeptala se Veda Kong. „Možná že stažením úzkého obočí, nebo šíjí, která se nepatrně naklání dopředu, či obnaženým, ničím nechráněným týlem. Podivuhodné jsou dívčiny oči, naplněné temnou moudrostí pravěké přírody… Ale nejzvláštnější je, že malíř tu vyjádřil současně pocit bezstarostné, tanečně nadlehčené síly, i pocit zneklidňujícího poznání.“

„Škoda, že jsem obraz neviděl!“ povzdechl si Dar Veter. „Budu muset zajet do Paláce dějin. Vidím barvy obrazu, ale nějak si nedovedu představit dívčinu pózu.“

„Pózu?“ zastavila se Evda Nal. „Zde máte ‘Dceru Gondwany’…“ Shodila s ramen ručník, zvedla do výše ohnutou pravou paži a maličko se zaklonila, obracejíc se napolo k Daru Vetrovi. Pak zlehka povedla štíhlou nohu, udělala malý krůček, ale nedokončila jej, a když se dotkla špičkou země, znehybněla. V tomto okamžiku její pružné tělo přímo rozkvetlo.

Všichni se překvapeně zastavili a netajili se nadšením.

„Evdo, to bych nikdy netušil…!“ zvolal Dar Veter. „Vždyť vy jste nebezpečná jako napůl obnažená čepel dýky.“

„Vetře, zase nepodařená poklona!“ rozesmála se Veda. „Proč jen napůl, a ne úplně?“

„Má docela pravdu“ usmála se Evda Nal, když zaujala normální postoj. „Právě že ne úplně. Naše nová známá, kouzelná Čara Nandi — ano, to je úplně obnažená, zářící čepel, řečeno epickým jazykem Dara Vetra.“

„Nemohu věřit, že by se vám někdo mohl rovnat!“ ozval se za kamenem chraptivý hlas.

Evda Nal první uviděla ostříhané ryšavé vlasy a světle modré, nevýrazné oči, hledící na ni s takovým nadšením, jaké doposud neuzřela v žádné tváři.

„Jsem Ren Boz,“ řekl ryšavý muž ostýchavě, když jeho nevelká postava opustila úkryt na velkým balvanem.

„Hledali jsme právě vás,“ Veda vzala fyzika za ruku. „To je Dar Veter.“

Ren Boz se začervenal, a tím vynikly pihy, které mu hustě pokrývaly obličej i krk.

„Zdržel jsem se nahoře,“ ukázal na kamenitý svah. „Je tam starý hrob.“

„V něm je pochován vynikající básník pradávných dob,“ poznamenala Veda.

„Je tam vytesán nápis, tady je,“ fyzik rozevřel kovový lístek, přejel jej krátkým pravítkem a na matném povrchu vystouply čtyři řady modrých znaků.

„To je evropské písmo — psané znaky, které se používaly před zavedením světové lineární abecedy. Mají nevzhledný tvar, převzatý z mnohem starobylejších piktogramů. Ale ten jazyk znám.“

„Tak tedy čtěte, Vedo!“

„Prosím o několik minut ticha!“ žádala a všichni usedli poslušně na kameny.

Veda Kong začala hlasitě číst:

„To je nádherné!“ — Evda Nal se pozvedla na kolenou.

„Současný básník by nevyjádřil přesvědčivěji moc své doby. Ráda bych věděla, kterou z vidin Země pokládal na nejkrásnější a odnesl s sebou v předsmrtných myšlenkách?“

V dálce se objevila loďka z průzračné plastické hmoty, a v ní seděli dva lidé.

„To je Miiko se Šerlisem, jedním ze zdejších mechaniků. Bane,“ opravila se Veda. „Je to sám Frit Don, vedoucí mořské expedice! Vetře, do večera musíte zůstat sami tři, vezmi s sebou Evdu.“