Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Kendži si jasně vybavil letní odpoledne, kdy jeho vlak vjel do stanice v Sorentu. Řidič elektrického taxi poznal adresu okamžitě. „Capisco,“ řekl, zamával rukama a pak zamířil ve směru „il palazzo Sabatini.“

Francesca žila v přestavěném hotelu, z něhož byl výhled na Neapolský záliv. Dům měl dvacet pokojů a kdysi patřil baronu ze sedmnáctého století. Z kanceláře, kde Kendži čekal, až se signora Sabatiniová objeví, byla vidět lanovka odvážející koupající dolů hlubokým srázem k tmavě modrému zálivu.

La signora přišla o půl hodiny později a potom se snažila interview rychle ukončit. Dvakrát Kendžimu řekla, že souhlasila s rozhovorem jen proto, že její vydavatel jí o něm řekl, že je „vynikající mladý spisovatel“. „Zcela upřímně,“ řekla svou vynikající angličtinou, „v této době se mi zdají všechny diskuze o Newtonovi nesmírně nudné.“

Její zájem o konverzaci značně vzrostl, když jí Kendži řekl o „nových údajích“, záznamech z Nicolina osobního počítače, které byly odeslány na Zem během posledních několika týdnů mise, promíchány po kapkách s jinými daty. Francesca ztichla, dokonce se zadumala, když Kendži srovnal osobní poznámky, které si Nicole udělala, „s přiznáním“, které doktor Brown učinil reportérovi časopisu v roce 2208.

„Podcenila jsem vás,“ řekla Francesca s úsměvem, když sejí Kendži tázal, zda nepovažuje za „pozoruhodnou shodu“, že Nicolin deník z Newtona a přiznání Davida Browna souhlasí v tolika bodech. Na tuto otázku nikdy přímo neodpověděla. Místo toho v kanceláři povstala, trvala na tom, aby zůstal na večeři, a řekla Kendžimu, že si s ním promluví později.

Před soumrakem dostal Kendži do svého pokoje ve Francescině paláci vzkaz, že večeře bude v osm třicet a že si má vzít sako a kravatu. Ve smluvenou dobu přišel robot a zavedl ho do nádherné jídelny se stěnami pokrytými nástěnnými malbami a tapiseriemi a se třpytivými lustry visícími z vysokého stropu. Bylo prostřeno pro deset hostů. Francesca už tam byla, stála vedle malého obslužného robota u jedné strany ohromné místnosti.

„ Kon bon wa, Watanabe-san,“ řekla Francesca japonsky, když mu nabídla sklenici šampaňského. „Renovuji přijímací salon, obávám se tedy, že musíme mít koktajly zde. Je to všechno velmi nešikovné, jak by řekli Francouzi, ale musí to stačit.“

Francesca vypadala nádherně. Své blond vlasy měla sčesané dozadu a sepjaté velkým řezbami zdobeným hřebenem. Kolem krku měla diamantový náhrdelník, na kterém se uprostřed houpal ohromný safír. Měla na sobě bílé roucho bez ramínek, se záhyby a sklady, které zdůrazňovaly křivky jejího ještě mladistvého těla. Kendži nemohl uvěřit, že je jí už sedmdesát.

Vzala ho za ruku, když mu předtím vysvětlila, že dala rychle dohromady slavnostní večeři „na jeho počest“, a zavedla ho k tapiseriím na vzdálené stěně. „Slyšel jste někdy o aubussonské škole?“ zeptala se. Když zavrtěl hlavou, pustila se do diskuze o historii evropských tapiserií.

O půl hodiny později se Francesca usadila do čela stolu. Profesor hudby z Neapole a jeho žena (zřejmě herečka), dva statní snědí profesionální fotbalisté, italská básnířka středního věku a dvě mladé ženy něco přes dvacet, obě ohromně přitažlivé, obsadili další místa. Po krátké poradě s paní domu si jedna z mladých žen sedla naproti Kendžimu a druhá vedle něj.

Z počátku byla židle naproti Francesce na vzdáleném konci stolu prázdná. Francesca však zašeptala něco hlavnímu číšníkovi a o pět minut později přivedli do místnosti velmi starého muže, kulhajícího a téměř slepého. Kendži ho okamžitě poznal. Byl to Janos Tabori.

Jídlo bylo báječné, konverzace živá. Byli obsluhováni číšníky, nikoliv roboty užívanými všude kromě nejelegantnějších restaurantů, a každý chod byl zdůrazněn jiným italským vínem. A jaká pozoruhodná společnost! Všichni, dokonce i fotbalisté, mluvili slušně anglicky. Všichni se také o historii vesmíru jak zajímali, tak se v ní i vyznali. Mladá žena naproti Kendžimu dokonce četla jeho nejznámější knihu o počátečním průzkumu Marsu. V průběhu večeře začal Kendži, který byl svobodný a bylo mu tehdy třicet, postupně ztrácet zábrany. Vzrušovalo ho všechno — ženy, víno, rozhovory o historii, poezii a hudbě.

Jen jednou se během dvou hodin u stolu objevila zmínka o odpoledním interview. Během přestávky v konverzaci, po moučníku a před koňakem, Francesca skoro křičela na Janose. „Tento mladý Japonec — je velice bystrý — si myslí, že našel v záznamech z Nicolina osobního počítače důkaz, který podepírá ty hrozné lži, jež řekl David, než umřel.“

Janoš to nekomentoval. Jeho výraz se nezměnil. Ale po jídle podal Kendžimu vzkaz a potom zmizel. „Neznáš nic kromě pravdy a nemáš žádný cit.“ stálo na něm. „Proto soudíš nespravedlivě.“ Aglaja Jepančinová knížeti Myškinovi. Idiot od Fjodora Dostojevského.

Kendži byl ve svém pokoji jen pět nebo deset minut, když se ozvalo zaklepání na dveře. Když je otevřel, spatřil mladou Italku, která u večeře seděla proti němu. Měla na sobě jen maličké bikiny, které odhalovaly většinu jejího výjimečného těla. V ruce držela mužské plavky.

„Pane Watanabe,“ řekla se sexy úsměvem, „prosím, připojte se k nám. Jdeme si zaplavat. Tyto plavky by vám měly být.“

Kendži pocítil okamžité a ohromné vzedmutí sexuální touhy, které ne a ne polevit. Mírně na rozpacích počkal převléknut nějakou dobu, než se připojil k ženě v hale.

Po třech letech, dokonce ležící na posteli v Novém Edenu vedle ženy, kterou miloval, nedokázal nevzpomínat se sexuální touhou na noc, kterou strávil ve Francescině paláci. Šest jich sjelo lanovkou do zálivu a plavalo za měsíčního svitu. V hospůdce u vody pili, tančili a smáli se. Byla to dokonale snová noc.

Za necelou hodinu , vzpomínal Kendži, jsme byli všichni blaženě nazí. Plán hry byl jasný. Dva fotbalisté byli pro Francescu. Dvě madony byly pro mne.

Kendži se svíjel v posteli, když si vzpomněl na prudkost své rozkoše i na Francescin nevázaný smích, když ho našla za úsvitu na jednom velkém lehátku u zálivu propleteného s oběma mladými ženami.

Když jsem po čtyřech dnech přijel do New Yorku, můj vydavatel mi řekl, že bych měl opustit Newtonův projekt. Nedohadoval jsem se s ním. Pravděpodobně bych to navrhl sám.

Ellie fascinovaly porcelánové figurky. Zvedla jednu, děvčátko oblečené do světlemodrého baletního úboru, a otáčela jí v rukou. „Podívej se na to, Benjy,“ vyzvala bratra. „Někdo to udělal — úplně sám.“

„Tato je vlastně kopie,“ řekl španělský obchodník, „ale umělec udělal originál, z něhož byl pořízen počítačový otisk. Proces reprodukce je nyní tak přesný, že dokonce expertům dělá potíže rozhodnout, co jsou kopie.“

„A vy jste shromáždil všechno tohle na Zemi?“ mávla Ellie rukou na asi sto figurek na stole a v malých skleněných pouzdrech.

„Ano,“ přisvědčil pan Murillo pyšně. „Ačkoliv jsem byl v Seville státním úředníkem — stavební povolení a podobné záležitosti, vlastnili jsme s ženou také malý obchod. Zamilovali jsme se do porcelánu asi před deseti roky a od té doby jsme ho náruživě sbírali.“

Paní Murillo, také skoro padesátnice vyšla ze zadní místnosti, kde ještě rozbalovala zboží. „Rozhodli jsme se,“ řekla, „dlouho před tím, než jsme se dozvěděli, že nás MVS skutečně vybrala, že bez ohledu na to, jak omezené množství zavazadel bylo pro cestu Ninou povoleno, přivezeme celou sbírku porcelánu s sebou.“