Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Benjy držel tanečnici jen několik centimetrů od obličeje. „Pře-krás-ná,“ řekl se širokým úsměvem.

„Děkuji,“ řekl pan Murillo. „Doufali jsme, že založíme v Lowellově kolonii spolek sběratelů,“ dodal. „Tři nebo čtyři další cestující na Nině si rovněž přivezli několik kousků.“

„Můžeme si je prohlédnout?“ zeptala se Ellie. „Budeme velice opatrní.“

„Poslužte si,“ souhlasil pan Murillo. „Nakonec, až se všechno usadí, začneme nějaké předměty — samozřejmě duplikáty — prodávat, nebo vyměňovat. Teď jsou zde pouze vystaveny, aby je lidé mohli obdivovat.“

Zatímco Ellie a Benjy zkoumali porcelánové výtvory, vešlo do obchodu několik dalších lidí. Murillovi otevřeli obchod teprve před několika dny. Prodávali svíčky, módní ubrousky a další malé ozdoby domácnosti.

„Vy jste určitě nemrhal časem, Carlosi.“ řekl o několik minut později panu Murillovi hřmotný Američan. Z jeho počátečního pozdravu bylo zřejmé, že to je spolucestující z Niny.

„Pro nás to bylo lehčí, Travisi.“ odvětil pan Murillo. „Nemáme rodinu a k bydlení nám stačí malý domek.“

„My jsme se ještě ani nenastěhovali do domu,“ stěžoval si Travis. „Určitě budeme žít v této čtvrti, ale Chelsea a děti nemůžou najít dům, který by se všem líbil… Chelsea je ještě tím vším vystrašena. Myslí si, že MVS nám neříká pravdu ani teď.“

„Připouštím, že je ohromně obtížné akceptovat, že tato kosmická stanice byla postavena mimozemšťany jen proto, aby nás mohli pozorovat… A bylo by jistě snadnější věřit tomu, co MVS říká, kdyby existovaly obrázky z toho Uzlu. Ale proč by nám lhali?“

„Lhali předtím. Nikdo se o tomto místě ani nezmínil až do dne před setkáním… Chelsea si myslí, že jsme částí pokusu MVS s vesmírnou kolonií. Říká, že tady nějakou dobu zůstaneme a potom nás přesunou na Mars, aby mohli porovnat oba typy kolonií.“

Pan Murillo se rozesmál. „Vidím, že se od té doby, co jsme opustili Ninu, Chelsea nezměnila.“ Zvážněl. „Víte, Juanita a já jsme také pochybovali, obzvláště když uběhl první týden a nikdo neviděl žádnou známku mimozemšťanů. Strávili jsme celé dva dny potulováním se kolem, rozhovory s ostatními lidmi — v podstatě jsme vedli své soukromé vyšetřování. Nakonec jsme dospěli k závěru, že MVS musí říkat pravdu. Za prvé, je to prostě příliš absurdní, aby to byla lež. Za druhé, paní Wakefieldová byla velice přesvědčivá. Při veřejném vystoupení odpovídala na otázky skoro dvě hodiny a ani Juanita, ani já jsme neobjevili jedinou nesrovnalost.“

„Je pro mne obtížné představit si. že někdo spí dvanáct let,“ řekl Travis a kroutil hlavou.

„Samozřejmě. Pro nás také. Ale my jsme si skutečně prohlédli somnarium, kde měli Wakefieldovi spát. Všechno bylo přesně tak, jak to Nicole na shromáždění popsala. Celá budova je mimochodem ohromná. Je tam dost lůžek a místností, aby se tam vešli všichni kolonisté, kdyby to bylo nutné… To určitě nedává smysl, aby MVS postavila takové ohromné zařízení jenom proto, aby podpořila lež.“

„Možná máte pravdu.“

„Ať už je to jak chce, my jsme se rozhodli podle toho zařídit. Aspoň prozatím. A určitě si nemůžeme stěžovat na naše životní podmínky. Všechno ubytování je prvotřídní. Juanita a já dokonce máme svého vlastního robota Lincolna, aby nám pomáhal, jak doma, tak v obchodě.“

Ellie velice pozorně naslouchala rozhovoru. Pamatovala si, co jí řekla matka den předtím, když se jí ptala, mohou-li Benjy a ona jít do čtvrti na procházku. „Myslím, že ano,“ řekla Nicole, „ale když vás někdo pozná jako Wakefieldovy a začne se vás vyptávat, nemluvte s ním. Buďte zdvořilí a pak přijďte co nejrychleji domů. Pan Macmillan nechce, abychom zatím mluvili o svých zážitcích s někým jiným než se zaměstnanci MVS.“

Zatímco Ellie obdivovala porcelánové figurky a pozorně naslouchala rozhovoru mezi panem Murillem a mužem jménem Travis, Benjy se někam zatoulal. Když si Ellie uvědomila, že není vedle ní, začala panikařit.

„Na co čumíš, kámo?“ uslyšela Ellie nepříjemný mužský hlas z druhé strany obchodu.

„Má moc pěk-né vla-sy,“ odpověděl Benjy. Stál v uličce a bránil muži a jeho ženě v postupu. Usmíval se a vztáhl ruku k ženině nádherným dlouhým blond vlasům. „Můžu se jich dotknout?“ ptal se.

„Jsi blázen?… Samozřejmě ne… Teď se kliď z…“

„Jasone, myslím si, že je retardovaný,“ řekla žena klidně a chytila muže za ruku, než Benjyho odstrčil.

V tom okamžiku došla k bratrovi Ellie. Uvědomila si, že muž se hněvá, ale nevěděla, co má dělat. Šťouchla Benjyho něžně do ramene. „Podívej se, Ellie,“ vykřikl a v rozrušení polykal slova, „podívej se na její pěk-né žlu-té vla-sy.“

„Je ten grázl tvůj přítel?“ ptal se vysoký muž Ellie.

„Benjy je můj bratr,“ odpověděla Ellie s obtížemi.

„No, odveď ho odsud… Obtěžuje mou ženu.“

„Pane,“ řekla Ellie, když sebrala odvahu, „můj bratr to nemyslí zle. Ještě nikdy neviděl z blízka blond vlasy.“

Muž svraštil vztekem a rozpaky tvář. „Cožeeeee?“ Podíval se na svou ženu. „Co je s těma dvěma? Jeden je panák a druhá…“

„Nejste vy dvě z Wakefieldových dětí?“ přerušil ho příjemný ženský hlas za Ellie.

Zneklidněná Ellie se otočila. Paní Murillo vkročila mezi sourozence a manželský pár. Ona i její muž přešli obchod, hned jak uslyšeli zvýšené hlasy. „Ano, paní,“ řekla Ellie tiše. „Ano, jsme.“

„Chcete říct, že tohle jsou dvě z dětí, které přiletěly z dalekého vesmíru?“ ptal se muž jménem Jason.

Ellie se podařilo odtáhnout rychle Benjyho ke dveřím obchodu. „Velice se omlouváme,'' řekla Ellie, než ona i Benjy odešli. „Nechtěli jsme způsobil žádné potíže.“

„Zrůdy!“ slyšela Ellie někoho vykřiknout, když za sebou zavírala dveře.

Byl to další vyčerpávající den. Nicole byla velmi unavená. Stála před zrcadlem a čistila si pleť obličeje. „Ellie a Benjy měli nepříjemný zážitek ve čtvrti,“ řekl Richard z ložnice. „Nechtěli mi o tom moc povědět.“

Nicole strávila ten den třináct dlouhých hodin tím, že pomáhala vyřizovat cestující z Niny. I když ona, Kendži Watanabe a další usilovně pracovali, zdálo se, jako by nikdo nebyl spokojen, a pořád zbývaly další věci, které bylo třeba udělat. Mnozí z nových osadníků byli přímo nedůtkliví, když se jim snažila vysvětlit postupy, které MVS stanovila pro přidělování potravy, bydlení a pracovních oblastí.

Už se mnoho dnů pořádně nevyspala. Nicole se dívala na váčky pod svýma očima. Musíme však skončit s touto skupinou, než přijede Santa Maria, říkala si. Ti budou mnohem obtížnější.

Nicole si utřela tvář ručníkem a vešla do ložnice, kde na posteli seděl Richard. „Jak se ti dnes vedlo?“ zeptala se.

„Ne špatně… Bylo to ve skutečnosti dost zajímavé… Pomalu, ale jistě se inženýři ze Země cítí s Einsteiny lépe.“ Odmlčel se. „Slyšelas, co jsem říkal o Ellie a Benjym?“

Nicole si vzdychla. Z tónu Richardova hlasu porozuměla jeho opravdovému vzkazu. Vzdor své únavě vyšla z ložnice a šla přes halu.

Ellie už spala, ale Benjy, v pokoji, který sdílel s Patrickem, byl ještě vzhůru. Nicole si sedla vedle Benjyho a vzala ho za ruku. „A-hoj, mami,“ řekl chlapec.

„Strýček Richard se zmínil, že jste ty a Ellie šli dnes odpoledne do čtvrti,“ pravila Nicole svému nejstaršímu synovi.