Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Arthur C. Clarke and Gentry Lee: Garden of Rama

Arthur C. Clarke and Gentry Lee 1991

Translation by Vladimír Hanák

Cover art by Petr Holzner

Set by Graphic Studio Ricardo, Prague

Printed and bound by Severografie Most s. p.

BARONET

Praha 1994

Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky, ale nic v mém životě — ani smrt matky, ani zlatá olympijská medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevievy před pozornýma očima mého otce v nemocnici v Tours — nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva, když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.

Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod. Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození. Richard se tomu posmíval, jak to dělá vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským zanícením. Když jsem však cílila první silné stahy den před tímto datem, dokonce i můj muž Richard začal skoro propadat víře.

V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně. Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois, hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu, abych své druhé dítě přivedla na svět.

Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky, které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem začala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně oddálila porod o celé dva dny.

Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali, byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Před dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jista, že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si však, že se během posledního týdne otočilo. Měla jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek hlavičky v mé pánvi.

V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do tak nevhodné polohy.

Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal mé pokyny (které později nazval „zmatkem“) a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů. Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny. Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel, a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím krve řinoucí se z nástřihu, našel kleštěmi Simoniinu hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout ji trochu zpět a otočit tak, aby se mohla narodit.

Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Simone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla. „Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně jako má matka.

Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila. Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji. Byla jsem tak unavena z předporodní námahy a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut, jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně, bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost, že jí mé mléko stačí — bála jsem se, že bych mohla mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevievou.

Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím. Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené, přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně, i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“

Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně obtížné definovat tkaninu, obzvláště slova vyjadřující kvalitu jako „měkká“, protože naši hostitelé dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.

Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená. I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový příklad poporodního syndromu, nejsem schopna zbavit se pocitů deprese.

Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky o její budoucnosti. Záře nadšení, která provázela její porod a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek, na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé štěstí?

Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým přítelem, Michaelem O'Toolem, v podpovrchové noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského původu. Tři dospělí v tvém životě jsou kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál O'Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu, aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným z paranoidní Země.