Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Jenom to, že držela lahvičku a kamínek, připomnělo Nicole živě neuvěřitelné vize, které zakusila na dně jámy v Rámovi II. Nicole otevřela lahvičku. Dvakrát se zhluboka nadechla a ve spěchu vypila její obsah.

Z počátku si myslela, že se nic neděje. Zdálo se jí, že temnota všude kolem se nemění. Pak se znenadání uprostřed cely vytvořil velký oranžový míč. Vybuchl a rozlil barvu všude po tmě. Následoval červený míč, potom purpurový. Zatímco se Nicole vzpamatovávala z nádhery purpurového výbuchu, uslyšela za oknem cely hlasitý smích. Pohlédla tím směrem. Cela zmizela. Nicole byla venku na poli.

Byla tma, ale mohla vidět obrysy předmětů. V dálce opět uslyšela smích. Amadou , zavolala v duchu. Oslepující rychlostí běžela přes pole. Začala muže dohánět. Když se k němu přiblížila, jeho tvář se změnila. Nebyl to Amadou, byl to Omeh.

Opět se zasmál a Nicole se zastavila. Ronato , zavolal na ni. Jeho obličej se zvětšoval. Větší, pořád větší, byl velký jako auto, potom velký jako dům. Jeho smích ji ohlušoval. Omehův obličej byl velký balon stoupající výš, neustále výš do černé noci. Ještě jednou se zasmál a jeho balonový obličej vybuchl a polil Nicole vodou.

Nicole byla promočená. Byla potopená, plavala pod vodou. Když se vynořila, byla v tůni v oáze na Pobřeží slonoviny, kde se jako sedmiletá setkala při obřadu Poro s lvicí. Stejná lvice obcházela obvod tůně. Nicole byla opět holčičkou. Byla velice vystrašená.

Chci svou matku, myslela si Nicole. Dobrou noc, spi jen, spi, anděl strážný tu bdí, zpívala. Nicole začala vylézat z vody. Lvice ji neobtěžovala. Pohlédla na lvici ještě jednou a obličej lvice se změnil v obličej matky. Nicole běžela matku obejmout. Změnila se však sama ve lvici a toulala se po břehu v oáze uprostřed africké savany.

V tůni teď bylo celkem šest plavců, všechno děti. Když Nicole pokračovala ve zpěvu Brahmsovy ukolébavky, děti začaly jedno po druhém vystupoval z vody. První byla Genevieve, pak Simone, Katie, Benjy, Patrick a Ellie. Každé z nich šlo kolem ní, směřovalo do savany. Nicole se hnala za nimi.

Teď šla k dráze v přeplněném stadionu. Nicole byla opět žena, mladá a atletka. Byl ohlášen její poslední skok. Když zamířila ke konci dráhy, přiblížil se k ní japonský soudce. Byl to Tošio Nakamura. Uděláš přešlap , řekl jí s úšklebkem.

Nicole si myslela, že letí, když zrychlovala při rozběhu. Ideálně se strefila do odrazu, vznesla se do vzduchu, provedla optimální poskok a posledním skokem dopadla daleko do doskočiště. Věděla, že se jí povedl. Vydala se k místu, kde nechala tepláky. Přišli ji tam obejmout její otec a Henry. Dobrý skok , řekli současně. Velmi dobrý skok.

Na stupně vítězů přinesla zlatou medaili Jana z Arcu a pověsila ji Nicole kolem krku. Eleonora Aquitánská jí dala tucet růží. Vedle ní stáli Kendži Watanabe a soudce Myškin, kteří jí blahopřáli. Hlasatel oznámil, že její skok je novým světovým rekordem. Dav povstal a zahrnul ji ovacemi. Nicole pohlédla do moře tváří a všimla si, že v davu nejsou jenom lidské. Byl tam Orel, ve zvláštní lóži, seděl vedle celé skupiny oktopavouků. Všichni jí salutovali, dokonce i létavci, kulovití tvorové s chapadly připomínajícími pavouky a tucet úhořů s kápí natlačených u okénka v obrovské uzavřené míse. Nicole jim všem pokynula.

Paže se jí změnily v křídla a letěla. Stala se sokolem a vzlétla vysoko nad zemědělský pás v Novém Edenu. Shlédla dolů na budovu, kde ji věznili. Nicole zamířila na západ a našla farmu Maxe Pucketta.

I když to bylo uprostřed noci, Max byl venku, pracoval na něčem, co vypadalo jako přístavek ke stodole.

Nicole pokračovala v letu na západ, mířila k jasným světlům městečka Vegas. Když tam doletěla, slétla níž a oblétávala jeden po druhém velké noční kluby. Katie seděla venku na zadním schodišti, úplně sama. Obličej měla skrytý v dlaních a celé tělo se jí třáslo. Nicole se ji snažila utěšit, dokázala však vydat pouze křik sokola v noci. Katie udiveně vzhlédla k oblakům.

Nicole letěla ke čtvrti Positano, poblíž východu z habitatu, a čekala, až se otevřou vnější dveře. Vyděsila stráž a odletěla z Nového Edenu. Za necelou minutu byla v Avalonu. Robert, Ellie, malá Nicole a dokonce i zřízenec byli všichni v hale a hlídali Benjyho. Nicole neměla tušení, proč jsou uprostřed noci všichni vzhůru. Zakřičela na ně. Benjy přišel k oknu a vyhlédl do tmy.

Nicole uslyšela hlas, který ji volal. Byl nezřetelný, daleko na jihu. Letěla rychle k druhému habitatu. Vlétla do otevřeného otvoru, který lidé vyřízli ve vnější stěně. Když prolétla prstencem a našla okno, vznesla se dovnitř nad zelenou oblast. Už ten hlas neslyšela. Ale spatřila svého syna Patricka utábořeného s dalšími vojáky poblíž základny hnědého válce.

Ve vzduchu se s ní setkal létavec se čtyřmi kobaltovými kroužky. On tady už není, řekl jí. Zkuste New York . Nicole rychle opustila druhý modul a vrátila se na Hlavní rovinu. Opět uslyšela hlas. Vznášela se výš a výš. Nicole jako sokol stěží dýchala.

Letěla na jih přes obvodovou zeď uzavírající Severní poloválec. Pod ní se nacházelo Válcové moře. Hlas byl teď zřetelnější. Byl to Richard. Její sokolí srdce zuřivě bušilo.

Stál na břehu před mrakodrapy a mával na ni. Pojď ke mně, Nicole, říkal jeho hlas. I ve tmě mohla vidět jeho oči. Nicole slétla dolů a přistála Richardovi na rameni.

Kolem ní se rozhostila temnota. Nicole byla zpět ve své cele. Byl to pták, co slyšela letěl hned za oknem? Srdce se jí stále chvělo.

Přešla přes malou místnost. Děkuji ti, Amadou , řekla. Nebo Omehu . Usmála se. Nebo Bože.

Nicole se natáhla na postel. Za několik sekund usnula.

Ke vzniku tohoto románu významně přispělo mnoho lidí. Prvenství si v celkovém součtu vydobyl náš editor Lou Aronica. Jeho počáteční připomínky měly vliv na strukturu celého románu a jeho pečlivé redigování významně umocnilo spád knihy.

Opět nám ohromně pomohl náš dobrý přítel a matematik Gerry Snyder, který se šlechetně zabýval jakýmkoliv problémem, ať byl velký či malý. Jsou-li lékařské pasáže příběhu přesné a působí-li věrohodně, obdiv si zaslouží doktor Jim Willerson. Za jakékoliv chyby v těchto pasážích nesou zodpovědnost autoři.

Na začátku psaní se překonával Džihei Akita, aby nám pomohl nalézt správná místa pro japonské scény. Velmi ochotně nám také obsáhle objasnil jak zvyky, tak historii svého národa. V Thajsku nám byla výbornou průvodkyní kouzly této země paní Walcharee Monviboonová.

Román se poměrně značně zabývá ženskou psychikou. Jak Bebe Bardenová, tak Stacey Leeová byly vždy k dispozici při hovorech o duši ženy. Paní Bardenová nám také hodně pomohla nápady o životě a poezii Benity Garcii.

Stacey Kiddoo Leeová nám mnohokrát při psaní Zahrady Rámovy pomohla, její podpora byla zcela nesobecká. Během psaní románu se jí narodil čtvrtý syn, Travis Clarke Lee. Za všechno ti, Stacey, velmi děkujeme.

V knize byly použity překlady Břetislava Hodka (Shakespeare: Othello, Dilia 1971), Jarmila Krejcara (Alexander Pope: Uloupená kadeř, KDA 1917), Adolfa Weniga (Brahms: Ukolébavka op. 49, č.4) a Jiřího Koláře (Samuel Beckett: Konec hry, Světová literatura 3/1963)