Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Vylekaly ji kroky směřující k její cele. Tělem jí proběhlo hluboké mrazení strachu. Přišli za ní dva mladí muži s lucernami. Oba byli v uniformě Nakamurovy speciální policie.

Vešli do cely, nepředstavili se a hned přešli k věci. Starší z nich, kolem pětatřiceti, vytáhl kvapně dokument a začal číst: „Nicole des Jardins-Wakefieldová, byla jste odsouzena za zločin pobuřování a zítra ráno v nula osm nula nula budete popravena. Snídani dostanete v šest třicet, deset minut po rozednění, my pro vás přijdeme v sedm třicet a odvedeme vás na místo popravy. Do elektrického křesla budete upoutána v sedm padesát osm a proud se zapne přesně za dvě minuty… Máte nějaké dotazy?“

Nicole bušilo srdce tak rychle, že stěží dýchala. Snažila se uklidnit. „Máte nějaké dotazy?“ opakoval policista.

„Jak se jmenujete, mladý muži?“ zeptala se Nicole a hlas jí přeskakoval.

„Franz,“ odvětil muž po zmateném váhání.

„Franz a jak dál?“

„Franz Bauer,“ odpověděl.

„No, Franzi Bauere,“ řekla Nicole a snažila se usmívat, „můžete mi, prosím, sdělit, jak dlouho bude trvat, než zemřu? Po tom, až zapnete proud, samozřejmě.“

„Já vlastně nevím,“ řekl poněkud rozrušeně. „Vědomí ztratíte skoro okamžitě, asi za dvě sekundy, ale nevím, jak dlouho…“

„Děkuji vám,“ řekla Nicole, o níž se začaly pokoušet mdloby. „Můžete teď odejít, prosím? Ráda bych zůstala sama.“ Muži otevřeli dveře cely, když Nicole dodala: „A mimochodem, mohli byste mi nechat lucernu? A snad pero a papír, nebo dokonce elektronický zápisník?“

Franz Bauer zavrtěl hlavou a řekl: „Lituji, nemůžeme…“

Nicole mu pokynula, aby šel, a přešla k druhé straně cely. Dva dopisy, řekla si a dýchala pomalu, aby sebrala síly. Chtěla jsem napsat jen dva dopisy. Jeden pro Katie a jeden Richardovi. Se všemi ostatními jsem už zcela smířena.

Když policisté odešli, vzpomněla si Nicole na dlouhé hodiny, které strávila před mnoha léty v jámě v Rámovi II, kdy očekávala, že zemře hladem. Strávila tu dobu, kterou tehdy považovala za své poslední dny, znovuprožíváním šťastných okamžiků svého života. To nyní není nutné, myslela si. Už neexistuje žádná událost z mé minulosti, kterou bych podrobně nepromýšlela. To je užitek ze dvou let vězení.

Nicole překvapilo, když zjistila, že se vzteká, protože nemůže napsat poslední dva dopisy. Zmíním se o tom opět ráno. Když udělám dost hluku, nechají mne dopisy napsat . Mimovolně se usmála. „Nepostupuj jemně…“ citovala si nahlas.

Znenadání zase ucítila zrychlení pulzu. Okem mysli spatřila v tmavé místnosti elektrické křeslo. Seděla v něm; kolem hlavy měla podivnou přilbu. Přilba začala žhnout a Nicole viděla, jak se sama hroutí dopředu.

Drahý Bože, myslela si, kdekoliv a kdokoliv jsi, prosím, dej mi teď trochu odvahy. Jsem velice vystrašená.

Nicole si ve tmě cely sedla na postel. Během několika minut se cítila lépe, téměř klidná. Zjistila, že přemýšlí, jaký bude okamžik smrti. Je to jako usínání a potom už není nic? Nebo se v tom posledním okamžiku stane něco mimořádného, něco, co žádná žijící osoba nemůže nikdy vědět?

Z velké dálky ji volal hlas. Nicole se zavrtěla, ale neprobudila se úplně. „Paní Wakefieldová.“ volal hlas opět.

Nicole se v posteli rychle posadila, myslela si, že je ráno. Pocítila vzedmutí strachu, když jí mysl řekla, zejí zbývají už jen dvě hodiny života. „Paní Wakefieldová.“ řekl hlas, „tady, venku u vaší cely… jsem Amadou Diaba.“

Nicole si protřela oči a napínala zrak, aby zahlédla ve tmě postavu u dveří. „Kdo?“ zeptala se a šla pomalu přes místnost.

„Amadou Diaba. Před dvěma roky jste pomáhala doktoru Turnérovi při transplantaci mého srdce.“

„Co zde děláte, Amadou? A jak jste se dostal dovnitř?“

„Něco jsem vám přinesl. Podplatil jsem všechny, koho bylo nutné. Musel jsem vás vidět.“

I když muž stál jen pět metrů od ní, Nicole neviděla v temnotě víc než jeho nezřetelné obrysy. Její unavené oči ji rovněž šálily. Jednou, když se urputně snažila zaostřit, si na okamžik myslela, že jejím návštěvníkem je pradědeček Omen. Tělem jí prolétlo ostré zamrazení.

„V pořádku, Amadou,“ řekla Nicole po chvilce. „Co jsi mi přinesl?“

„Musím vám to nejdříve vysvětlit,“ řekl. „A ani potom to nemusí dávat smysl… Sám tomu úplně nerozumím. Jenom prostě vím, že jsem vám to musel přinést dnes.“

Na okamžik se odmlčel. Když Nicole nic neříkala, vyprávěl chvatně svůj příběh. „Den poté, kdy mě vybrali do Lowellovy kolonie, když jsem byl ještě v Lagosu, dostal jsem podivný vzkaz od své babičky z rodu Senoufo, že je velice nutné, abych ji navštívil. Šel jsem při první příležitosti, což bylo po dvou týdnech, až jsem od ní dostal ještě jeden vzkaz, v němž tvrdila, že má návštěva je otázkou,života a smrti‘.

Když jsem se dostal do její vesnice na Pobřeží slonoviny, bylo to uprostřed noci. Babička se vzbudila a okamžitě se oblékla. Doprovázeni šamanem naší vesnice šli jsme té noci dlouhou cestu savanou. Byl jsem zcela vyčerpán, když jsme dosáhli svého cíle, vesničky jménem Nidougou.“

„Nidougou?“ přerušila ho Nicole.

„Správně,“ přisvědčil Amadou. „Tam byl ten podivný, scvrklý muž, musel to být nějaký velešaman. Babička a náš kouzelník zůstali v Nidougou, zatímco ten muž a já jsme podstoupili obtížný výstup na nedalekou pustou horu ke břehu malého jezera. Došli jsme právě před východem slunce.,Dívej se,‘ řekl stařec, když se první paprsky slunce dotkly jezera,dívej se do Jezera Moudrosti. Co vidíš?‘

Řekl jsem mu, že vidím čtyřicet předmětů podobných melounu na dně jedné strany jezera.,Dobrá,‘ řekl s úsměvem,jsi opravdu ten.‘

,Jsem ten kdo?‘ zeptal jsem se.

Neodpověděl mi. Šli jsme kolem jezera, blíž místu, kde byly ponořeny melouny — už jsme je nemohli viděl, když slunce vystoupilo výš na oblohu — a velešaman vytáhl malou lahvičku. Ponořil ji do vody, zazátkoval a dal mi ji. Dal mi také kamínek, který vypadal jako melounovité předměty na dně jezera.

,Tohle jsou nejdůležitější dárky, které jsi kdy dostal,‘ řekl mi.

,Proč?‘ zeptal jsem se.

O několik sekund později mu oči úplně zbělely, on upadl do tranzu a rytmicky prozpěvoval jazykem Senoufo. Několik minut tancoval a potom znenadání skočil do studeného jezera, aby si zaplaval.

,Počkejte chvilku,‘ zakřičel jsem na něj,co mám s vašimi dárky dělat?‘

,Vezmi je všude s sebou. Poznáš, až nastane čas, kdy je máš použít,‘ odpověděl.“

Nicole si myslela, že jí srdce bije tak hlasitě, že ho může slyšet i Amadou. Prostrčila ruku mřížemi cely, dotkla se jeho ramene a řekla:,A včerejší noci ti hlas ve snu, nebo to možná nakonec ani nebyl sen. Řekl, abys mi dnes v noci lahvičku a kamínek přinesl.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Amadou. Udělal přestávku. „Jak to víte?“

Nicole neodpověděla. Nemohla mluvit. Celá se roztřásla. O chviličku později, když ucítila dva předměty v ruce, pocítila takovou slabost v kolenou, až měla strach, že upadne. Dvakrát Amadou poděkovala a pobídla ho, aby odešel, než ho někdo objeví.

Šla pomalu přes celu k posteli. Může to být? Jak to může být? Je to všechno od začátku naplánováno? Manové melouny na Zemi? Nicole byla na konci se silami. Ztratila jsem kontrolu, myslela si, a ještě jsem se dokonce ani z lahvičky nenapila.