Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Až do doby před šesti měsíci, kdy byl její proces pro pobuřování v poslední chvíli „odložen na neurčito“, měla Nicole povoleno každý týden jednoho návštěvníka na hodinu. I když u rozhovoru byla přítomna stráž a jakýkoliv rozhovor o politických nebo současných událostech byl přísně zakázán, dychtivě čekala na ta týdenní setkání s Ellie nebo Patrickem. Obvykle přicházela Ellie. Z jistých opatrně formulovaných sdělení obou dětí si Nicole domyslela, že Patrick se věnuje nějaké práci pro vládu a má tedy jen zřídka čas.

Nicole se nejdříve zlobila a potom si zoufala, když zjistila, že Benjyho dali do ústavu a nedovolí mu, aby ji navštívil. Ellie se snažila matku ujistit, že vzhledem ke všeobecným poměrům je Benjy v pořádku. O Katie se moc nemluvilo. Ani Patrick ani Ellie nevěděli, jak jí vysvětlit, že jejich starší sestra skutečně neprojevila žádný zájem matku navštívit.

Během těch počátečních návštěv bylo vždy bezpečným tématem hovoru dceřino těhotenství. Nicole byla vždy uchvácena, když se dotkla jejího břicha, nebo hovořila o zvláštních pocitech nastávající matky. Když se Ellie zmínila, jak se dítě projevuje, Nicole se s ní podělila o vlastní zážitky („Když jsem byla těhotná s Patrickem,“ řekla jí jednou, „nebyla jsem nikdy unavená. Ale ty jsi byla matčina noční můra — vždycky jsi kopala uprostřed noci, kdy jsem chtěla spát.“); když se Ellie necítila dobře. Nicole jí doporučila jídlo nebo tělesnou činnost, které jí pomáhaly při stejných problémech.

Ellie přišla naposled dva měsíce před očekávaným porodem. Další týden převezli Nicole do nové cely a od té doby s lidskou bytostí nepromluvila. Němí bioti, kteří se o Nicole starali, nedali nikdy ani najevo, že slyšeli její otázku. Jednou v záchvatu zoufalství křičela na biotku Tiasso, která jí asistovala při týdenní koupeli. „Nerozumíš? Někdy v minulém týdnu měla mít dcera dítě, mé vnouče. Potřebuji vědět, jsou-li všichni v pořádku.''

V předchozích celách měla Nicole vždy povoleno číst. Kdykoliv požádala, přinesli jí z knihovny nové knižní disky, takže dny mezi návštěvami ubíhaly docela rychle. Přečetla si opět téměř všechny otcovy historické romány, rovněž nějakou poezii, historii a některé ze zajímavějších lékařských knih. Nicole obzvláště fascinovaly paralely mezi vlastním životem a životy dvou hrdinek jejího dětství. Jany z Arcu a Eleonory Aquitánské. Nicole čerpala dodatečnou sílu z poznání, že žádná z obou žen nedovolila, aby se změnily její základní názory, navzdory dlouhým a obtížným obdobím ve vězení.

Hned po posledním převozu, když se biotka Garcia, která se o ni v nové cele starala, nevrátila s jejími osobními věcmi a elektronickou čtečku, si Nicole myslela, že jednoduše došlo k omylu. Když však o ni několikrát žádala a čtečka se neobjevila, uvědomila si, že jí odpírají výsadu číst.

V nové cele se Nicole čas vlekl. Každý den několik hodin záměrně přecházela, snažila se udržovat své tělo i mysl aktivní. Pokusila se tato období přecházení organizovat, směřovala je od myšlenek o rodině, které nevyhnutelně zesilovaly její pocity osamění a deprese, k obecnějším filozofickým pojmům a myšlenkám. Často se před koncem těchto cvičení zaměřila na nějakou minulou událost ze svého života a snažila se z ní vyvodit nějaký nový nebo významný závěr.

Jednou si takhle ostře připomněla sled událostí, k nimž došlo, když jí bylo patnáct. Tehdy byli s otcem už pohodlně usazeni v Beauavois a Nicole si vedla výtečně ve škole. Rozhodla se zúčastnit se celostátní soutěže, která měla vybrat tři dívky pro roli Jany z Arcu v představeních divadla v přírodě pořádaných u příležitosti 750. výročí Janina mučednictví v Rouenu. Nicole se vrhla do soutěže s nadšením a cílevědomou zarputilostí, které jejího otce současně nadchly i naplnily starostí. Když Nicole zvítězila v oblastním kole v Tours, přestal Pierre dokonce na šest týdnů pracovat na svých románech, aby pomohl své milované dceři připravit se na národní finále v Rouenu.

Nicole se umístila na prvním místě jak v atletické, tak v intelektuální složce soutěže. Měla též velmi vysoké hodnocení jako herečka. Ona i otec si byli jisti, že bude vybrána. Když však vyhlašovali vítězku, umístila se Nicole jako třetí.

Celé roky, myslela si Nicole, když přecházela kolem cely v Novém Edenu, jsem si myslela, že jsem neuspěla. Nevěřila jsem otci, že Francie není připravena na Janu z Arcu s tmavou pletí. Ve své mysli jsem propadla. Zničilo mne to. Sebeúcta se mi skutečně nevrátila až do olympiády a pak trvala jen několik dnů, než mne Henry opět srazil k zemi.

Cena byla hrozná, pokračovala Nicole v přemítání. Celé roky jsem se cele zabírala sama sebou kvůli nedostatku sebeúcty. Až mnohem později jsem byla konečně sama se sebou šťastná. A pouze pak jsem byla schopna dávat jiným. Na okamžik se v myšlenkách zastavila. Čím to je, že nás tolik prožívá stejné zážitky? Proč je mládí tak sobecké a proč musíme nejdřív najít sami sebe, abychom si uvědomili, že v životě jde o mnohem více?

Když biotka Garcia, která jí vždy nosila jídlo, přidala k obědu kousek čerstvého chleba a několik syrových mrkví, Nicole pojala podezření, že v jejím režimu dojde ke změně. Dva dny nato přišla do cely biotka Tiasso s hřebenem, mejkapem, zrcadlem a dokonce s nějakým parfémem. Nicole se mohla dlouho, rozkošnicky koupat a poprvé za dlouhé měsíce upravit. Když biotka vzala dřevěnou vanu a připravovala se k odchodu, podala jí vzkaz. Na papíru stálo: „Zítra ráno budete mít návštěvu.“

Nicole nemohla usnout. Ráno žvatlala jako malá na svou přítelkyni veverku, mluvila o svých nadějích i obavách z nadcházející návštěvy. Několikrát si upravovala obličej a vlasy, než je prohlásila za zoufalé. Čas se jí vlekl.

Konečně, těsně před obědem, přece jen zaslechla v chodbě ke své cele kroky. Nicole běžela s očekáváním ke dveřím. „Katie,“ vykřikla, když spatřila vycházet svou dceru zpoza rohu.

„Nazdar, mami,“ pozdravila dcera, odemkla dveře a vešla do cely. Obě ženy se dlouze objímaly. Nicole se nesnažila zadržet slzy, které jí kanuly z očí.

Sedly si na postel, jediný kus nábytku v cele, a několik minut si roztomile povídaly o rodině. Katie informovala Nicole, že má čerstvou vnučku („Nicole des Jardins-Turnerová,“ řekla, „měla bys být velice pyšná.“), a pak vytáhla asi dvacet fotografií. Mezi obrázky byly nejnovější fotografie miminka s rodiči, Ellie a Benjy spolu někde v parku, Patrick v uniformě, a dokonce dvě Katie ve večerních šatech. Nicole je jednu po druhé studovala a do očí jí opakovaně vhrkly slzy. Párkrát zvolala: „Ach, Katie!“

Když skončila, několikrát dceři děkovala, že přinesla fotografie. „Můžeš si je nechat, mami,“ prohlásila Katie, vstala a přešla k oknu. Otevřela kabelku a vzala z ní cigarety a zapalovač.

„Drahoušku,“ řekla Nicole váhavě, „buď tak hodná a nekuř tady, prosím. Větrání je hrozné. Cítila bych to celé týdny.“

Katie na matku několik sekund upřeně hleděla a pak vrátila cigarety a zapalovač do kabelky. V tom okamžiku přišli před celu dvě biotky se stolem a dvěma židlemi.

„Co je to?“ zeptala se Nicole.

Katie se usmála. „Poobědváme spolu. Nechala jsem pro tuto příležitost připravit něco speciálního — kuře na žampionech a na víně.“