Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Záleží na tom, kdo by to byl,“ odpověděla s úsměvem.

O několik minut později došli Max a Eponine k její malé chatce v jedné z bočních ulic Avalonu. Max upustil cigaretu, o niž se dělili, a zašlapal ji do hlíny. „Chtěla bys, aby někdo…“ začal.

„Ano, Maxi, samozřejmě chtěla.“ odpověděla Eponine s povzdechem. „A kdyby ten někdo byl kdokoliv, byl bys to určitě ty.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Kdybys však šel se mnou do postele, třeba jen jednou, pak bych chtěla víc. A kdybys měl potom, nějakou hroznou náhodou, bez ohledu na to, jak bychom byli opatrní, někdy, někdy pozitivní test na RV-41, nikdy bych si to neodpustila.“

Eponine se k němu přitiskla, aby ukryla své slzy. „Děkuji ti za všechno. Jsi dobrý muž, Maxi Puckette, možná jediný, který v tomto bláznivém světě zůstal.“

Eponine byla v muzeu v Paříži, obklopena stovkami uměleckých děl. Muzeem procházela velká skupina turistů. Strávili celkově pětačtyřicet sekund prohlídkou pěti nádherných obrazů Renoira a Moneta. „Zastavte se,“ křičela Eponine ve snu, „vždyť jste je nemohli vůbec viděl.“

Klepání na dveře sen zahnalo. „To jsme my,“ slyšela Ellie. „Pokud je příliš brzy, můžeme zkusit přijít později, než půjdeš do školy. Robert se obával, že bychom se mohli zdržet na psychiatrickém oddělení.“

Eponine se natáhla a popadla župan, který ležel na jediné židli v místnosti. „Jenom minutku, už jdu.“

Otevřela svým přátelům dveře. Ellie měla na sobě uniformu zdravotní sestry a na zádech v nosiči malou Nicole. Spící děťátko bylo pečlivě zabaleno v bavlně, aby mu nebyla zima.

„Můžeme dál?“

„Samozřejmě,“ odvětila Eponine. „Je mi líto, asi jsem vás neslyšela…“

Je to naprosto nevhodná doba na návštěvu,“ řekla Ellie. „Ale při vší naší práci v nemocnici, kdybychom nešli brzy ráno, nedostali bychom se sem.“

„Jak se cítíš?“ ptal se doktor Turner několik sekund poté. Držel před Eponine diagnostický přístroj, jehož údaje se už začaly zobrazoval na monitoru přenosného počítače.

„Jsem trochu unavená,“ odvětila Eponine. „Ale to by mohlo být jen z deprese. Od té doby, co jsi mi před dvěma měsíci řekl, že mám na srdci jisté známky degradace, jsem si představovala aspoň jednou denně, že mám infarkt.“

Během vyšetření pracovala Ellie na klávesnici připojené k monitoru. Chtěla mít jistotu, že se nejdůležitější informace z kontrolního vyšetření zaznamenají do počítače. Eponine se snažila zahlédnout obrazovku. „Jak ten nový systém pracuje, Roberte?“

„Několikrát nám selhaly sondy,“ odpověděl. „Ed Stafford říká, že se to dalo čekat, protože jsme je nedostatečně otestovali… A ještě nemáme dobrý program zpracování údajů, ale celkově jsme velice spokojeni.“

„Je to záchrana, Eponine,“ řekla Ellie, aniž odtrhla oči od klávesnice. „S omezením v rozpočtu a všemi zraněnými z války bychom bez této automatizace nikdy nedokázali obnovovat záznamy o RV-41.“

„Mrzí mě jenom, že jsme při původním návrhu nemohli víc využít Nicoliny pomoci,“ dodal Robert Turner. „Neuvědomil jsem si, že byla takovým expertem na vnitřní monitorovací systémy.“ Doktor spatřil v grafu, který se objevil na obrazovce, něco neobvyklého. „Vytiskni to, prosím, drahá. Chci to ukázat Edovi.“

„Slyšelas něco nového o matce?“ zeptala se Eponine Ellie, když se vyšetření chýlilo k závěru.

„Před dvěma dny jsme viděli Katie,“ odpověděla velice pomalu Ellie. „Byl to obtížný večer. Přišla s dalším,obchodem‘ od Nakamury a Macmillana, který chtěla dojednat…“ Odmlčela se. „O to nejde. Katie řekla, že před Dnem Osídlení dojde určitě k soudu.“

„Viděla Nicole?“

„Ne.“ odvětila Ellie. „Pokud vím, neviděl ji nikdo. Jídlo jí nosí biotka Garcia a měsíční prohlídky dělá biotka Tiasso.“

Malá Nicole na matčiných zádech se zavrtěla a zakňourala. Eponine se dotkla odhalených částí tvářičky. „Jsou tak neuvěřitelně měkké,“ pravila. V tom okamžiku děvčátko otevřelo oči a začalo plakat.

„Je dost času, abych ji nakrmila, Roberte?“ zeptala se Ellie.

Doktor Turner mrkl na hodinky. „V pořádku,“ souhlasil. „Už jsme tady v podstatě skončili… Protože Wilma Margolinová a Bill Tucker jsou oba v dalším bloku, proč bych tam nezašel sám a pak se sem nevrátil?“

„Poradíš si s nimi beze mne?“

„Těžko,“ řekl mrzutě. „Obzvláště s ubožákem Tuckerem.“

„Bill Tucker umírá velmi pomalu.“ řekla Ellie Eponine na vysvětlenou. „Je sám a má velké bolesti. Protože však vláda prohlásila eutanazii za nezákonnou, nemůžeme nic dělat.“

„Vyšetření neukazuje žádné zhoršení,“ řekl doktor Turner chvilku nato Eponine. „Myslím, že bychom měli být rádi.“

Neslyšela ho. V duchu si představovala svou vlastní pomalou a bolestivou smrt. Nepřipustím, aby k tomu tímto způsobem došlo, řekla si. Nikdy. Jakmile nebudu užitečná… Max mi přinese zbraň.

„Lituji, Roberte,“ pravila. „Jsem asi ospalejší, než jsem si myslela. Co jsi říkal?“

„Nezhoršuje se to.“ Robert políbil Eponine na tvář a vydal se ke dveřím. „Vrátím se asi za dvacet minut,“ řekl Ellie.

„Robert vypadá velice unaveně,“ prohlásila Eponine, když odešel.

„Je unavený,“ souhlasila Ellie. „Pořád jen pracuje… A když nepracuje, tak si dělá starosti.“ Ellie seděla na hliněné podlaze, zády se opírala o stěnu chatky. Nicole si hověla v její náruči, sála jí z prsu a občas spokojeně vrněla.

„Vypadáš šťastně,“ řekla Eponine.

„Nic z toho, co jsem kdy zažila, tomu není ani zdaleka podobné, Štěstí se nedá popsat.“

To není pro mne, ozval Eponinin vnitřní hlas . Teď ne. Nikdy ne.

Prchavém okamžiku si Eponine připomněla vášnivou noc, kdy téměř Maxi Puckettovi neřekla „ne“. Vyplnil ji hluboký pocit hořkosti. Snažila se ho přemoci.

„Včera jsem zažila hezkou procházku s Benjym,“ řekla, aby změnila téma.

„Určitě mi o tom dnes ráno všechno řekne,“ prohlásila Ellie. „Miluje nedělní procházky s tebou. To je všechno, co mu zbylo, kromě mých občasných návštěv… Víš, že jsem ti velice vděčná.“

„Zapomeň na to. Mám Benjyho ráda. A také potřebuji mít pocit, že mě někdo potřebuje, pokud mi rozumíš… Benjy se fakticky přizpůsobil překvapivě dobře. Nestěžuje si tolik jako nositelé RV-41 a určitě ne tolik, jako lidé určení na práci při výrobě zbraní.“

„Skrývá svou bolest,“ odvětila Ellie. „Benjy je mnohem chytřejší, než si všichni myslí… Ve skutečnosti se mu v oddělení nelíbí, ale ví, že se o sebe nedokáže postarat. A nechce být pro nikoho zátěží…“

Náhle se jí oči zalily slzami a začala se lehce, chvět. Malá Nicole přestala pít a hleděla na matku. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Eponine.

Ellie přikývla a otřela si oči kouskem bavlněné látky, který si držela u prsu, aby zachytila stékající mléko. Nicole začala sát. „Je dost těžké pozorovat, když někdo trpí,“ pravila Ellie. „Když trpí zbytečně, drásá ti to srdce.“

Hlídač si pečlivě prohlédl jejich dokumenty a předal je dalšímu muži v uniformě, který seděl za ním u počítačového panelu. Druhý muž zapsal něco do počítače a vrátil papíry hlídači.

„Proč ten muž každý den zírá na naše fotografie?“ ptala se Ellie, když se dostali z doslechu. „Musel nás na tomhle stanovišti osobně propouštět v uplynulém měsíci aspoň desetkrát.“