Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Richard se zhluboka nadechl. To musí být sbohem , pomyslel si, když myrmikoti ukázali do chodby. Z nějakého důvodu si vzpomněl, jak Nai Watanabe trvala na tom, že thajský pozdrav nazývaný wai , malá úklona s rukama sepnutýma k sobě před horní částí hrudníku, je univerzálním znakem úcty. Richard se sice v duchu sám sobě smál, ale předvedl wai šesti myrmikotům, kteří ho obklopovali. K jeho úžasu dali všichni své čtyři přední nohy v párech k sobě před své podbřišky a lehce se směrem k němu uklonili.

Hluboký suterén hnědého válce byl zjevně neobydlený. Když opustili místnost přisedliny, Richard a jeho průvodce nejdřív potkávali další myrmikoty, obzvlášť v blízkosti atria. Jakmile však vstoupili na rampu, která vedla do suterénu, nepotkali už nikoho.

Richardův průvodce poslal dopředu nohatce. Ten před nimi běžel koncovým úzkým tunelem a nouzovým východem, podobným hrobce, do zelené oblasti. Když se nohatec vrátil, stál několik sekund na zadní části hlavy myrmikota a pak seskočil na podlahu. Průvodce pokynul Richardovi, aby šel do tunelu.

Venku v zelené oblasti na Richarda čekali dva velcí létavci, kteří okamžitě vzlétli. Jeden z nich měl na křídle ošklivou jizvu, jak byl zasažen sprškou kulek. Richard se nacházel v nepříliš hustém lese vysokém tři až čtyři metry. I když bylo přítmí, nedělalo mu potíže najít stezku ani sledovat létavce nad sebou. Občas zaslechl v dálce sporadickou střelbu.

Prvních patnáct minut prošlo bez nehody. Les začal řídnout. Richard právě odhadoval, že by měl být za deset minut u kanálu ke schůzce s ponorkou, když ve vzdálenosti necelých sto metrů začal bez jakéhokoliv varování střílet kulomet. Jeden z průvodců-létavců spadl dolů. Druhý zmizel. Richard slyšel přicházet vojáky jeho směrem a skryl se v husté houštině.

„Určitě dva kroužky,“ řekl jeden z vojáků. „Možná dokonce tři. Tím budu mít jenom v tomto týdnu dvacet kroužků.“

„Do prdele, chlape, to nebyl žádný zápas. To by se nemělo počítat. Ten zatracený pták ani nevěděl, žes tam byl.“

„To je jeho problém, ne můj. Stejně musím spočítat jeho kroužky. Aha, tady je… Sakra, má jenom dva.“

Muži byli jenom asi patnáct metrů od Richarda. Ten stál úplně potichu, neodvažoval se ani hnout, více než pět minut. Vojáci stáli u mrtvoly létavce, kouřili a hovořili o válce.

Richarda začala bolet pravá noha. Přenesl trochu váhu, myslel si, že uvolní namáhanému svalu, bolest však zesílila. Nakonec se podíval dolů a ke své hrůze zjistil, že stvoření podobné hlodavci, které viděl na nástěnné malbě, snědlo, co mu zbylo z levé boty, a hryže mu nyní nohu. Richard se snažil zatřást nohou — silně, ale nehlučně. Nebyl úplně úspěšný. Ačkoliv hlodavec nohu pustil, vojáci uslyšeli šramot a vydali se směrem k němu.

Richard nemohl utíkat. I kdyby existovala úniková cesta, zátěž, kterou nesl, by z něj udělala snadnou kořist. V necelé minutě jeden z mužů zavolal: „Tady, Bruce, myslím, že je něco v houští.“

Muž mířil svou zbraní na Richarda.

„Nestřílej,“ řekl Richard. „Já jsem člověk.“

Druhý voják se právě přidal ke svému druhovi. „Co tady, krucinál, sám děláš?“

„Procházím se tady.“ odvětil Richard.

„Zbláznil ses?“ ptal se první voják. „Vylez ven, ať si tě omrknem.“

Richard pomalu vyšel z podrostu. I v kalném světle musel se svými dlouhými vlasy, plnovousem a vydouvajícím se modrým pláštěm skýtat úžasný pohled.

„Sakra… Kdo k čertu jsi?… Kde je tvá jednotka?“

„Tohle není kruci voják.“ prohlásil druhý muž a zíral na Richarda. „To je nějakej blázen… Musel zdrhnout z ústavu v Avalonu a omylem se sem zatoulat… Kruci, pitomče, nevíš, že tady je to nebezpečný? Mohl bys přijít o život…“

„Podívej se na jeho kapsy.“ přerušil ho první voják. „Nese čtyři obrovské melouny…“

Náhle zaútočili z oblohy. Muselo to být dohromady alespoň tucet létavců zběsilých vztekem a křikem, když útočili. Dva vojáky srazili k zemi. Richard začal utíkat. Jeden z létavců přistál prvnímu vojáku na obličeji a začal mu ho svými spáry trhat. Ozvala se střelba, jak další vojáci z okolí, když uslyšeli lomoz, přispěchali hlídce na pomoc.

Richard nevěděl, jak najde ponorku. Utíkal dolů tak rychle, jak mu nohy a náklad dovolily. Střelba za ním sílila. Slyšel výkřiky bolesti vojáků a pištění umírajících létavců.

Našel příkop, ale po ponorce nebylo ani vidu. Na svahu za sebou slyšel Richard lidské hlasy. Když už skoro začínal panikařit, zaslechl z velkého křoví vpravo krátké zapištění. Nad hlavou mu přelétl vůdce létavců držící se nízko nad zemí a pokračoval na břeh příkopu doleva.

Během tří minut našli ponorku. Když se jejich pronásledovatelé dostali z lesa už se s nimi ponořila. Richard si uvnitř sňal batoh a dal ho do malé řídící kabiny za sebe. Podíval se na svého společníka a pokusil se o pár jednoduchých brebentských výrazů. Vůdce létavců odvětil velice pomalu a velmi zřetelně brebentěním, které bylo ekvivalentem lidského „Všichni ti velice děkujeme“.

Cesta trvala něco přes hodinu. Richard a létavec toho moc nenamluvili. Během počáteční fáze plavby Richard pečlivě pozoroval vůdce létavců, jak ovládá ponorku. Dělal si poznámky do počítače a během druhé poloviny cesty se dokonce na chvilku sám ujal řízení. Když nebyl příliš zaměstnán, kladl si v mysli otázky o všem, co v druhém habitatu zažil. Především chtěl vědět, proč je to on, kdo je v ponorce s melouny a odřezkem přisedliny, a ne jeden z myrmikotů. Něco mi muselo ujít, přemítal.

Brzy potom se ponorka vynořila a Richard se ocitl ve známém prostředí. Tyčily se nad ním mrakodrapy New Yorku. „Haleluja,“ řekl hlasitě a nesl plný batoh na ostrov.

Vůdce létavců zakotvil ponorku poblíž pobřeží a připravoval se rychle odletět. Otočil se v kruhu, lehce se Richardovi uklonil a potom odletěl na sever. Jak Richard pozoroval stvoření podobné ptáku odlétat, uvědomil si, že stojí přesně na stejném místě, kde on a Nicole před mnoha a mnoha roky, v Rámovi II, čekali na tři létavce, kteří je potom přenesli přes Válcové moře na svobodu.

Během první sekundy, kdy Richard stál na povrchu v New Yorku, shromáždily miniaturní rámanské senzory umístěné v obrovské válcové kosmické lodi stovky trilionů bitů údajů. Tyto údaje byly v reálném čase přeneseny do lokálních středisek, pořád ještě mikroskopické velikosti, kde byly uloženy, aby byly v určeném čase předány centrálnímu telekomunikačnímu procesoru uloženému pod Jižním poloválcem.

Každou sekundu každé hodiny každého dne získávaly rámanské senzory tyto stovky trilionů bitů údajů. V telekomunikačním procesoru jsou tylo údaje označeny, prosety, analyzovány, komprimovány a uloženy v záznamových zařízeních, jejichž jednotlivé komponenty jsou menší než atom. Po uložení mají k těmto údajům přístup tucty oddělených procesorů, každý se zabývající odlišnou funkcí, které společně řídí kosmickou loď Ráma. Tisíce algoritmů rozložených mezi procesory pak data zpracovávají, extrahují z nich informace o trendech a syntetické informace jako přípravu pro pravidelně plánované třesky, které předávají stav mise Inteligenci Uzlu.

Tyto třesky údajů obsahují směs surových, komprimovaných a syntetizovaných údajů v závislosti na přesných formátech vybraných různými procesory. Nejdůležitější částí každého třesku je slovní zpráva, v níž sjednocená, ale rozptýlená Inteligence Rámy podává svůj předběžný souhrn o průběhu mise. Zbytek třesku jsou v podstatě podpůrné informace, obrazy, měření nebo výstupy senzorů, které buď obsahují dodatečné údaje, nebo přímo podporují závěry obsažené v souhrnu.