Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Jasnost jeho vzpomínek na Nicole a Katie přesvědčila Richarda, že s jeho pamětí se děje něco mimořádného. Zjistil, že si dokáže rovněž vyvolat přesné výsledky všech čtvrtfinálových, semifinálových a finálových fotbalových zápasů mistrovství světa v letech 2174 až 2190. Jako mladík znal všechny tyto neužitečné informace, protože byl vášnivým fotbalovým fanouškem. V průběhu let před vysláním Newtona, kdy se mu v mozku nahromadila taková spousta nových věcí, si však nebyl často schopen vzpomenout ani na účastníky finále mistrovství světa, dokonce ani v rozhovorech o fotbalu se svými přáteli.

Jak se obrazy z jeho vzpomínek neustále zaostřovaly, Richard zjistil, že si rovněž vyvolává emoce, které s nimi byly spojené. Bylo to téměř tak, jako by své zážitky prožíval úplně znovu. V jedné dlouhé vzpomínce si pamatoval nejen neodolatelný pocit lásky a zbožňování, které pocítil k Sarah, když ji poprvé uviděl na jevišti, nýbrž i napětí a vzrušení jejich námluv, včetně nespoutané vášně jejich prvního milování. Zůstal po něm tehdy bez dechu a nyní, o mnoho let později, obalený cizím stvořením připomínajícím síť neuronů, nebyla Richardova odezva o nic slabší.

Zanedlouho se zdálo, že Richard už nemá žádnou kontrolu nad tím, jaké vzpomínky se v jeho mozku vybavují. Z počátku, tomu aspoň věřil, záměrně myslel na Nicole nebo na děti nebo dokonce na své dvoření Sarah, jen proto, aby se cítil šťastným. A teď se zdá , řekl jednoho dne v pomyslném rozhovoru přisáté síti, když jsi mi oživila paměť — Bůh ví, k jakému účelu — že ji čteš celou.

Dlouhé hodiny Richard nucené čtení paměti vychutnával, obzvláště části týkající se jeho života v Cambridge a na Vesmírné akademii, kdy jeho dny byly oživovány neustálou radostí z nových poznatků. Kvantová fyzika, kambrijská exploze, pravděpodobnost a statistika, dokonce dlouho zapomenutá slovíčka z hodin němčiny, to vše mu připomínalo, za kolik štěstí v životě vděčí vzrušení z poznání. V další velmi uspokojivé vzpomínce přeskakovala jeho mysl svižně z jedné hry na druhou a obsáhla všechna divadelní představení Shakespeara, která ve věku mezi deseti až sedmnácti viděl v divadle. Každý potřebuje hrdinu, přemítal Richard po montáži scén, jako hybný moment k tomu. aby ze sebe dostal to nejlepší. Mým hrdinou byl dozajista William Shakespeare.

Některé vzpomínky byly bolestné, obzvláště ty z dětství. V jedné z nich mu bylo zase osm, seděl na lavici u malého stolu, doma v jídelně. Ovzduší u stolu bylo napjaté. Otec, opilý a rozezlený na celý svět, se na všechny kabonil. když mlčky jedli. Richard neúmyslně rozlil trošku polévky a za několik sekund ho otec tvrdě udeřil hřbetem ruky do tváře, srazil ho z lavice do kouta místnosti, kde se třásl strachem a šokem. Na tento okamžik nemyslel dlouhé roky. Richard nedokázal potlačit slzy, když si vzpomněl, jak byl před svým neurotickým a násilnickým otcem bezmocný a vyděšený.

Jednoho dne si Richard náhle začal vzpomínat na podrobnosti ze své dlouhé odysey v Rámovi II a silná bolest hlavy ho téměř oslepila. Viděl se v divné místnosti, jak leží na podlaze obklopen třemi nebo čtyřmi oktopavouky. Měl v sobě implantovány tucty sond a dalších přístrojů a podstupoval právě nějaký test.

„Přestaňte, přestaňte,“ vykřikl Richard a zničil svým silným vzrušením obraz v paměti. „Rozskočí se mi hlava.“

Bolest začala zázračně slábnout a Richard se opět dostal v paměti mezi oktopavouky. Vybavil si dlouhé dny testů, kterým byl podroben, a maličké živé tvory, které mu vsunuli do těla. Vzpomněl si rovněž na zvláštní řadu sexuálních pokusů, při nichž byl vystaven různým druhům vnější stimulace a když u něj došlo k ejakulaci, byl za to odměněn.

Tyto nové vzpomínky, k nimž nikdy předtím neměl přístup, nikdy po probuzení z komatu, v němž ho jeho rodina v New Yorku našla, Richarda vyděsily. Teď si pamatuji také další věci o oktopavoucích, přemítal vzrušeně. Mluvili mezi sebou barvami, které jim obalovaly hlavy. Byli v podstatě přátelští, ale rozhodnutí zjistit o mně vše, co mohli. Snažili…

Myšlenkový obraz zmizel a bolest hlavy se Richardovi vrátila. Nitky sítě se právě odpojily. Richard byl vyčerpaný a vmžiku usnul.

Po dlouhých dnech, kdy jedna vzpomínka sledovala druhou, čtení paměti náhle skončilo. Richardova mysl už nebyla hnána vnější silovou funkcí. Nitky sítě zůstávaly po dlouhá období nepřipojeny.

Týden prošel bez událostí. V druhém týdnu se však asi dvacet centimetrů od jeho hlavy začala tvořit neobvyklá kulovitá uzlina, daleko větší a hustěji zabalená než normální chundele v živoucí pavučině. Uzlina rostla, až dosáhla asi velikosti míče na košíkovou. Brzy potom vyslala sta vláken, která se zabodla do kůže po obvodu Richardovy lebky. Konečně, pomyslel si Richard a ignoroval bolest způsobenou vpádem nitek do jeho mozku. Teď uvidíme, co to všechno znamená.

Okamžitě spatřil nějaké obrázky, i když byly tak rozmazané, že v nich nedokázal nic určit. Kvalita Richardových představ se však velmi rychle zlepšovala, protože chytře vymyslel hrubý způsob komunikace s pavučinou. Jakmile se mu v mysli objevil první obraz, došel Richard k závěru, že síť, která dlouhou řadu dnů četla výstup jeho paměti, se nyní snaží do jeho mozku psát. Pavučina však zjevně nedokázala měřit kvalitu vjemů, které pociťoval. Když si vzpomněl na návštěvy u očního lékaře jako chlapec a na způsob komunikačního schématu, které vedlo ke konečnému určení skel pro brýle, začal prsty naznačovat síti, zda prováděná změna v procesu přenosu vede ke zlepšení, nebo zhoršení obrazu. Tímto způsobem byl Richard brzy schopen „vidět“, co mu cizí stvoření chtělo ukázat.

Prvními obrázky byly snímky planety pořízené z kosmické lodi. Mraky pokrytý svět se dvěma malinkatými měsíci a vzdálenou, osamocenou, žlutou hvězdou jako svým tepelným a světelným zdrojem byl téměř jistě domovskou planetou přisedlých pavučin. Řada dalších snímků ukazovala různé části této planety.

Mlha byla na domovské planetě přisedlin všudypřítomná. Pod mlhou se nacházel ve většině záběrů hnědý neúrodný povrch beze skal. Pouze na pobřeží, kde se neúrodný podklad stýkal s vlnami jezer a moří, v nichž byla zelená tekutina, se objevovaly jisté náznaky života. V jedné z těchto oáz spatřil Richard nejen několik létavců, nýbrž i fascinující směsici dalších živočichů. Richard by dokázal strávit studiem jen jednoho nebo dvou těchto obrázků celé dny, nekontroloval však sled snímků. Byl si jist, že síť s ním komunikuje s určitým cílem, a první řada obrazů byla pouze úvodem.

Všechny zbývající snímky představovaly buď létavce, manový meloun, myrmikota, přisedlou pavučinu, nebo nějakou kombinaci z této čtveřice. Scény zobrazovaly, jak Richard předpokládal, „normální život“ na jejich domovské planetě a dokumentovaly obecné téma symbiózy mezi druhy. V několika obrazech bylo vidět létavce, jak brání podpovrchové kolonie myrmikotů a přisedlin před útoky něčeho, co vypadalo jako malí živočichové a rostliny. Další snímky ilustrovaly myrmikoty pečující o vylíhnuté létavce nebo transportující velká množství manových melounů na kopec létavců.

Richard byl zmaten, když viděl několik obrázků, na nichž byly maličké manové melouny obklopené přisedlinovými stvořeními. Proč by tam myrmikoti kladli svá vejce? přemítal. Pro ochranu? Nebo jsou tyto podivné pavučiny nějakou myslící placentou?