Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Na pátém panelu bylo vidět maličkou hlavu se dvěma oválnýma mléčnýma očima, stopkovými bouličkami a malým kulatým otvorem pod očima, jak se klube z melounu. Šestá plastika, která ukazovala malé myrmikoty, velice podobné těm, které Richard viděl při začátku prohlídky, potvrzovala to, co předpokládal, když sledoval vyobrazení. „Do hajzlu!“ vyhrkl překvapeně Richard. Manový meloun je tedy myrmikotí vejce! V hlavě se mu honily myšlenky. Ale to nedává smysl. Létavci jedí melouny… Ve skutečnosti jimi myrmikoti dokonce krmí i mne… Co se to tady vlastně děje?

Richard byl tak ohromen tím, co objevil (a tak unaven z neustálého poklusu během prohlídky), že si sedl na podlahu před plastikou s malými myrmikoty. Snažil se přijít na spojení mezi nimi a létavci. Nedokázal uvést žádnou obdobnou symbiózu na Zemi, i když si byl dobře vědom, že různé druhy často spolupracují, aby zlepšily své šance na přežití. Jak však může být jeden druh přátelský vůči druhému, když jeho vejce jsou jedinou potravou pro druhý druh? Richard dospěl k závěru, že to, co považoval za základní biologickou zásadu, v případě myrmikotů a létavců neplatí.

Zatímco Richard hloubal nad podivnými novými fakty, které zjistil, obklopila ho skupina myrmikotů. Všichni ho pokynem vyzvali, aby vstal. Za chvíli je sledoval dolů po točitém schodišti na druhé straně místnosti do speciální krypty pod jejich katedrálou.

Poprvé od vstupu do habitatu bylo osvětlení tlumené. Myrmikoti vedle něj se pohybovali pomalu, téměř zbožně, když procházeli širokým průchodem s klenutým stropem. Na konci průchodu se nacházely dvoukřídlé dveře, které vedly do velké místnosti vyplněné měkkým bílým materiálem. Ačkoliv hmota, která z dálky vypadala jako bavlna, byla hustá, její jednotlivá vlákna byla většinou velice tenká, kromě míst, kde se spojovala do chuchvalců, nebo uzlů, které se zcela nahodile nacházely v celém velkém bílém objemu.

Richard a myrmikoti se zastavili ve vchodu, asi metr od místa, kde materiál začínal. Bavlněná síť se rozprostírala ve všech směrech tak daleko, kam Richard dohlédl. Zatímco studoval její složitou mřížovou konstrukci, prvky materiálu se začaly velice pomalu pohybovat, rozestupovaly se a vytvářely uličku ve směru z průchodu do sítě. Síť je živá , myslel si Richard a tep se mu zrychloval, jak fascinovaně pozoroval probíhající děj.

Po pěti minutách se vytvořila ulička, která byla právě dost velká, aby se Richard dostal deset metrů do materiálu. Myrmikoti kolem mu všichni ukazovali k bavlněné pavučině. Richard začal vrtět hlavou. Lituji, kamarádi, chtěl jim sdělit, ale na této situaci je něco, co se mi nelíbí. Nemáte-li námitky, já raději tuto část prohlídky vynechám.

Myrmikoti stále ukazovali. Richard neměl na vybranou a uvědomoval si to. Co mi to udělá? ptal se sám sebe, když udělal první krok vpřed. Sní mne to? To všechno bylo kvůli tomuhle? To by vůbec nedávalo smysl.

Otočil se. Myrmikoti se nehnuli. Richard se zhluboka nadechl a vešel celých deset metrů do uličky, až k místu, kde se mohl dotknout jedné z podivných uzlin v živé síti. Když uzlinu pozorně zkoumal, materiál kolem něj se začal opět pohybovat. Richard se prudce otočil a spatřil, že ulička za ním se zavírá. Šílený strachem snažil se běžet zpět k chodbě, ale byla to ztráta energie. Síť ho obklopila kolem dokola, a tak se smířil s myšlenkou, že musí přijmout, co se stane.

Richard stál úplně klidně, když ho pavučina obklopila. Maličké prvky jako nitky byly asi milimetr široké. Zvolna, nepřetržitě mu začaly pokrývat tělo. Počkej , myslel si Richard, počkej. Udusíš mě . Ale ke svému překvapení, i když mu stovky vláken obalovaly hlavu a tvář, neměl s dýcháním žádné potíže.

Než ztratil možnost hýbat rukama, snažil se odtáhnout jedno z vláken z paže. Bylo to téměř nemožné. Jak se kolem něj obalovaly, nitky se mu rovněž zabodávaly do pokožky. Po mnoha škubnutích nakonec uspěl a bílá vlákénka z malé části paže vytáhl, začal však z té plošky krvácet. Richard přehlédl své tělo a odhadl, že pod vnější vrstvou kůže má pravděpodobně milion částeček živé sítě. Otřásl se.

Richard stále žasl, že se nedusí. Když začal přemýšlet, jak se k němu skrze pavučinu dostává vzduch, uslyšel v mysli druhý hlas. Přestaň se snažit všechno analyzovat , říkal ten hlas, stejně to nikdy nepochopíš. Aspoň jednou v životě pouze zažívej neuvěřitelné dobrodružství.

Richard opět ztratil pojem o čase. Někdy během dnů (nebo to byly týdny?), kdy žil uvnitř sítě, změnil polohu. Během jednoho z prvních spánků mu pavučina rovněž odstranila šaty. Richard nyní ležel na zádech na ohromně husté části jemné síťoviny, která mu obalovala tělo.

Jeho mysl se už netázala, jak se mu daří přežít. Kdykoliv pocítil hlad nebo žízeň, byly jeho potřeby nějakým způsobem rychle ukojeny. Jeho výměšky vždy během několika minut zmizely. I když byl zcela obklopen živou pavučinou, dýchalo se mu snadno.

Richard strávil mnoho hodin, kdy byl při vědomí, studiem výtvoru kolem sebe. Když se pečlivě díval, viděl malá vlákénka v neustálém pohybu. Vzory v síti kolem něj se měnily velice pomalu, avšak určitě se měnily. Richard si v mysli vynášel dráhy uzlin, které viděl. Jednou se do jeho blízkosti dostaly tři různé uzly a utvořily mu před hlavou trojúhelník.

Síť si vyvinula pravidelný cyklus interakce s Richardem. Patnáct až dvacet hodin k němu měla neustále připojeno tisíce vláken a potom ho na několik hodin zcela uvolnila. Richard spal hluboce beze snů, kdykoliv nebyl k pavučině připojen. Když se v této situaci náhodou probudil, byl vysílený a neklidný. Avšak pokaždé, když se kolem něj začaly nitky opět vinout, pocítil obnovený příval energie.

Když usnul připojený k síti, měl velice aktivní a živé sny. Nikdy předtím tolik nesnil a často se smál Nicolině zaujetí jejími sny. Když se však jeho obrazy ve snu stávaly složitějšími a v některých případech docela bizarními, začal si plně uvědomovat, proč jim Nicole věnovala takovou pozornost. Jedné noci se mu zdálo, že je zase dospívající chlapec a sleduje divadelní představení Jak se vám líbí ve svém rodném městě Stratfordu nad Avonou. Rozkošná blondýnka, která hrála Rosalindu, sestoupila z jeviště a zašeptala mu do ucha.

„Jsi Richard Wakefield?“ tázala se ve snu.

„Ano,“ odvětil.

Herečka začala Richarda líbat, nejdříve pomalu, potom vášnivěji, s hbitým lahodným jazykem kmitajícím uvnitř jeho úst. Pocítil vzestup naléhavé touhy a pak se náhle probudil, podivně v rozpacích ze své nahoty i erekce. Co to všechno mělo znamenat? přemítal Richard a v duchu si opakoval tuto větu, kterou často slýchal od Nicole.

V jisté fázi jeho zajetí se staly vzpomínky na Nicole mnohem ostřejšími, jasnějšími. Ke svému překvapení Richard zjistil, že při absenci jiných vjemů je schopen, pokud se soustředí, vybavit si celé rozhovory s Nicole včetně takových detailů, jako výrazy tváře, které užívala ke zdůraznění svých vět. V příliš dlouhé samotě trávené v pavučině bylo Richardovi často velice smutno a živé vzpomínky působily, že mu jeho milovaná žena chyběla ještě více.

Stejně ostře se mu vybavovaly i děti. Chyběly mu také všechny, obzvláště Katie. Vzpomínal na poslední rozhovor se svou nejoblíbenější dcerou, několik dnů před svatbou Ellie, kdy si přišla domů pro nějaké šaty. Byla v depresi a potřebovala povzbuzení. Richard jí však nedokázal pomoci. Nenavázali jsme prostě spojení, uvažoval Richard. Nedávný obraz Katie jako přitažlivé mladé ženy vystřídal obrázek bezstarostné desetileté dívenky skotačící na náměstích New Yorku. Srovnání těchto dvou představ v něm vyvolalo hluboký pocit ztráty. Nikdy jsem se s ní necítil dobře potom, co se probudila, uvědomil si s povzdechem. Pořád jsem ji chtěl jako malou holčičku.