Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Pokud mohl říci, neměli létavci psaný jazyk. Neviděl žádné knihy a žádný tvor nikdy nic nepsal. Měli jen ty podivné dokumenty podobné mapám, které příležitostně studovali, tak si alespoň Richard vysvětloval jejich činnost, ale nikdy žádné nevytvořili… Ani na ně nedělali žádné značky… byla to záhada.

A co nohatci? Richard potkával tato stvoření dvakrát či třikrát týdně a jednou měl dva z nich několik hodin ve svém pokoji, nikdy však klidně neposeděli a nenechali se prozkoumat. Jednou, když se pokoušel chytit nohatce do ruky, dostal Richard prudkou ránu, téměř určitě od elektrického proudu, po níž nohatce okamžitě pustil. Mysl mu skákala z obrazu na obraz, jak se snažil najít ve svém přebývání v říši létavců nějaký rozumný řád. Byl extrémně frustrován. Přesto si ani na chvilku nepřipustil, že za jeho zajetím a následnou zvýšenou volností není žádný záměr. Pokračoval v hledání odpovědi tím, že přezkoumával všechny své zkušenosti v jejich říši.

V bydlišti létavců byla Richardovi nepřístupná pouze jedna velká oblast, které by pravděpodobně stejně nedosáhl, protože nedokázal létat. Občas viděl jednoho nebo dva létavce sestupovat velkou svislou chodbou a jít pod úrovně, které on normálně navštěvoval. Jednou dokonce zahlédl dva právě vylíhnuté, ne větší než lidská dlaň, které nesli z tmavých dolních prostor. Při jiné příležitosti ukázal Richard dolů do temnoty, ale jeho průvodce zavrtěl hlavou. Většina tvorů se naučila jednoduchým pohybům hlavy označujícím v Richardově mluvě ano a ne.

Někde však musí být dodatečná informace, myslel si Richard. Určitě přehlížím nějaké stopy . Slíbil si, že provede zevrubnou prohlídku celého bydliště létavců, nejen místností na druhé straně, kde se obvykle cítil nevítaným hostem, nýbrž i velkých skladů manových melounů o patro níž. Udělám si podrobnou mapu , řekl si, abych měl jistotu, že jsem něco důležitého nezanedbal.

Jakmile Richard zavedl bydliště létavců do trojrozměrné grafické podoby, poznal, co přehlížel. Nikdy předtím nedokázal sjednotit často chaotické průchody včetně horizontálních a vertikálních chodeb, sloužících jak k chůzi, tak k létání, do souvislého obrazu. Samozřejmě, řekl si, když si promítal různé pohledy své komplexní mapy na monitor počítače. Jak jsem mohl být tak pitomý? Více než sedmdesát procent válce zůstává skryto.

Richard se rozhodl jít se svými počítačovými obrázky za jedním z vůdců a nějak požádat o prohlídku zbytku válce. Nebyl to snadný úkol. Toho dne létavce rušila nějaká krize, protože chodby byly plné brebentění, pokřiků a létavců pobíhajících sem a tam. Ve velké vertikální chodbě pozoroval Richard třicet až čtyřicet největších tvorů, jak vzlétají a vylétají z válce v jakémsi uspořádaném šiku.

Nakonec se Richardovi podařilo upoutat pozornost jednoho z tříkroužkových obrů. Ten byl fascinován podrobnostmi, které viděl na monitoru počítače, a všemi různými geometrickými zobrazeními svého domova. Ale Richard nedokázal sdělit svůj hlavní vzkaz — že chce vidět zbytek válce.

Vůdce zavolal několik společníků, aby se podívali na předvádění, a Richardovi se dostalo uznalého ptačího brebentění. Dali mu však pokyn, aby odešel, když schůzku přerušil další pták s něčím, co musela být důležitá zpráva o probíhající krizi.

Richard se vrátil do své cely. Byl zdrcen. Ležel na své rohoži ze sena a myslel na rodinu, kterou nechal v Novém Edenu. Možná je na čase, abych odešel, dumal a přemýšlel, jaký je v ptačí říši předepsaný postup, aby získal povolení opustit ji. Jak tak ležel, přišel do jeho místnosti návštěvník.

Richard nikdy předtím tohoto létavce nespatřil. Měl kolem krku čtyři kobaltově modré kroužky a sametový povrch jeho těla byl uhlově černý s občasnými bílými chomáči. Oči měl obdivuhodně jasné a (to se Richard dohadoval) plné smutku. Létavec počkal, až Richard vstane, a potom začal hovořit, velice pomalu. Richard porozuměl několika slovům, především často opakovanému „pojď za mnou“.

Před jeho celou čekali uctivě další tři létavci. Šli za Richardem a jeho důležitým návštěvníkem. Skupina opustila oblast, v níž se nacházela Richardova cela, přešla přes jediný most klenoucí se v obrovské vertikální chodbě a vešla do části válce, kde byly uskladněny manové melouny.

Na zadní stěně jednoho skladu melounů byly zářezy, kterých si Richard při svých výzkumech nepovšiml. Když se Richard a létavci přiblížili k těmto zářezům na pár metrů, stěna se odsunula a objevilo se něco, co vypadalo jako ohromný výtah. Nejvyšší ptačí vůdce mu pokynul, aby vstoupil.

Jakmile byl uvnitř, všichni čtyři létavci zabrebentili „sbohem“ a vytvořili kruh, aby své rozloučení zdůraznili otočením a úklonou. Richard se snažil napodobit jejich brebentění pro sbohem, potom se také uklonil a zacouval do výtahu. Několik sekund poté se stěna zavřela.

Výtah jel trýznivě pomalu. Ohromná kabina měla podlahu asi dvacet metrů čtverečných a strop asi osm až deset metrů nad Richardovou hlavou. Podlaha byla všude rovná, kromě dvou párů rovnoběžných drážek, jeden pár po obou stranách, které vedly od dveří k zadní stěně výtahu. V tomhle lze převážet doopravdy obrovské náklady, pomyslel si Richard, když hleděl do stropu vysoko nad sebou.

Snažil se odhadnout rychlost, jakou výtah klesá, bylo to však nemožné. Neměl žádnou vztažnou soustavu. Podle Richardovy mapy válce měly být skladovací prostory manových melounů asi jedenáct set metrů nad základnou. Jedeme-li tedy až dolů rychlostí, která by byla rovna normální rychlosti výtahu na Zemi, může cesta trvat několik minut.

Byly to nejdelší tři minuty v jeho životě. Richard neměl vůbec žádnou představu, co najde, až se dveře výtahu otevřou. Možná budu venku, pomyslel si znenadání, možná budu na hranici té oblasti s bílými stavbami… Je možné, že mne posílají domů?

Začal právě přemýšlet o tom, jak se asi změnil život v Novém Edenu, když se výtah zastavil. Velké dveře se otevřely a po několik sekund si byl Richard jist, že mu srdce vyskočí z těla. Přímo před ním stála a zřejmě na něj všema svýma očima zírala dvě nejpodivnější stvoření, jaká si kdy vůbec mohl představit.

Richard se nemohl pohnout. Co viděl, bylo tak neuvěřitelné, že byl fyzicky paralyzován, zatímco jeho mysl zápasila s bizarními vstupy, které dostávala z jeho smyslů. Obě stvoření před ním měla na své „hlavě“ po čtyřech očích. Kromě dvou velkých mléčných oválů na obou stranách neviditelné přímky symetrie půlící hlavu měl každý tvor dvě další oči připojené ke stopkám vystupujícím deset až dvanáct centimetrů nad vršek jeho čela. Za velkou hlavou měla jejich těla další dva segmenty, se dvěma přívěsky u každé části, takže měla celkem šest noh. Neznámí stáli vzpřímeně na dvou zadních nohách a čtyři přední měli přitisknuty ke svým hladkým krémově zbarveným podbřiškům.

Pohnuli se směrem k němu do výtahu a Richard vystrašeně couvl. Dvě stvoření se otočila k sobě a komunikovala mezi sebou vysokofrekvenčním šumem, který vycházel z malého kruhového otvoru pod oválnýma očima. Richard zamrkal, pocítil slabost a klekl si najedno koleno, aby neupadl. Srdce mu stále zuřivě pumpovalo.