Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Prvních asi patnáct hodin putoval Richard od jedné velké skupiny létavců k další. Myslel si, že ho jeho hostitelé představují všem příslušníkům říše létavců. Za předpokladu, že se krátkých setkání plných brebentění a výkřiků neúčastnilo hodně létavců vícekrát, odhadl Richard celkový počet ptáků na přibližně sedm set.

Po tomto pochodu konferenčními místnostmi říše létavců vzali Richarda do malé místnosti, kde ho asi týden ve dne i v noci hlídali tříkroužkový létavec a dva z jeho společníků, rovněž velká stvoření se třemi rudými kroužky na krku. Během této doby povolili Richardovi přístup k počítači a všem předmětům v jeho batohu. Na konci období pozorování mu však všechny jeho věci vzali a přesunuli ho do tohoto vězení.

Muselo to být před třemi měsíci, plus minus týden, řekl si Richard jednoho dne, když začal se svou procházkou, kterou provozoval dvakrát denně jako hlavní pravidelné cvičení. Chodba vedle jeho místnosti byla asi dvě stě metrů dlouhá. Dělal obvykle osm úplných kol, tam a zpět, od kamenné stěny vedle jeho pokoje, ke dveřím na konci chodby.

A během celého tohoto období nedošlo ani k jediné návštěvě z vedení. Doba pozorování musela být soud… Alespoň jeho létavčí ekvivalent… Rozhodli, že jsem se něčím provinil? Proto mě zavřeli do této špinavé kobky?

Boty měl už ošlapané a šaty nadranc. Protože teplota byla příjemná (dohadoval se, že všude v habitatu létavců musí být 26 °C), nedělal si starosti, že by mu bylo chladno. Z mnoha důvodů se však netěšil na to, že bude pořád nahý, až se mu šaty zcela rozpadnou. Zasmál se pro sebe, když si vzpomněl na svou stydlivost během období pozorování . Vydělat se, když tři obrovští ptáci pozorují tvůj každý pohyb, není jistě snadný úkol.

Měl toho už plné zuby, jíst pořád jen manový meloun, ale byl alespoň výživný. Tekutina ve středu plodu osvěžovala a vlhká dužnina příjemně chutnala. Richard však toužil po něčem jiném k jídlu. Dokonce ty syntetické věci z Bílého pokoje by byly vítanou změnou, řekl si několikrát.

Ve své samotě považoval Richard za největší výzvu zachovat si mentální svěžest. Začal tím, že řešil zpaměti matematické problémy. Později, ze strachu, že mu už věkem znatelně zeslábla ostrost paměti, začal trávit čas rekonstrukcí událostí, a dokonce celých hlavních časových úseků svého života.

V těchto procvičováních paměti se zajímal zejména o velké mezery spojené s jeho odyseou v Rámovi II během cesty ze Země k Uzlu. I když bylo pro Richarda obtížné vzpomenout si na více specifických událostí z odysey, při jídle manového melounu se mu vždy vybavily útržky z dlouhého pobytu s létavci během té cesty.

Jednou si po jídle znenadání vzpomněl na velkou slavnost s mnoha létavci. Pamatoval si požár ve stavbě podobné dómu, a jak všichni létavci po požáru jednohlasně lkali. Richard byl zmaten. Nedokázal si vzpomenout na nic, čeho se tento útržek týká. Kde se to stalo? Bylo to těsně předtím, než mě zajali oktopavouci? přemítal. Ale jako obvykle, když se snažil vzpomenout si na něco, co zažil s oktopavouky, skončil s ohromnou bolestí hlavy.

Richard opět přemýšlel o své odysee, když prošel při posledním úseku své denní procházky pod jediným světlem v chodbě. Podíval se před sebe a spatřil, že dveře jeho vězení jsou otevřené. Už je to tady, řekl si, tak jsem se zbláznil. Už začínám vidět divné věci.

Dveře však zůstaly otevřené, když se k nim přiblížil. Prošel jimi a sáhl si na ně, aby si ověřil, že neztratil soudnost. Minul dvě další světla, než přišel k malé otevřené místnosti skladu na pravé straně. Na poličkách tam leželo asi osm manových melounů. Aha, pomyslel si Richard. Už to mám. Rozšířili mi vězení. Teď už si můžu brát jídlo sám. Kdyby tady tak byla někde koupelna…

Kousek dál, v malé místnosti na levé straně, byla vskutku tekoucí voda. Richard se pořádně napil, omyl si tvář a byl v ohromném pokušení vykoupat se. Jeho zvědavost však byla příliš silná. Chtěl zjistit rozsah svého nového panství.

Chodba od jeho cely končila na křižovatce tvaru T. Richard mohl jít na obě strany. Pomyslel si, že by se mohl dostat do nějakého bludiště, kde chtějí vyzkoušet jeho myšlenkové schopnosti, položil tedy na křižovatku košili a pokračoval doprava. Tímto směrem bylo určitě víc světel.

Když ušel asi dvacet metrů, spatřil v dálce dva létavce blížící se k němu. Ve skutečnosti je nejdřív uslyšel, protože byli zabráni do živé debaty. Když došli do vzdálenosti pěti metrů, Richard se zastavil. Dva létavci na něj pohlédli, vzali ho na vědomí krátkým výkřikem jiné výšky a pokračovali v cestě chodbou.

Potom potkal tři létavce, kteří reagovali přibližně stejně. Co se to tady děje? přemýšlel Richard a pokračoval v chůzi. To už nejsem ve vězení?

V první velké místnosti, kterou míjel, seděli v kruhu čtyři létavci, předávali si sem a tam řadu vyleštěných tyček a neustále brebentili. O kus dál, než se chodba rozšířila do velké společenské místnosti, stál Richard ve vchodu do další komnaty a fascinovaně pozoroval dva nohatce, jak dělají na čtvercovém stole něco, co vypadalo jako kliky. Šest tichých létavců je upřené pozorovalo.

Ve společenské místnosti bylo dvacet stvoření podobných ptákům. Všichni se shromáždili kolem stolu a pozorovali nějaký dokument rozložený na stole před nimi. Jeden z létavců držel v drápech ukazovátko a ukazoval jím na určité oblasti dokumentu. Na papíru byly podivné, zcela nesrozumitelné škrábance, Richard se však utvrdil, že se létavci dívají na mapu.

Když se Richard snažil dostat se blíže ke stolu, aby lépe viděl, létavci před ním uctivě ustoupili stranou. Během probíhajícího hovoru si dokonce z pohybů těl kolem stolu myslel, že jeden dotaz směřuje k němu. Opravdu přicházím o rozum , řekl si a vrtěl hlavou.

Pořád však nevím, proč mi dali tuto naprostou volnost, myslel si Richard, když seděl ve své místnosti a pojídal manový meloun. Ode dne, kdy našel dveře svého vězení otevřené, uplynulo šest týdnů. V jeho cele došlo k mnoha změnám. Na stěny umístili dvě světla připomínající lucerny a spal nyní na hromadě materiálu, který mu připomínal seno. V koutě místnosti měl dokonce neustále doplňovanou nádobu s čerstvou vodou.

Když byla jeho původní omezení zrušena, cítil Richard jistotu, že je jen otázkou hodin, nebo nanejvýš dne či dvou, než se stane něco skutečně významného. V jistém smyslu měl pravdu, protože příštího rána ho dva mladí létavci probudili ze spánku a začali ho učit jazyku létavců. Začali s jednoduchými předměty, jako manovým melounem, vodou a Richardem samotným, na něž nejdříve ukázali a potom pomalu opakovali zvuk, brebenštinu označující ukázaný předmět. S jistým úsilím se Richard naučil mnoho slovíček, i když jeho schopnost rozlišovat mezi hodně podobnými výkřiky a brebty nebyla nijak vynikající. Když měl vytvářet zvuky, bylo to zcela beznadějné. Neměl prostě fyzické vybavení, aby dokázal jazykem létavců mluvit.

Richard však očekával, že se mu nějak vyjasní širší souvislosti, a to se nestalo. Létavci se ho určitě snažili vzdělávat, dali mu volnost pohybu kdekoliv v jejich válci, kam se mu zachtělo — příležitostně s nimi dokonce jedl, když byl mezi nimi a objevil se manový meloun — ale k čemu to všechno směřuje? Způsob, kterým na něj hleděli, obzvláště vůdci, mu naznačoval, že od něj očekávají nějaký druh odezvy. Ale jakou odezvu? Ptal se Richard sám sebe po sté, když dojedl manový meloun.