Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Neznámí rovněž změnili polohu, dali své střední nohy na podlahu. V tomto postoji připomínali obrovské mravence se dvěma předníma nohama nad zemí a vysoko zvednutými hlavami. Po celou dobu se černé koule na konci očních stopek stále otáčely, propátrávaly celých tři sta šedesát stupňů a mléčný materiál v tmavě hnědých oválech se pohyboval ze strany na stranu.

Několik minut seděli víceméně nehybně, jako by povzbuzovali Richarda, aby si je prohlédl. Bojoval se strachem, snažil se je objektivně, vědecky studovat. Tvorové měli velikost asi středně velkých psů, ale zcela určitě vážili mnohem méně. Jejich těla byla tenká a docela ladná. Přední a zadní segmenty byly větší než střední a nahoře na všech třech částech bylo vidět vyleštěný krunýř z nějakého tvrdého materiálu.

Richard by je zařadil mezi velký hmyz, kdyby neměli tak mimořádné přívěsky, které byly tlusté, snad dokonce svalnaté, a pokryté krátkými velice hustými černě a bíle pruhovanými „vlasy“, takže to vypadalo, jako by tvorové měli oblečené spodky. Jejich ruce, pokud to bylo správné označení, byly bez vlasové pokrývky a měly každá čtyři prsty, přední pár ještě navíc palec.

Richard právě sebral dost odvahy, aby se opět podíval na jejich neuvěřitelné hlavy, když se za nimi ozval vysoký zvuk podobný siréně. Neznámí se otočili. Richard vstal a uviděl třetího tvora blížícího se rychlým tempem. Bylo úžasné pozorovat jeho pohyb. Utíkal jako kočka s šesti nohama, natahoval je rovnoběžně s podlahou a odrážel se v každém okamžiku běhu různým párem nohou.

Tři z nich se rychle domlouvali, potom nově příchozí zvedl hlavu a přední nohy a srozumitelně pokynul Richardovi, aby opustil výtah. Richard šel za trojicí a vstoupil do rozlehlého prostoru.

Tato místnost byla též skladištěm manových melounů, ale v tom byla její jediná podobnost se skladem v ptačí části válce. Všude se nacházelo automatizované zařízení špičkové technologie. Na stropě deset metrů nad nimi popojížděl na kolejnicích mechanický sběrač. Uchopil jednotlivé melouny a rovnal je na nákladní vozy umístěné v drážkách na jednom konci místnosti. Zatímco Richard a jeho průvodci pozorovali práci sběrače, nákladní vůz sjel v drážkách a zastavil se ve výtahu.

Tvorové vyrazili do jedné z uliček v místnosti a Richard si pospíšil za nimi. U dveří na něj počkali, potom utíkali doleva a ohlíželi se, aby měli jistotu, že je pořád v dohledu. Richard za nimi běžel téměř dvě minuty, dokud nedorazili do širokého otevřeného atria, velmi vysokého, v jehož středu bylo dopravní zařízení.

Zařízení bylo vzdáleným bratrancem pohyblivého schodiště. Vlastně tam byla dvě, jedno běželo nahoru a druhé dolů, která spirálovitě obtáčela dva silné sloupy ve středu atria. Eskalátory se pohybovaly velice rychle a dosti strmě. Každých asi pět metrů dosáhly další úrovně, nebo patra a cestující potom šli metr ke spirálovitému schodišti kolem druhého sloupu. Za zábradlí po straně eskalátoru sloužila jen stěna vysoká třicet centimetrů. Mimozemští tvorové jeli v horizontální poloze, se všemi šesti nohami na pohyblivé rampě. Richard, který původně stál, se kvapně spustil na všechny čtyři, aby nevypadl.

Během jízdy minulo Richarda asi deset mimozemců jedoucích směrem dolů a zíralo na něj svými úžasnými obličeji. Jak vůbec jedí? uvažoval Richard, když si všiml, že kruhový otvor, který používali ke komunikaci, není určitě dost velký na přijímání potravy. Na hlavě neměli žádné jiné otvory, i když tam byly nějaké výstupky a vrásky, jejichž účel neznal.

Richarda vezli na osmé či deváté patro. Všichni tři tvorové na něj čekali, až tam dojel. Richard je následoval do šestiúhelníkové stavby s jasně rudým označením na přední straně. To je legrační, pomyslel si. když se díval na podivnou škrábanici. Takové nápisy jsem už viděl… Samozřejmě, na mapě, nebo co to bylo za dokument, který četli létavci.

Zavedli Richarda do místnosti, která byla dobře osvětlená a vkusně dekorovaná černě a bíle geometrickými vzory. Kolem něj se nacházely předměty různých tvarů a velikostí, ale neměl ani potuchy, co jsou zač. Cizinci ho informovali pomocí posunků, aby tam zůstal. Potom odešli. Unavený Richard studoval nábytek, snažil se odhadnout, co by mohla být postel, a pak se natáhl ke spánku na podlahu.

Myrmikoti. Tak jim budu říkat . Richard se za čtyři hodiny probudil a nemohl přestat přemýšlet o cizích tvorech. Chtěl jim dát vhodné jméno. Když zavrhl jak kočkomravence, tak mravencohmyz, vzpomněl si, že člověk, který studuje mravence, se nazývá myrmekolog. Vybral si myrmikoty, protože se mu zdálo, že to zní lépe než myrmekoti.

Jeho místnost byla dobře osvětlena. Ve skutečnosti všechna místa v habitatu myrmikotů měla dobré osvětlení, což značně kontrastovalo s temnými chodbami v horních částech hnědého válce, které se podobaly katakombám. Od jízdy výtahem jsem neviděl žádného létavce, uvažoval Richard. Takže tyto dva druhy zjevně nežijí společně. Alespoň ne úplně. Oba však používají manové melouny… Jaký je přesně jejich vztah?

Dva myrmikoti přicupitali přes vchod, položili před něj pěkně naporcovaný meloun a šálek vody a pak zmizeli. Richard měl hlad i žízeň. Několik sekund poté, co dosnídal, se párek tvorů vrátil. Pomocí rukou na svých předních končetinách mu naznačili, aby vstal. Richard na ně zíral. Jsou to tatáž stvoření jako včera? přemýšlel. A je to tentýž pár, který mi přinesl meloun a vodu? Prošel si v duchu všechny myrmikoty, které viděl, včetně těch, kteří ho minuli, když jeli dolů po eskalátorech. Nedokázal si vybavit jedinou odlišnou nebo identifikační charakteristiku na žádném jedinci. Vypadají tedy všichni úplně stejně? přemítal. Tak jak se potom rozeznají?

Myrmikoti ho vyvedli do chodby a pak odkvačili doprava. To je velkolepé, řekl si Richard a rozběhl se za nimi, když strávil několik sekund obdivováním krásy jejich běhu. Musí si myslet, že všichni lidé jsou atleti. Jeden z myrmikotů se asi čtyřicet metrů před nim zastavil. Neotočil se. Richard však věděl, že ho pozoruje, protože měl obě stopkové oči nakloněny k němu. „Už běžím,“ zakřičel Richard. „Ale nedokážu utíkat tak rychle.“

Netrvalo dlouho a Richard pochopil, že dva mimozemci ho provádějí svým habitatem. Prohlídka byla velmi logicky připravena. První zastávku, velice krátkou, udělali ve skladišti manových melounů. Richard pozoroval dva nákladní vozy plné melounů, jak sjíždějí v drážkách do výtahu podobnému tomu (nebo totožného s tím), kterým den předtím jel.

Po dalším pětiminutovém běhu se Richard dostal do zcela odlišné části myrmikotího doupěte. Zatímco stěny v předchozí části byly většinou kovově šedé nebo bílé, kromě jeho pokoje, zde byly místnosti i chodby bohatě zdobené, buď barvami, nebo geometrickými vzory, anebo obojím. Jedna ohromná místnost, velká přibližně jako divadelní sál, měla ve své podlaze tři bazény plné kapaliny. V této místnosti bylo kolem sta myrmikotů, polovina zřejmě plavala v bazénech (nad vodní hladinou bylo vidět jen stopkové oči a horní část krunýře) a druhá polovina buď seděla na předělech oddělujících bazény od sebe, nebo se procházela v tajuplné stavbě na vzdálené straně místnosti.