Arthur Clarke - Zahrada Rámova

V průchodu byla jen jedna sada kabelů a přístrojů, takže nebylo těžké je vytáhnout. Falstaff byl také úspěšný — Richard biota hlídače neslyšel ani neviděl. Hodil do otvoru svůj batoh a pak se snažil vlézt tam sám. Bylo to nemožné. Nejdříve si svlékl kabát, potom košili, kalhoty a boty. Pouze ve spodním prádle a v ponožkách se do otvoru jen taktak vešel. Svázal šaty do uzlu, připojil ho k batohu a vtěsnal se do otvoru.

Šlo to velice pomalu. Richard se kousek po kousku plazil po břiše a loktech, batoh strkal před sebou. Při každém pohybu se tělem dotýkal stěn a stropu. Po patnácti metrech se zastavil, začal cítit únavu. Druhá strana byla ještě téměř čtyřicet metrů daleko.

Když odpočíval, uvědomil si, že má škrábance na loktech, na kolenou, dokonce i na temenu plešatějící hlavy a že z nich krvácí. Vyjmout obvazy z batohu nepřipadalo v úvahu — jen překulit se na záda a podívat se zpět vyžadovalo ve stísněném prostoru obrovské úsilí.

Uvědomil si také, že je mu zima. Pokud se plazil, zahřívala ho energie potřebná k postupu vpřed. Jakmile se však zastavil, jeho odhalené tělo rychle vychládalo. Bylo to také tím, že velká část těla spočívala na chladném kovovém povrchu. Začaly mu drkotat zuby.

Richard se pomalu a bolestně protlačoval dalších patnáct minut. Potom dostal křeč do pravého boku a v nekontrolovatelné reakci těla se udeřil hlavou do stropu průchodu. Po úrazu cítil slabou závrať a vystrašilo ho, když zjistil, jak mu po straně hlavy teče krev.

Před ním nebylo žádné světlo. Slabé osvětlení, které mu umožnilo sledovat postup prince Jindry, se ztratilo. S obtížemi se překulil a podíval se za sebe. Všude byla tma a zase mu začínalo být chladno. Sáhl si na hlavu a snažil se určit, jak vážně se poranil. Když si uvědomil, že ještě krvácí, začala se ho zmocňovat panika.

Až do tohoto okamžiku necítil žádnou klaustrofobii. Nyní z ničeho nic, zaklíněný do tmavého průchodu, který se na něj tlačil ze všech stran, měl Richard pocit, že nemůže dýchat. Zdálo se mu, že ho stěny drtí. Nedokázal se ovládnout. Vykřikl.

V necelé půlminutě se zezadu objevilo jakési světlo. Slyšel legrační anglický přízvuk biotky Garcii, ale neporozuměl tomu, co říká. Téměř určitě vyhlašuje poplach, myslel si. Měl bych sebou raději hodit.

Začal se zase plazit. Ignoroval svou únavu, krvácející hlavu a sedřená kolena i lokty. Richard odhadoval, že už mu zbývá jenom deset, nanejvýš patnáct metrů, když se zdálo, že se průchod srazil. Nedokázal se protáhnout! Napínal všechny síly, ale bylo to k ničemu. Byl definitivně uvězněn. Zatímco se snažil najít jinou polohu k plazení, která by mohla být geometricky výhodnější, uslyšel ze směru druhého habitatu lehký šelest.

Okamžik nato je měl po celém těle. Richard vytrpěl pět sekund úplné hrůzy, než ho jeho mysl informovala, že pocity svědění po celé pokožce jsou způsobeny nohatci. Vzpomněl si, jak je viděl v televizi — malé kulové tvory o průměru asi dva centimetry připojené k šesti radiálně symetrickým mnohokloubovým nohám téměř deset centimetrů dlouhým, když jsou plně natažené.

Jeden se mu zastavil přímo na obličeji, s nohama rozkročenýma přes nos a ústa. Snažil se ho sejmout, avšak zase si narazil hlavu. Richard se vrtěl, aby nohatce setřásl, a nějak se mu podařilo dostat se dál, dopředu. S nohatci po celém těle se plazil poslední metry k východu.

Dostal se právě k vnějšímu prstenci létavců, když za sebou uslyšel lidský hlas. „Haló, je tam někdo?“ volal ten hlas. „Kdokoli v jste, prosím, ozvěte se. Přišli jsme vám na pomoc.“ Průchod osvětloval silný reflektor.

Richard nyní zjistil, že má další problém. Východ se nacházel metr nad podlahou prstence. Měl jsem se plazit pozadu , přemýšlel, a táhnout batoh a šaty za sebou. Bylo by to mnohem snazší.

Pozdě bycha honit. S batohem a šaty na podlaze pod sebou a druhým lidským hlasem kladoucím otázky zezadu se Richard dál plazil dopředu, dokud neměl tělo z průlezu napůl venku. Když cítil, že padá, dal si ruce za hlavu, přitáhl bradu na prsa a snažil se stočit do klubíčka. Pak se odrazil a překulil se do prstence létavců. Když padal, nohatci seskočili a zmizeli v temnotě.

Světla, kterými lidé svítili do průlezu, se odrážela od vnitřní stěny prstence. Když se ujistil, že se nezranil a že mu hlava už vážně nekrvácí, sebral Richard své věci a odkulhal dvě stě metrů doleva. Zastavil se přesně pod otvorem na stěně, v němž prince Jindru polapil létavec.

Přestože byl unaven, neztrácel Richard čas. Jakmile si ošetřil rány a oblékl se, začal šplhat po stěně. Byl si jist, že se v prstenci brzy objeví kamera a bude po něm pátrat.

Před otvorem byla naštěstí malá římsa, která byla dost velká, aby se na ni vešel. Sedl si na ni a stříhal kovovou síť. Očekával, že se brzy objeví nohatci, zůstával však sám. Uvnitř druhého habitatu nic neslyšel ani neviděl. Ačkoliv se dvakrát snažil přivolat vysílačkou prince Jindru, nedočkal se žádné odezvy.

Richard zíral do úplné temnoty habitatu létavců. Co tam je? uvažoval. Atmosféra uvnitř musí být stejná jako v prstenci, usuzoval, protože vzduch volně cirkuluje sem a tam. Richard se právě rozhodl vytáhnout svítilnu, aby nahlédl dovnitř, když uslyšel zvuky pod a za sebou. Několik sekund poté spatřil kužel světla zářící na dně prstence směrem k němu.

Natlačil se k habitatu létavců, jak se nejdále odvážil, aby unikl světlu, a potmě naslouchal. Je to pohyblivá kamera , uvažoval. Má však omezený dosah. Nemůže pracovat bez kabelů.

Richard seděl nehybně. Co mám teď udělat , přemýšlel, když bylo zřejmé, že světlo připojené ke kameře neustále přejíždí stejnou oblast pod otvorem. Museli něco zpozoroval. Když rozsvítím svítilnu, může se světlo odrazit a zjistí, kde jsem.

Hodil do habitatu malý předmět, aby si ověřil, že jeho podlaha je na stejné úrovni jako v prstenci. Nic nezaslechl. Richard to zkusil s druhým, trochu větším předmětem, ale pořád se neozval jeho dopad na podlahu.

Rozbušilo se mu srdce, když si domyslel, že podlaha v habitatu je mnohem níž než v prstenci. Vzpomněl si na základní strukturu Rámy s jeho tlustou vnější skořápkou a uvědomil si, že dno habitatu by mohlo být několik set metrů pod místem, kde sedí. Naklonil se dovnitř a opět zíral do prázdnoty.

Kamera náhle přestala švenkovat a její světlo se zaměřilo na pevné místo v prstenci. Richard vytušil, že mu muselo něco vypadnout z batohu, když ve spěchu kulhal od průchodu k okennímu otvoru. Věděl, že se brzy objeví další světla a kamery. Představil si, že jim padne do rukou a bude odveden zpět do Nového Edenu. Nevěděl přesně, které zákony kolonie porušil, ale věděl, že se dopustil mnoha přestupků. Naplnil ho pocit hlubokého odporu, když uvažoval, že stráví ve vězení měsíce, nebo dokonce roky. To za žádných okolností nepřipustím, řekl si.

Sáhl dolů na vnitřní stěnu habitatu, aby zjistil, zda jsou na ní nějaké nerovnoměrnosti, kam by mohl dát při sestupu ruce a nohy. Když zjistil, že sestup je možný, šátral v batohu po horolezeckém laně a přivázal jeden jeho konec k závěsům síťových dveří. Jen pro případ, kdybych uklouzl, řekl si.

V prstenci se ukázalo druhé světlo. Richard se opatrně vsunul do habitatu, lano měl bezpečně uvázané kolem pasu. Neslaňoval, ale ob-čas se zavěsil, když ve tmě hledal stupy. Sestup nebyl technicky obtížný, ve stěně bylo mnoho malých říms, na něž se mohl postavit.