Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Nai Watanabe klečela na jevišti a držela na klíně hlavu svého milovaného Kendžiho. Tělo se jí otřásalo hlubokými zoufalými vzlyky. Vedle ní brečela vystrašeně její dvojčata Galileo a Kepler. Ellie, ve svatebních šatech celých od krve, se snažila chlapce uklidnit.

Doktor Turner se staral o Eponine. „Sanitka by tady měla být během několika minut,“ řekl, když jí obvázal zranění. Políbil ji na čelo. „Za to, co jste udělala, vám s Ellie nemůžeme nikdy dost poděkovat.“

Nicole sešla dolů mezi hosty, aby se přesvědčila, že nikdo z přihlížejících, kteří byli zasaženi, není vážně zraněn. Chtěla se právě vrátit k mikrofonu a oznámit všem, že můžou začít odcházet, když do divadla vpadl hysterický osadník.

„Nějaký Einstein zešílel,“ křičel, aniž se pořádně rozhlédl, „Uljanov a soudce Iannella jsou oba mrtvi.“

„Měli bychom oba odejít. A to hned,“ říkal Richard. „Ale i kdybys ty nešla, Nicole, já odejdu. Vím toho o robotech ze série tři sta dost — a je mi jasné, co s nimi Nakamurovi lidé udělali, aby je změnili. Půjdou po mně, dnes, nebo zítra ráno.“

„V pořádku, miláčku,“ odvětila Nicole. „Rozumím. Někdo však musí zůstat s rodinou. A bojovat proti Nakamurovi. Dokonce i tehdy, když je to beznadějné. Nesmíme se podrobil jeho tyranii.“

Bylo to tři hodiny po přerušení svatby. Kolonii zachvacovala panika. Televize právě oznámila, že současně zešílelo pět nebo šest biotů a že bylo zabito jedenáct nejváženějších občanů Nového Edenu. Naštěstí biot Kawabata, který vystupoval na koncertu ve Vegas, neuspěl při útoku na kandidáta na guvernéra, Iana Macmillana, a na známého průmyslníka, Tošio Nakamuru…

„Hovno,“ ulevil si Richard, když to slyšel. „To byla další část jejich plánu.“

Byl si jist, že to vše naplánoval a řídil Nakamurův tábor. Richard navíc vůbec nepochyboval o tom, že on a Nicole měli být také odstraněni. Byl přesvědčen, že dnešní události budou mít za následek zcela odlišný Nový Eden, pod kontrolou Nakamury, jemuž bude Ian Macmillan dělat loutkového guvernéra.

„Neměl bys aspoň říct sbohem Patrickovi a Benjymu?“ zeptala se Nicole.

„Raději ne,“ odvětil Richard. „Ne proto, že je nemám rád, ale proto, že se bojím, že bych mohl změnit své rozhodnutí.“

„Použiješ nouzového východu?“

Richard přikývl. „Normální cestou by mne nikdy nepustili.“ Když kontroloval svůj potápěčský přístroj, přišla do pracovny Nicole. „Ve zprávách právě hlásili, že lidé v celé kolonii rozbíjejí bioty. Jeden z osadníků v rozhovoru prohlásil, že celé mnohonásobné vraždění je součástí spiknutí mimozemšťanů.“

„Velkolepé,“ řekl Richard zlostně. „Propaganda už začala.“ Nabalil si tolik jídla a vody, kolik si myslel, že pohodlně unese. Když byl připraven, objal Nicole a tiskl ji k sobě dobrou minutu. Když odcházel, měli oba v očích slzy.

„Víš, kam jdeš?“ zeptala se Nicole tiše.

„Víceméně,“ odpověděl Richard stojící v zadních dveřích. „Neřeknu ti to, samozřejmě, abys nemohla být zapletena…“

„Chápu,“ přitakala. Oba zaslechli něco před domem. Richard vyběhl na zadní dvorek.

Vlak k jezeru Shakespeare nejezdil. Skupina rozzlobených osadníků zničila biota, který řídil předešlý vlak na stejné trati, celý systém se tedy vypnul. Richard šel k východní straně jezera.

Jak se plahočil s těžkým potápěčským vybavením a batohem na zádech, měl pocit, že ho někdo sleduje. Dvakrát si myslel, že koutkem oka někoho zahlédl, ale když se zastavil a rozhlížel, nic nespatřil. Nakonec dorazil k jezeru. Bylo po půlnoci. Naposled se podíval na světla kolonie a začal si připravovat potápěčský přístroj. Zatímco se svlékal, ztuhla mu krev v žilách, když z křoví vyšla biotka Garcia.

Očekával, že bude zabit. Po několika sekundách biotka promluvila.,Jste Richard Wakefield?“ zeptala se.

Richard se ani nehnul a mlčel. „Pokud ano,“ pokračovala biotka nakonec, „přináším vzkaz od vaší ženy. Říká, že vás miluje a přeje šťastnou cestu.“

Richard se pomalu dlouze nadechl a pravil: „Řekněte jí, že ji také miluji.“

V nejhlubším místě jezera Shakespeare se nacházel otevřený vstup do dlouhého podzemního kanálu, který vedl pod čtvrtí Beauvois a pod zdí habitatu. Při návrhu Nového Edenu zdůrazňoval Richard, který měl značné praktické zkušenosti s konstrukčními postupy pro nepředvídané události, důležitost nouzového východu z kolonie.

„Ale k čemu ho budete potřebovat?“ ptal se Orel.

„Nevím,“ odpověděl mu tehdy Richard. „V životě však nastávají neočekávané situace. Solidní konstrukční návrh s nimi musí počítat.“

Richard opatrně plaval tunelem, každých několik minut zpomalil a kontroloval zásobu vzduchu. Když dorazil ke konci, prošel řadou zdymadlových komor, z nichž nakonec vystoupil do suchého podzemního průchodu. Šel asi sto metrů, než si sňal potápěčský přístroj a uložil ho po straně tunelu. Když dorazil k východu, jenž se nalézal na východní hraně obehnané oblasti, která zahrnovala dva habitaty v severním poloválci Rámy, vytáhl z vodotěsného batohu teplý kabát.

I když si uvědomoval, že nikdo nemůže vědět, kde je, otvíral Richard kulaté dveře ve stropě průchodu velice opatrně. Pak se vysoukal na Hlavní rovinu. Zatím je to dobré, pomyslel si a s ulehčením si oddechl. Nyní plán B.

Richard zůstal čtyři dny na východní straně pláně. Pomocí výtečného malého dalekohledu viděl světla naznačující činnost kolem řídícího střediska, oblasti Avalon a kolem místa sondy do druhého habitatu. Jak předvídal, po dva dny se vyskytovaly v oblasti mezi oběma habitaty pátrací skupiny, ale jen jedna se vydala směrem k němu a nebylo obtížné se jí vyhnout.

Jeho oči si postupně zvykly na to, co považoval na Hlavní rovině za úplnou tmu. Ve skutečnosti tam bylo pozadí malého množství světla odraženého od povrchů Rámy. Richard se dohadoval, že zdroj nebo zdroje světla se musí nacházet v Jižním poloválci, na druhé straně vzdálené zdi druhého habitatu.

Litoval, že nemůže létat, takže není schopen přenést se přes stěny a pohybovat se volně v rozlehlosti válcového světa. Přítomnost velmi nízkých úrovní odraženého světla probudila jeho zájem o zbytek Rámy. Je ještě na jižní straně za přepažující stěnou Válcové moře? Existuje ještě v tom moři na ostrově New York? A co, pokud vůbec něco, je v Jižním poloválci, oblasti dokonce větší než tato, která obsahuje dva severní habitaty?

Do pátého dne po útěku se Richard probudil ze zvláště znepokojivého snu o svém otci a vydal se ve směru, jak tomu teď říkal, k habitatu létavců. Změnil svůj režim spánku, aby byl přesně opačný než denní cyklus v Novém Edenu, takže v kolonii bylo asi sedm večer. Všichni lidé, kteří pracovali na místě sondy, už určitě toho dne skončili.

Ve vzdálenosti asi půl kilometru od otvoru do stěny habitatu létavců se Richard zastavil, aby se dalekohledem přesvědčil, že tam nejsou žádní lidé. Pak vyslal Falstaffa, aby odlákal biota, který místo hlídal.

Richard si nebyl jist, jak stejnoměrný je průchod do druhého habitatu. Na podlahu své pracovny si narýsoval osmdesáticentimetrový čtverec a přesvědčil se, že jím dokáže prolézt. Co však v případě, kdyby byla velikost průchodu nerovnoměrná? To velice brzy zjistím, řekl si, když se k němu blížil.