Arthur Clarke - Zahrada Rámova

To je k nevíře , myslel si Kendži, když naslouchal Nakamurovi. Ten chlap se úplně zbláznil . Guvernér se rozhodl hovořit velice málo.

„Ty si tedy myslíš, že bych měl odstoupit?“ zeptal se po delší odmlce.

„Ano,“ odvětil Nakamura pánovitějším hlasem. „Ale ne okamžitě. Až zítra. Dnes bys měl využít svých pravomocí a odebrat Martinezův případ soudkyni Nicole des Jardins-Wakefieldové. Je zjevně předpojatá. Soudce Iannella, nebo Rodriques, kterýkoliv z nich, by byl vhodnější. Všimni si,“ dodal s nuceným úsměvem, „že nenavrhuji, aby byl případ předán soudci Nišimurovi.“

„Ještě něco jiného?“ zeptal se Kendži.

„Už jenom jedna věc. Řekni Uljanovovi, ať se vzdá kandidatury ve volbách. Nemá žádnou naději na vítězství a pokračování v této rozbíječské kampani by jenom ztížilo sjednocení všech, až zvítězí Macmillan. Potřebujeme být sjednoceni. Předvídám vážné ohrožení kolonie od nepřátel žijících v druhém habitatu. Nohatci, které zjevně považuješ za,neškodné pozorovatele‘, jsou jenom jejich předsunuté hlídky…“

Kendži žasl nad tím, co slyšel. Jak Nakamura dospěl k tak zkreslenému pohledu? Nebo ho měl celou dobu?

„… Musím zdůraznit, že čas je kritický,“ pokračoval Nakamura, „obzvláště co se týká Martineze a tvé rezignace. Žádal jsem Kobajaši-sana a další členy asijské komunity, aby nejednali příliš zbrkle, ale po poslední noci si nejsem jist, že je dokážu zadržet. Jeho dcera byla krásná a nadaná dívka. Z jejího dopisu před sebevraždou je jasné, že nemohla žít v hanbě způsobené neustálými odklady soudu s tím, kdo ji znásilnil. Zvedá se opravdový hněv…“

Guvernér Watanabe na chvilku zapomněl na své předsevzetí mlčet. „Uvědomuješ si,“ řekl a také povstal, „že se u Mariky Kobajaši po noci, kdy měla být znásilněna, našel chám dvou různých jedinců? A že Mariko i Pedro Martinez trvali neustále na tom, že byli celý večer spolu sami?… I když jí Nicole minulý týden naznačila, že existuje důkaz dalšího pohlavního styku, Mariko trvala na svém.“

Nakamura na chvilku ztratil svou jistotu. Bezvýrazně zíral na Kendžiho. „Nepodařilo se nám identifikovat druhou osobu,“ pokračoval Kendži. „Vzorky chámu z laboratoře v nemocnici záhadně zmizely, než mohla být dokončena kompletní analýza DNA. Zůstal nám jenom záznam původního vyšetření.“

„Ten záznam může být chybný,“ prohlásil Nakamura, jemuž se vracela sebedůvěra.

„To je velice, velice nepravděpodobné. Teď však můžeš pochopit dilema Soudkyně Wakefieldové. Všichni v kolonii už dospěli k závěru, že Pedro je vinen. Nechtěla, aby ho porota nesprávně odsoudila.“

Následovala dlouhá odmlka. Guvernér se měl k odchodu.

„Překvapuješ mě, Watanabe,“ řekl nakonec Nakamura, „vůbec ti nedošel účel tohoto setkání. Na tom, zda ten negr Martinez Mariko Kobajaši znásilnil, nebo ne, ve skutečnosti tolik nezáleží… Slíbil jsem jejímu otci, že ten kluk bude potrestán. A to je důležité.“

Kendži Watanabe se díval na svého spolužáka z dětství s opovržením. „Odejdu nyní,“ prohlásil, „než se opravdu rozzlobím.“

„Nedostaneš další možnost,“ řekl Nakamura a jeho oči byly opět plné zloby. „To byla má první a poslední nabídka.“

Kendži potřásl hlavou, sám odtáhl papírovou zástěnu a vyšel do chodby.

Nicole šla v krásném slunečním svitu po pláži. Asi padesát metrů před ní stála Ellie vedle doktora Turnera. Měla na sobě své svatební šaty, ale ženich měl plavky. Obřad prováděl Nicolin pradědeček Omeh ve svém dlouhém zeleném rodovém rouchu.

Omeh vzal ruce nevěsty, vložil je do rukou doktora Turnera a začal zpívat senoufskou píseň. Zvedl svůj zrak k obloze. Nad hlavami jim přelétl osamocený létavec a křičel do rytmu se svatebním zpěvem. Když Nicole pozorovala létavce, obloha potemněla. Přihnaly se bouřkové mraky a zahalily klidné nebe.

Moře se začalo převalovat a rozfoukal se vítr. Nicoliny vlasy, teď úplně šedivé, vlály ve větru. Svatební společnost zachvátil zmatek. Všichni utíkali od moře, aby unikli přicházející bouři. Nicole se nedokázala pohnout. Oči měla upřené na velký předmět převalující se ve vlnách.

Tím předmětem byl ohromný zelený vak, podobný plastickým vakům používaným v jedenadvacátém století ke sběru odpadků. Vak byl plný a blížil se ke břehu. Nicole by ho ráda chytila, bála se však rozbouřeného moře. Ukázala na vak. Křičela o pomoc.

V horním levém rohu své snové obrazovky spatřila dlouhou kánoi. Když přijela blíž, uvědomila si, že osm bytostí v lodi jsou mimozemšťané, zabarvení oranžově a menší než lidé. Vypadali, jako by byli uděláni z chlebového těsta. Měli oči a tváře, ale žádné vlasy a chlupy na těle. Zamířili k velkému zelenému vaku a chytili ho.

Oranžoví mimozemšťané položili zelený vak na pláž. Nicole se nepřiblížila, dokud nevlezli zpět do kánoe a neodjeli na moře. Zamávala jim na rozloučenou a šla k vaku. Byl opatřen zipem. Opatrně ho otevřela. Odhrnula horní polovinu a zírala do mrtvé tváře Kendžiho Watanabeho.

Nicole se otřásla, vykřikla a posadila se v posteli. Sáhla po Richardovi, ale postel byla prázdná. Digitální hodiny na stolku ukazovaly 2:48 ráno. Nicole se snažila zpomalit své dýchání a zbavit mysl hrozného snu.

Živý obraz mrtvého Kendžiho však její mysl neopouštěl. Když šla do koupelny, vzpomněla si na své varovné sny o smrti matky, dávno, když jí bylo deset. Co kdyby Kendži doopravdy zemřel? přemýšlela a pocítila první nával paniky. Přinutila se myslet na něco jiného. Kde je vlastně tak pozdě v noci Richard? podivovala se. Oblékla si župan a opustila ložnici.

Šla kolem pokojů dětí k přední části domu. Benjy jako obvykle chrápal. V pracovně se svítilo. Richard tam však nebyl. Dva z nových biotů a princ Jindra také zmizeli. Jeden z monitorů na Richardově pracovním stole ještě ukazoval nějaký výpis.

Nicole se pro sebe usmála a vzpomněla si na jejich úmluvu. Napsala na obrazovku Nicole a ta se změnila. Objevil se vzkaz: „Drahá Nicole, vzbudíš-li se, než se vrátím, nedělej si starosti. Plánuji vrátit se za úsvitu, nejpozději v osm ráno. Dělal jsem něco s bioty řady 300 — pamatuješ si, s těmi, kteří nejsou zcela naprogramováni z výroby a mohou být použiti ke speciálním úkolům — a mám důvod myslet si, že někdo mou práci sleduje. Zrychlil jsem tedy dokončení svého projektu a šel jsem mimo Nový Eden, abych provedl závěrečný test. Miluji tě, Richard.“

Venku na Hlavní rovině byla zima a tma. Richard se snažil být trpělivý. Poslal svého zdokonaleného Einsteina (nazýval ho Super-Al) a biotku Garcia 325 před sebou k místu sondy do druhého habitatu.Vysvětlili nočnímu hlídači, standardní biotce Garcia, že se změnil plánovaný časový rozvrh experimentu a že nyní provedou speciální zkoušku. Richard se držel z dohledu a Super-Al přenesl všechno zařízení z otvoru do druhého habitatu a položil ho na zem. Zabralo to více než hodinu drahocenného času. Když Super-Al konečně skončil, naznačil Richardovi, aby se přiblížil. Garcia 325 chytře odvedla hlídající biotku jinam, aby Richarda nezahlédla.

Richard neztrácel čas. Vytáhl z kapsy prince Jindru a strčil ho do otvoru. „Pospěš si,“ řekl mu a položil si na podlahu průchodu svůj malý monitor. Otvor do druhého habitatu byl v průběhu týdnů postupně rozšířen, takže nyní tvořil přibližně čtverec o straně osmdesát centimetrů. Pro maličkého robota tam bylo místa víc než dost.