Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Co se to se mnou děje? ptala se sama sebe. Pracovala jsem příliš usilovně? Zatlačila mne kombinace Martinezova případu a svatby mé dcery přes okraj propasti? Nebo je to další z psychických epizod?

Nicole se snažila uklidnit pomalým a hlubokým dýcháním. Nedokázala vsak setřást pocit, že Genevieve a Simone jsou s ní vskutku v místnosti. Jejich přítomnost byla tak silná, že se musela držet, aby k nim nemluvila.

Vzpomněla si jasně na rozhovory, které vedla se Simone před její svatbou s Michaelem O'Toolem. Možná proto jsou zde, pomyslela si. Přišly mi připomenout, že jsem byla příliš zaneprázdněna svou prací a nepromluvila si s Ellie o svatbě . Nicole se nervózně zasmála, ale husí kůže na rukou jí zůstala.

Odpusťte mi, mé drahé, řekla fotografii Ellie i duchům Genevievy a Simone v místnosti. Slibuji, ze zítra…

Tentokrát byly zvuky nezaměnitelné. Nicole v ložnici ztuhla, adrenalin jí vyletěl vzhůru. V několika sekundách přeběhla domem do pracovny, kde Richard něco dělal.

„Richarde,“ řekla ještě než vstoupila, „slyšel jsi…?“

Nicole se zarazila uprostřed věty. V pracovně byl strašný zmatek. Richard seděl na podlaze obklopen dvěma monitory a spoustou elektronického zařízení. V jedné ruce držel malého robota prince Jindru a v druhé svůj drahocenný kapesní počítač z Newtonovy výpravy. Nad ním se skláněli tři bioti — dvě biotky Garcii a zčásti rozebraný Einstein.

„Ale, miláčku, ahoj,“ řekl Richard nonšalantně. „Co tady děláš? Myslel jsem si, že už budeš spát.“

„Richarde, jsem si jista, že jsem slyšela pištění létavce. Asi před minutou. Bylo to blízko.“ Nicole váhala, snažila se rozhodnout, zda mu říct o návštěvě Genevievy a Simone.

Richard svraštil čelo.,Já jsem neslyšel nic.“ odpověděl. „Slyšel někdo z vás něco?“ zeptal se biotů. Všichni zavrtěli hlavami, včetně Einsteina, jehož hruď byla otevřena a spojena čtyřmi kabely s monitory na podlaze.

„Vím, že jsem něco slyšela,“ trvala na svém Nicole. Na okamžik se odmlčela . Je to další známka stresu? ptala se v duchu. Teď si povšimla zmatku na podlaze před sebou. „Mimochodem, miláčku, co to děláš?“

„Tohle?“ máchl Richard neurčitě rukou. „Ale, to není nic zvláštního. Jenom můj další projekt.“

„Richarde Wakefielde,“ řekla rychle, „neříkáš mi pravdu. Tento zmatek nemůže být jen tak pro nic za nic — na to tě moc dobře znám. No tak, co je to za tajemství…?“

Richard změnil displeje na všech třech svých aktivních monitorech a kroutil nyní prudce hlavou. „To se mi nelíbí,“ mumlal. „Vůbec ne.“ Vzhlédl k Nicole. „Nedostala ses náhodou do mých nejnovějších záznamů uložených v centrálním superpočítači? Dokonce nechtěně?“

„Ne, samozřejmě ne. Vždyť ani neznám tvůj vstupní kód… Ale o tom nechci mluvit…“

„Někdo se tam dostal…“ Richard rychle zapnul diagnostický bezpečnostní podprogram a studoval jeden z monitorů. „Aspoň pětkrát v posledních třech týdnech… Jsi si jista, že jsi to nebyla ty?“

„Ano, Richarde,“ řekla Nicole důrazně. „Ty se však pořád snažíš měnit téma… Chci, abys mi odpověděl. Čeho se tohleto týká?“

Richard postavil prince Jindru na podlahu před sebe a vzhlédl k Nicole. „Ještě nejsem zcela hotov, abych ti to řekl, miláčku,“ pravil po krátkém váhání. „Dej mi, prosím, dva dny.“

Nicole byla zmatena. Nakonec se jí však rozjasnila tvář. „V pořádku, miláčku, je-li to svatební dar pro Ellie, potom ráda počkám…“

Richard se zase pustil do práce. Nicole klesla do jediné židle v místnosti, která byla volná. Pozorovala manžela a uvědomila si, jak je unavená. Přesvědčila sama sebe, že v důsledku únavy se jí pištění jenom zdálo.

„Miláčku,“ řekla něžně asi po minutě.

„Ano,“ odvětil a vzhlédl k ní.

„Přemýšlíš někdy nad tím, co se zde v Novém Edenu doopravdy děje? Proč nás tvůrci Rámy nechali tak úplně sobě samým? Většina kolonistů vede svůj život, aniž by myslela na to, že cestuje v mezihvězdné kosmické lodi postavené mimozemšťany. Jak je to možné? Proč se náhle neobjeví Orel, nebo jiná, stejně zázrační ukázka jejich daleko dokonalejší mimozemské technologie? Potom možná naše malé problémy…“

Nicole se zarazila, když se Richard začal smát. „Čemu se směješ?“ zeptala se.

„Připomíná mi to rozhovor, který jsem jednou vedl s Michaelem O'Toolem. Byl zničený z toho, že jsem nechtěl přijmout jeho záruku o svědecké výpovědi apoštolů. Řekl mi pak, že Bůh měl vědět, že jsme druhem nevěřících Tomášů, a měl zmrtvýchvstalému Kristu naplánovat časté návštěvy.“

„Ale to byla zcela jiná situace,“ namítla Nicole.

„Opravdu?“ opáčil Richard. „Co vyprávěli první křesťané o Ježíšovi, nemohlo být neuvěřitelnější než náš popis Uzlu a naší dlouhé cesty v relativistických podmínkách s dilatací času… Pro všechny kolonisty je daleko pohodlnější věřit, že tato loď byla postavena MVS jako nějaký pokus. Velmi málo jich rozumí vědě natolik, aby chápali, že Ráma je daleko mimo naše technologické možnosti.“

Nicole byla na okamžik zticha. „Potom existuje něco, co bychom mohli udělat, abychom je přesvědčili…“

Přerušilo ji trojnásobné zvonění, které znamenalo, že avizovaný telefonní hovor je naléhavý. Nicole klopýtala přes věci rozházené po podlaze, aby ho vzala. Na monitoru se objevila ustaraná tvář Maxe Pucketta.

„Máme zde, u internačního tábora, nebezpečnou situaci,“ řekl. „Je tady rozlícený dav, možná sedmdesát až osmdesát lidí, většinou z Hakone. Chtějí se dostat k Martinezovi. Už zničili dvě biotky Garcii a napadli tři další. Soudce Myškin se je snaží přivést k rozumu, ale jsou ve varu. Mariko Kobajaši zřejmě spáchala před dvěma hodinami sebevraždu. Je tady celá její rodina, včetně otce…“

Nicole byla za necelou minutu v teplácích. Richard se jí to marně snažil rozmluvit. „Bylo to moje rozhodnutí,“ řekla, když sedala na kolo. „Měla bych se tedy vypořádat s důsledky.“

Sjela po cestě na hlavní stezku pro cyklisty a začala zuřivě šlapat. Při plné rychlosti bude v administrativním středisku asi za pět minut, za méně než polovinu doby, kterou by jí to teď v noci trvalo vlakem. Kendži neměl pravdu , myslela si. Měli jsme dnes ráno udělat tiskovou konferenci. Tam jsem mohla vysvětlit své rozhodnutí.

Na hlavním náměstí v City se shromáždila asi stovka kolonistů. Tlačili se před internačním táborem Nového Edenu, v němž byl zadržován Pedro Martinez od té doby, co byl obviněn ze znásilnění Mariko Kobajaši. Soudce Myškin stál nahoře na schodech před internačním střediskem. Mluvil k rozlícenému davu megafonem. Dvacet biotů, většinou biotek Garcii, ale také dva Lincolni a dvě biotky Tiasso, se drželo za ruce před soudcem Myškinem a bránilo davu, aby vyšel po schodech a dostal se k němu.

„No tak, lidé,“ říkal šedovlasý Rus. „pokud je Pedro Martinez skutečně vinen, pak bude odsouzen. Naše ústava mu však zaručuje spravedlivý proces…“

„Zavři hubu, staříku,“ zakřičel někdo z davu. „Chceme Martineze,“ ozval se jiný hlas.

Nalevo před divadlem dokončovalo šest mladých orientálců provizorní popraviště. Z davu se ozval jásot, když jeden z nich uvázal tlustý provaz se smyčkou k břevnu. Hřmotný, asi dvacetiletý Japonec se protlačil do čela. „Uvolni cestu, starochu,“ volal. „A vem si s sebou ty mechanický hňupy. S tebou se nepřeme. Jsme tady proto, že chcem spravedlnost pro rodinu Kobajaši.“