Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Tohle všechno chápu, doktore Turnere. To však není doopravdy rozhodující. Bez operace jistě zemřu. Téměř určitě se v blízké budoucnosti nevyskytne vhodný dárce. Kromě toho, Ellie mi řekla, že jste nedávno studoval všechny postupy transplantace srdce jako součást práce při přípravě požadavků rozpočtu na nové zařízení…“'

Doktor Turner vrhl na Ellie tázavý pohled. „Matka mi řekla o vaší pečlivé přípravě, doktore Turnere. Doufám, že nejste rozhořčen, že jsem to řekla Amadouovi.“

„Bude mi potěšením pomoci vám, jak budu moci,“ pravila Nicole. „Ačkoliv jsem nikdy sama žádnou srdeční chirurgii nedělala, dokončila jsem stáž v kardiologickém ústavu.“

Doktor Turner se rozhlédl po místnosti, nejdříve se zadíval na Ellie, potom na Amadoua a Nicole. „Pak je to dohodnuto. Vidím, že nemám na vybranou.“

„Uděláte to?“ vykřikla Ellie s mladistvým zápalem.

„Pokusím se,“ odvětil doktor. Šel k Amadou Diabovi a podal mu obě ruce. „Víte, že máte velice malou naději, že se probudíte, viďte?“

„Ano, pane. Ale velice malá naděje je lepší než žádná… Děkuji vám doktore Turnere.“

Doktor Turner se obrátil k Nicole. „Setkáme se v mé ordinaci, abychom si probrali itinerář, za patnáct minut… A mimochodem, doktorko Wakefieldová, zařídila byste, prosím, aby nám Tiasso přinesla novou konvici kávy?“

Příprava na transplantaci přivála zpět vzpomínky, které doktor Robert Turner pochoval v labyrintu své mysli. Jednou nebo dvakrát si dokonce na několik sekund představil, že se vlastně vrátil do lékařského střediska v Dallasu. Pamatoval si naprosto jasně, jak byl v těch vzdálených dnech na jiné planetě šťastný. Miloval svou práci; miloval svou rodinu. Jeho život byl téměř perfektní.

Před operací si doktor Turner a doktorka Wakefieldová napsali pečlivě přesný sled kroků, jak půjdou po sobě. Během operace se pak po ukončení každého hlavního úseku vzájemně kontrolovali. Při proceduře nedošlo k žádným nepříjemným událostem. Když doktor Turner vyjmul Amadouovo srdce, otočil ho, aby Nicole a Ellie (ta trvala na své přítomnosti, pro případ, že by mohla v něčem pomoci) viděly silně atrofované svaly. Mužovo srdce bylo v katastrofálním stavu. Amadou by pravděpodobně do měsíce zemřel.

Automatická pumpa udržovala cirkulaci pacientovy krve, zatímco nové srdce bylo „přichyceno“ ke všem hlavním žílám a tepnám. To byla nejobtížnější a nejnebezpečnější fáze operace. Doktor Turner se ještě nesetkal s tím, že by tuto činnost někdy prováděly lidské ruce.

Chirurgické dovednosti doktora Turnéra byly zdokonaleny mnoha manuálními operacemi, které během tří let v Novém Edenu provedl. Byl dokonce sám překvapen, jak snadno připojil nové srdce ke kritickým cévám pacienta.

V závěru operace, když byly dokončeny všechny kritické fáze, se Nicole nabídla, že dodělá zbývající úkony. Ale doktor Turner zavrtěl hlavou. Vzdor skutečnosti, že v kolonii už téměř svítalo, byl rozhodnut dokončit operaci sám.

Byla to nesmírná únava, která způsobila, že v závěrečných minutách operace ho šálily oči? Nebo to snad mohlo být vzedmutí hladiny adrenalinu, k němuž došlo, když si uvědomil, že procedura bude úspěšná? Ať byla příčina jakákoliv, během závěrečných stadií operace byl doktor Turner periodicky svědkem pozoruhodných změn v obličeji Amadou Diaby. Několikrát se mu obličej pacienta před očima pomalu změnil, z rysů Amadou se staly rysy Carla Tysona, mladého černocha, kterého doktor Turner v Dallasu zavraždil. Při ukončení jednoho stehu doktor Turner vzhlédl na Amadoua a zděsil se jeho sebevědomým úšklebkem. Doktor zamrkal a podíval se znovu, ale na operačním stole ležel jen Amadou Diaba.

Když se tento jev několikrát opakoval, zeptal se doktor Turner Nicole, zda si všimla na pacientově obličeji něčeho neobvyklého. „Ničeho kromě jeho úsměvu,“ odvětila.,Nikdy jsem neviděla nikoho se takto v narkóze usmívat.“

Když operace skončila a biotky Tiasso oznámily, že všechny pacientovy životně důležité parametry jsou výborné, doktor Turner, Nicole a Ellie pocítili, vzdor vyčerpání, jásavou radost. Doktor pozval obě ženy do ordinace na závěrečný oslavný šálek kávy. V tom okamžiku si ještě neuvědomoval, že požádá Ellie o ruku.

Ellie to omráčilo. Jen na něj zírala. Doktor se podíval na Nicole a pak zpátky na Ellie. „Vím, že je to nečekané,“ řekl. „Ale v mé mysli není žádných pochyb. Jsem si jist. Miluji tě. Chci si tě vzít. Čím dříve, tím lépe.“

V místnosti se téměř na minutu rozhostilo hrobové ticho. Během mlčení přešel lékař ke dveřím a zamkl je. Odpojil dokonce i svůj telefon. Ellie chtěla promluvit. „Ne,“ zarazil ji prudce, „ještě nic neříkej. Musím nejdříve ještě něco udělat.“

Sedl si a zhluboka se nadechl. „Něco, co jsem měl udělat už dávno,“ řekl tiše. „Kromě toho, obě dvě si zasloužíte znát o mě celou pravdu.“

Slzy mu vytryskly z očí ještě předtím, než začal vyprávěl svůj příběh. Když poprvé promluvil, zlomil se mu hlas, ale sebral se a vyprávěl.

„Bylo mi třiatřicet a byl jsem slepě, nezřízeně šťastný. Byl jsem už jedním z nejlepších kardiochirurgů v Americe a měl jsem krásnou milující ženu a dvě dcery, dvouletou a tříletou. Žili jsme v domě s bazénem v ohrazeném sídlišti u venkovského klubu asi čtyřicet kilometrů severně od Dallasu, v Texasu.

Jedné noci, když jsem se vrátil z nemocnice domů — bylo velmi pozdě, protože jsem dohlížel na neobvykle riskantní operaci na otevřeném srdci — mne zastavili v bráně našeho sídliště strážci. Chovali se vyděšeně, jako by nevěděli, co mají dělat, ale po telefonickém rozhovoru a divných pohledech mi ukázali, abych jel.

Před mým domem parkovala dvě policejní auta a ambulance. Ve slepé uličce hned za domem stály tři televizní přenosové vozy. Když jsem chtěl zabočit do vjezdu k domu, zastavil mne policista. V záblescích fotografů všude kolem a v oslepující záři uhlíkových obloukových světel televizních kamer mne policista vedl do domu.

Má žena ležela pod prostěradlem na lehátku v hlavní hale vedle schodiště do prvního patra. Měla proříznuté hrdlo. Slyšel jsem nahoře někoho mluvit, běžel jsem tedy podívat se na dcery. Ty ještě ležely tam, kde byly zabity — Christie na podlaze v koupelně a Amanda ve své posteli. Ten bastard jim rovněž prořízl hrdla.“

Doktor Turner začal vydávat hluboké bezútěšné vzlyky. „Nikdy nezapomenu na ten hrůzný pohled. Amandu museli zabít ve spánku, protože na sobě neměla žádné známky násilí, kromě hrdla… Jaká lidská bytost mohla zabít taková nevinná stvoření?“ Slzy mu stékaly po tvářích. Prsa se mu nekontrolovatelně dmula. Několik sekund nemluvil. Ellie tiše přešla k jeho židli, sedla si na zem a držela ho za ruku.

„Dalších pět měsíců jsem byl úplně ochromený. Nedokázal jsem pracovat, nedokázal jsem jíst. Lidé se mi snažili pomoci — přátelé, psychiatři, ostatní lékaři — ale já jsem nedokázal fungovat. Prostě jsem nedokázal akceptovat, že má žena a děti byly zavražděny.

Policie měla podezřelého za necelý týden. Jmenoval se Carl Tyson. Byl to mladý černoch, třiadvacetiletý, který roznášel zboží z blízkého nákupního střediska. Má žena vždy nakupovala prostřednictvím televize. Carl Tyson byl u nás několikrát předtím — dokonce jsem si vzpomněl, že jsem ho jednou nebo dvakrát viděl — a určitě se tam vyznal.